noby

Jednoduchý thriller podle očekávání, bohužel nečekaně kvalitativně rozpolcený. Na jedné straně dobře vymyšlení (i když ploší poslušně žánru) záporáci, rozumné reakce lidí v různých situacích, přiměřený poměr akce, napětí a vůbec, zvládnutá gradace, výhýbání se dějovým klišé. Na druhé straně vyloženě trapné scenáristické berličky, hlavně ze začátku překvapivě toporné herectví, laciné směřování diváka významnými pohledy a záběry k falešným záporákům (tak laciné, že v tu ránu víte, že tihle jsou ti hodní) a v první řadě nemožné a bohužel i opakované hraní na city jak diváka, tak cestujících v letadle, kteří byli zřejmě nesvéprávní, jelikož to na ně zabralo.

Anderson mi jako vždy vykouzlil na tváři přihlouplý rozkošnický úsměv a servíroval vizuální hrátky, že jsem je ani nestačil hltat a kdo ví, po kolikátém shlédnutí bych to stihl. Mám pro jeho pohled slabost, ale přeci jsem se tentokráte nemohl ubránit dojmu, že pod vrstvami příběhu i jeho podání něco chybí.

Bláznivá komedie s omšelou zápletkou, zato neotřelým přístupem. Očekával jsem běžnou jednorázovou komedii, a místo toho jsem dostal sice blbinu, ale kde stereotypně přehnané postavy jsou zároveň natolik normální a obyčejní, že se film místo upadnutí do škatulek otevřeně vysmívá klišé, kde i nejpitomější postavy mají mezi sebou nádhernou chemii, o hlavních hrdinech nemluvě, a kde i přes padnoucí zařazení jako akční road movie jsou největší devizou dialogy (!).

Takhle si představuju blockbuster. Nadupaný akční nářez, velkoryse dávkovaný humor, a přesto téměř do konce ani stopa po přehánění nebo laciných úlitbách širokému publiku. S premisou napadení mimozemšťany a reparátů vracením času zachází zodpovědně, a všechno, co z toho vychází dál, se nebojím označit za realistické*. Opět, téměř do konce.  (dál lehké riziko SPOILERů)      Poslední část bohužel předchozí zásady opouští a nahrazuje je typickou jízdou s pravděpodobností úspěchu v jednotkách procent. Naopak zde tolik zatracované poslední minuty mi nijak zvlášť nevadí, to už k žánru patří.   *s jednou významnou výjimkou - totální osamoceností hrdinů. Jsme ve válce s neznámou formou života, jsem jediná, kdo nad ní nějak vyhrává, ale nikdo mi nevěří, tak je musím porazit sama. Jasně, žánr si to žádá…

Nemyslím, že jsem kdy v životě tolikrát zvedal oči v sloup a brečel zároveň. Dvě hodiny umírajících a (tím?) předčasně vyspělých teenagerů jsou plné citového vydírání a kýčů všech druhů. Některé jsou skutečně z ligy WTF (potlesk v první řadě), ale velká část je spíš z těch, které sice na první pohled působí kýčovitě, ale vlastně jsou v dané situaci nevyhnutelné. Je sice hezké cenit pseudointelektuální nuance, ale věřit, že by je cenili umírající náctiletí, je asi jako dát tříletému děcku pod stromeček životní pojištění. Příběh je na své téma naopak neobvykle rozumný a realistický - držet se dobré předlohy holt funguje - a navíc si film až na zmíněné výjimky drží příjemný (často zdravě cynický) nadhled a humor. Kolem a kolem mám z filmu rozporuplné dojmy, ale ty pozitivní převažují. A komu se film líbit nebude, ten to jistě vytuší už z popisu.

Mám z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu je všechno vlastně po všech stránkách dobře vymyšlené i realizované, na druhou stranu je to všechno…všechno. Scénáristé jako by se nemohli rozloučit s jediným nápadem, který na ně přišel, všechno muselo do filmu.

Zručně uplácaná mlátička, u které jsem se nad vyloženými kravinami pozastavil jen dvakrát. To jde! Navíc je to vyrovnáno překvapivě rozumným scénářem, takže požadavek nenáročného akčňáku plní Homefront na výbornou.

Pitomoučký příběh pro moderní třináctileté holky, splácaný z osvědčených postupů od začátku až do konce, od scénáře po soundtrack (který se k filmu viditelně často vůbec nehodil). Už celá premisa zobrazené společnosti je zcestná, a přesto se z toho nějak podařilo udělat řemeslně povedený a až na pravidelnou dávku wtf momentů a úliteb cílovce dobře odsýpající film - a to je taky jediný důvod, proč jdu výš než dvě hvězdy. Ale…!

To takhle dlouho očekáváte nějaký film, a pak se na něj díváte, a on vás vůbec nezklame, on je super, a vy se usmíváte, a když ten film postupně ztrácí dech a hloupne a mění se v limonádu, už je na zklamání tak nějak pozdě, a vy mu to prostě odpustíte. Na mou duši.

Přichází OS1, první propracovaná umělá inteligence, která svoji osobnost zcela přizpůsobí vašim potřebám. Takže citlivý a do sebe uzavřený chlápek ztrápený zlomeným srdcem dostane bezprostřední, živou, zábavnou a vnímavou virtuální ženu, která padne na jeho potřeby jako víte co víte kam, mluví na něj medovým hlasem a bláznivě ho žere… Yeah, whatever, would buy. Postupem času se film přeci jen nad tuhle jednoduchou rovinu povznese a snaží se na vztahy dívat ze široka a s hlavou otevřenou. Docela často se mu to daří, ale o něco častěji se v tom plácá a završuje to takovým pseudootevřenoneurčitým koncem, že jen za něj bych hvězdu strhl. Kolem a kolem a většinu stopáže je to ale pitva láskou ztracených existencí podařená, sympaticky zahraná, byť u padesátého prázdného pohledu citelně zbytečně protahovaná, a třeba pohled na budoucnost stojí za zvláštní pozornost.