hrumsrt

Ukázka toho, že se dá neustrnout na popularitě v teen komediích a zajet se v slušných filmech s daleko větším přesahem. Pokud znáte Johna Cho nejspíše to bude právě z filmových sérií jako je American Pie nebo Harold & Kumar, které dominovali svým kategoriím na počátku tisíciletí a i po letech si drží minimálně svůj kultovní status. John Cho se tak zvládl proslavit třeba i díky MCBP (v originále už asi více evokující - MILF) tagu, který dnes válcuje v tolika různých oblastech zábavy.. Searching je další z filmů odehrávajících se pouze na obrazovkách, které v posledních letech slaví nemalý úspěch a aspirují na vznik svého specifického filmového štítku.. Johnu Choovi zmizí dcera a ten se ji musí za pomoci stop na internetu pokusit najít dříve než se jí něco stane. Z všemožných zdrojů se postupně dozvídá, kdo vlastně jeho dcera je a postupně pochybuje zda vůbec jako rodič dělá svoji roli správně.. Ovšem k nalezení dcery vlastně není o nic blíže.. Podobně jako by jste u takto laděných filmů čekali, následuje jeden twist za druhým, který diváka posouvá v cestě za odhalením příběhu a současně ho ale testuje kam až je ochotný zajít. Pátrání se v těchto mantinelech drží trošku zpátky a vedle svých tematických kolegů se daleko poctivěji snaží postupně budovat celou vyšetřovací linku, proto pak i samotné finále působí daleko přirozeněji.. Několikrát to evokuje pocit Fincherovy Zmizelé, se kterou ale pořád srovnání vůbec nepřichází v úvahu a na každém kroku se pohybujeme v úplně jiných číslech.. Další ze série filmů "Znáte svoje děti?", u kterých ale paradoxně cílovka jsou právě ty děti.. Ve finální třetině to dobře zaklapne a přichází s docela originálním vyústěním, které sice při nějaké zpětné analýze lehce klopýtá, ale co už.. Dosti svazující atmosféra, která ale při tak návykovém příběhu jen umocňuje divákovu potřebu zjistit, oč tu běží.. 70%

Duo Merrick-Johnson se vrací ve stylu další technologické pátráčky.. June odjíždějí rodiče do Kolumbie, což znamená dlouhou série prokalených a prochlastaných nocí. A když je pak jde jako hodná dcera čekat při návratu na letiště, její rodiče se z dovolené překvapivě nevracejí. V hotel opustili s úmyslem dojet na letiště, ale přesto nikdo nepřistál.. Dcera June okamžitě reaguje a bere vyšetřování do vlastních rukou. Pomocí všemožných online účtů se snaží najít stopu, co se jen mohlo jejich rodičům stát.. Ovšem každý máme v digitálním světě nějaká dveře, kam by se neměl nikdo dostat.. Následuje proto pak série twistů zahrnující krycí jména, oživlá tajemství a mnoho dalšího, kdy každé další převracející zjištění je to čím dál více zamotanější a ulítlejší. Jako divák si prakticky měníte svoje teorie každých deset minut.. A i když je to v samotném rozuzlení docela hloupé a neuvěřitelně přitažené za vlasy, ta cesta k cíli byla zábavně pestrá. Takže ano, zůstává trošku pachuť, ale v rámci subžánru technothrillerů jde o zdařilou podívanou... Navíc třeba takový poslíček Javi je od začátku do konce super empatický sympaťák. P.S. Říkejte svým dětem pravdu, i kdyby Vás měla zabít. 65%

Možná by nikdo nevěděl ta jména, ale René Goscinny a Alberto Uderzo jsou otcové nejprve jen komiksové série, ale později celosvětově úspěšné značky Asterix (a pak i Obelixe).. Francie si pojíte s mnoha symboly, jako je Eiffelova věž, šneci, víno, či galský kohout, ale jedním z nich jsou i právě duo Asterix a Obelix.. Jsem už z jiné doby a tahle dvojice odvážných Galů nadopovaná kouzelným lektvarem je pro mě známá především z jejich hraných filmových zpracování, které už pro mě navždy bude spojeno s dvojicí Clavier a Depardieu.. Animovaného Asterixe znám jen z vázaných komiksových sešitů, které jsem všehovšudy přečetl tak dva.. Vždy je zajímavé pokud se na filmu podílejí autoři předlohy, kdy tady je to až takový extrém, že samotní spisovatelé Goscinny a Uderzo si to jak píší, tak režírují.. Jde tak o dokonalé převedení jejich nápadů a vizí do filmové podoby a nikdo nemůže prskat, jak je to nepůvodní, či vůbec hovořit o nějaké adaptaci, když oni jen rozpohybovávájí svoje kresby.. Dvanáct úkolů pro Asterixe (a Obelixe!) jsou skvělé v myšlence testu dvojičky Galů, zda nejsou bohové.. Celý snímek je jen realizací této myšlenky, která dává dvanáct minipříběhů dohromady, ale nějak se mi tam vytrácí vidina "červené spojující nitě", která by vedla napříč celým snímkem. Každý minipříběh, tedy úkol, je unikátní, ale současně mají dosti kolísavou úroveň. Některé jsou opravdu těžké, tak akorát pro bohy, jiné si utahují z byrokracie a některé jsou tak trošku tuctové. Asi neoriginálně u mě vede ten se získáváním propustky A38... Největší problém se svojí zaměnitelností napříč celým filmem mám s humorem, který mě zkrátka nebavil.. A když se pak v pořád stejné formuli tvořící jednotlivé úkoly točíte třeba po sedmé, už je to celkem úmorné.. Nečekal jsem, že mě to nějak uchvátí, ale zdejší hodnocení drželo naděje do posledních chvil. Ve výsledku to hodnotím jako přestřel a pokus o poklonu jednomu fenoménu zasahující do vícero projevů umění tím, že aspoň jeden zástupce měl být zmíněn. Ale za mě to není ten nejlepší z nich, o pár let starší Asterix a Kleopatra je jiná liga.. 60%

Takže hudební film.. Pořád dokola platí, že jde o moji největší filmovou závislost a v případě propojení s romantickým prvkem jde o naprostou definici něčeho za co už se ani necítím provinile, že to miluji... John Carney je fenomén, který prakticky celou svoji tvůrcovskou kariéru zasvětil hudebním kouskům. Od neučesaného Once, které se navíc pyšní českou účastí, došel Carney k úplně jiné úrovni.. Tentokrát to udělal tak minimalistickým způsobem, až vlastně všechno je úspěch, akorát že ono si to strčí i ty větší kousku hravě do kapsy.. Na dvou hereckých osobnostech postavená romanťárna, která si přes jednu hudební pecku léčí dvě zlomená srdce.. Nevěřil jsem, že Keira Knightley coby Gretta umí takhle zpívat, ale když otevře vůbec celý film tou svojí nepojmenovanou peckou, měl jsem, co dělat, abych se udržel, jak vynikající a procítěná skladba to byla. A vesměs celý zbytek filmu jen jako divák zjišťujeme, co jí vedlo k tomu, aby tohle napsala.. U toho chce být i Mark Ruffalo jako zlomený hudební producent, který nad rozvahou o vlastní sebevraždě uzří, že je jeho posláním pomoc téhle skladbě a zpěvačce na vrchol. Za pomoci samotného New Yorku, kdy v jeho kulisách natáčejí neočesaný hudební klip, se divákovi postupně odkrývají flashbacky z Grettiné minulosti, v nichž prim hraje Adam Levine, což je osobnost, která mě svým zpěvem pokaždé spíše štve, ale pomůže prodat celou podstatu Grettiné postavy.. Dvě osoby, kterým život naložil a zlomil je, se dávají dohromady, aby vrátili úder. Nedokonalý film o neperfektních postavách, které ale dokáží působit tak lidsky, že s nimi chcete trávit více a více času. Příběh o někom, kdo jako já, neustále nosí po kapsách sluchátka, protože se v hudbě cítí jinak a třeba se schová před skutečným životem .. 80%

Existují řady motivů, které se prolínají napříč celým žánrem romantických snímků a jedním z nich je právě téma "princezna a chudák". Tedy příběh, kdy se princezna rozhodne vzdát svého úřadu a předstírá svoji obyčejnost, když najde zalíbení v muži právě jen obyčejného stavu.. Tentokrát jde o princeznu Annu v podání legendární herečky 50 a 60. let Audrey Hepburn, která svým nezaměnitelným šarmem zvládla pobláznit celý divácký i kritický svět filmu, kterou už nebaví královské povinnosti a rozhodne se si zahraniční diplomatickou cestu v Římě zpestřit svých zmizením.. I když princezna Anna není z žádné specifické země, tak jakási fikční podobnost s královnou Alžbětou, která nastoupila na trůn právě v roce 1952, by se tu našla.. V předstírání prosté dívenky se spřátelí s zdejším římským novinářem, jemuž vtiskla tvář zase jiná herecká osobnost a to Gregory Peck, kdy jde o jejich první a jedinou filmovou spolupráci.. Nejde říct, že by to jednomu šlo lépe, nebo že by ten druhý byl ve filmu větší hvězdou.. Audrey ve svých 24 letech opěvovala krásou a takovou přirozenou naivitou, která ještě podtrhává její princeznovské iluze (jen teda v delších vlasech se mi líbila více). A současně Eldred Gregory Peck překypuje charizmatem a skvěle vyvažuje tu rozumnější polovičku dua.. Oba si natáčení v krásných kulisách Říma užívají a parádní prodávají postupně se rozvíjející vzájemnou chemii, která přerůstá v něco více. Ovšem tohle není romantický snímek ve stylu "o nás dvou", ne, ty vzájemné city si divák musí už trošku domyslet.. Taková jednoduchá zábava, která někdy až moc připomíná film. A i když jsem se ani chvíli nenudil, přesto nějak nevidím důvod, proč se k němu vracet.. Nenucená romanťárna, při se sice párkrát usměji, ale nemám z toho ty zamilované pocity. Zda za to můžou specifické výkony herců, které někdo emocionálně vykastroval, se můžu jen domnívat.. 75%

Kdybychom dělali žebříček z aktuální topky právě do roku 1973, tedy před Vánoci, kdy byl Motýlek předveden světu, prsil by se vysokým patnáctým místem.. Setkání dvou obrovským hereckých osobnost, mladého Dustina Hoffmana, kterého ještě velká herecká kariéra čeká, a Steve McQueena, kterého už miloval celý Hollywood.. Pár let po svém megahitu v podobě Planety Opic si Franklin Schaffner zkouší něco jiného a k převedení se mu dostal scénář přepisující vzpomínky bývalého trestance Henriho Charriera, který se z pozice váženého podnikatele z oblasti zábavy ozval o svém životě, a i když právě jméno tohoto Francouze je po celou dobu skryto pod přezdívkou Motýlek. Navíc Charriere po celý život přísahal, že všechno, co do svých pamětí zapsal je pravda, na čemž si pravidelně smlsávali kdejací literární a nakonec i filmový kritici.. Devízou Motýlka navždy bude jeho obsazení, které stojí na ústřední dvojici. A souhlasím, Steve McQueen jako hlavní hrdina je naprostým držákem celých dvou a půl hodin, jen ten dementní Hoffman je místo otravnější.. Motýlek je takový "Kajínek" amerických vězňů, který se soustavně pokouší opustit tropický vězeňský komplex s nádechem galejí uprostřed Francouzské Guyany, akorát že pokaždé neúspěšně. A když vás zradí i jeptišky už to opravdu nemá cenu... Jedná se dosti dlouhý film, kterému několikrát kolísá tempo a taky někdy mám pocit, že se točí celý příběh jakoby v kruhu bez větší gradace.. Problémů tu pár je a není to ani zdaleka tak poetické jak Shawshank, naopak spíše sazí na realističnost než na poetismus, kterým jsou vězeňská dramata už trošku nakažená. Ovšem jako celek to je krásná představa o svobodě, která ani na exotických místech z nikoho nezmizí. Motýlek stárne a je na filmu znát, že mu už těch 50 let je, ovšem třeba takové masky posouvající hlavního hrdinu v čase nemají chybu.. I když jsem měl problém to dokoukat naráz a někde ve druhé třetině už to bylo už jen o přešlapování, tak zkrátka samotné finále je super. A stejně jako pro hlavního hrdinu, tak i mě každý útěk přišel jako uvolnění rutiny a příjemné zpestření po němž opět následoval vězeňský dril... Co to je za svět, kde Vás udá i jeptiška! 75%

Ačkoli nejsem věřící ve smyslu víru v Ježíška Kristů, tak již od útlého věku, kdy jsme poprvé uslyšel příběh, toho jenž jiní nazývají spasitelem, mě nepřestával jeho osud překvapovat a toužil jsem vidět to na velkém plátně.. Že je Mel Gibson skvělý herec, kterého mám nejradši v takové akčně komediální póze, asi nikoho nepřekvapí, ale on je i vynikající režisér. Umučení Krista je jeho třetí film, kdy sedí za kamerou, ale taky první v němž nemá nějakou, ba hlavní, roli.. Film se drží veškerých známých faktů, které sebou příběh nese, do Jidášova zrazení, trnité koruny atd. Ovšem než aby šlo o nějakou velkolepou oslavu okamžiku, ke kterému se každý rok křesťanská společnost třeba jen Velikonočními svátky vrací, jde především o "umučení". A James Caviezel, který tu jinak nemá kromě smutných ztrhaných očí moc co hrát, je tady skoro ty dvě hodiny všelijak trápen. Film si více než v nějakém příběhu libuje v násilí a brutalitě, až se můžete ptát, zda to už nestačí, zda to už není moc. Ovšem taková je i Bible, plná utrpení, zla a násilí, které nebere konce. Tvůrci si drží od celého děje až chirurgický odstup a o nějaké emoce na plátně takřka nejde zavadit, což jen podporuje nehumánnost všech činů.. I když se některé další postavy divákovy představí, tak pořád jde jen o takové figurky v pozadí, které jinak nemají větší význam.. Neskutečně opulentní podívaná, která sice zvedá lidi ze židle, ale to že nakonec dokáže médium bouřit diváky a vařit emoce je ta nejlepší vizitka.. Co je trestem za vraždu syna božího? Věčné zatracení v životě jiných smrtelníků, kteří si týden co týden ukrajují ze svých chvil poctou, tomu jehož jste ze světa sprovodili.. Stačí vědět, že něco takového existuje, ale šance, že bych si tuhle sadomasochystickou seanci ještě zopakoval, není největší. 70%

Tentokrát jsem už byl u toho, když jsem si loni na podzim dohnal předchozí dvě série a jako seriálové doplnění k každoročně našlapané nové sezóně nejlepší ligy světa Premier League dokáže Ted Lasso fungovat na výbornou.. Tvůrci totiž chápou, že ve filmech a nakonec i seriálech jde o emoce a prožitky. Záleží jim na postavách, u nichž mají i vizi, kam je nasměrovat a rozvést.. Začínalo se konečně v nejvyšší anglické lize a Chrty měla čekat klání s největšími kluby na světě a očekávání všech byla největší. Dokonce poprvé v dějinách seriálu se uskutečnil nějaký přestup (což je trošku úsměvné, jak moc Richmond držel za tři sezóny pospolu). Plusem bylo, že ten nový hráč je poklonou tvůrcům jednomu z největších skutečných fotbalistů 21. století a nakonec i mému oblíbenci Zlatanu Ibrahimovičovi, což je navíc jasné prakticky od prvních záběrů na novou posilu.. Už vidíte, že tvůrci vědí, na co jejich diváci a fanoušci slyší, a tak jim servírují vyváženou kombinaci jak srdceryvných tak i sportovních okamžiků.. V tolika jiných projektech by  mě vadilo implementování tolika otravných seriálových prvků, jako je například coming-out, ale Ted Lasso to dělá ve známém prostředí tou nejcitlivější formou a navíc na tom netratí nic dalšího.. Pokud se ohlédnete, kde ty postavy byly na začátku vyprávění a kde jsou teď, tak vlastně ani neuvěříte, že ta cesta dokázal být tak krátká a přesto tak přirozená.. Při sledování třetí série vidím, kam mě chtějí vést a současně, jak vypočítavě skvěle zvládá příběh gradovat v závěru série, ale ani v dramatickým momentech nikdy nezapomíná na svoje uvolněné plynutí a relax, který u seriálu vždycky přicházel.. Není postava, která by mi vadila, a pokud někdy byla její v rámci příběhu odpuštěno.. Samotná finální epizoda je vskutku jen další příspěvek do řady těch povedených závěrů seriálů, při němž není jednoduché udržet jedno oko suché. Přichází to až moc náhle, ale v nejlepším se má přestat.. Věřil jsem v Ted Lassa, obdivoval jsem Přízračné dítě Natea a především miloval jsem Roye Kenta.. Důkaz, že slzy štěstí a smutku jsou možná blíže, než jsem si myslel.. Tak snad mi Chrti aspoň ve FIFĚ zůstanou napořád... 85%

Kriticky oblíbený a divácky přívětivý Drive, nebo jak praví jeden český překlad "Jízda nadoraz", je patrně jeden z nejzajímavějších kompromisů mezi těmito dvěma světy.. Ryan Gostling potřeboval vystoupit ze svojí škatulky milovníka a potvrdit svůj herecký potenciál. Může jen děkovat dánskému režisérovi Nicolasi Windingovi, který si v novém světě plnil svůj americký sen. Chlapík, který se vymyká oblíbeným severským snímkům a navíc dává najevo svoje pohrdání předními režisérskými velikány skandinávských filmů, jakými je třeba Lars von Trier. A než aby ctil osobitost severské kinematografie, vydal se více mainstreamovou cestičkou, aby nakonec v blockbusterovém ohozu Hollywoodu točil pecky s jasným odleskem hlubšího a drsnějšího severu.. Drive má obrovskou sílu ve svém atmosférickém a vizuálním pojetí, kde dokáže diváka opakovaně spoutávat a nutit ho přemítat nad krásou, jakou vidí na plátně. Dokáže kombinovat pomalejší styl s živelně syrovou akcí, anebo nechat Gostlinga svým ladným až uspávacím způsobem pronášet takřka každý dialog, akorát že ve výsledku se filmu jen daří podtrhávat takový pocit, že jde o něco cool.. Veškeré závodní scény dělají z Gostlinga to, na co si už třetí dekádu jen hraje Vin Diesel v jedné nekonečné závodní sérii. Lahodný zážitek, který nasytí veškeré audiovizuální choutky, které můžete od filmu mít. Ovšem stejně tak je vidět, jak moc forma vítězí nad obsahem, a tak samotný příběh má tendenci už někdy v rámci druhé třetiny začít uvadat až nakonec dojíždí tak nějak na výparech.. Uznávám, že jsem byl několikrát okouzlen, avšak nejednou jsem se přistihl s úsměvem, jak banálně vás příběh někdy posune, nebo i kam to celé vysměruje.. Ale třeba jako taková líbivá oddechovka, kde všechno je cítit benzínem, či divák trpí touhou vidět vzrušující automobilovou honičku, je Drive tím nejlepším, po čem lze v podobně laděných snímcích sáhnout. 75%

Všichni máme nějaký filmový resty, které si pravidelně rozšiřujeme, ale taky současně doháníme.. V mém případě byl tím největším pravděpodobně tenhle kousek.. Ale co že, vždyť jsem pořád neviděl nejlepší film všech dob Občana Kanea anebo tolikrát odložený Leone kousek Hodný, zlý a ošklivý.. Avšak tohle je ještě trošku více, vždyť nad každým Scorseseho filmem slohově onanuji, jak precizní a unikátní filmová práce to je, ale přesto jsem neviděl jedno z jeho největších děl.. To vše se ale mění a já můžu prohlásit, že jsem Goodfellas dokoukal. Na sklonku devadesátých let už chtěl Scorsese jít dál a neohlížet se pořád za gangsterkami a měl tehdy ambice dokazovat světu, že má talent točit i jiná témata, a jak byly tyhle léta uvolněnou vlnou plnou svobody napříč Evropou, tak totéž platí i pro tohohle rodáka z Queensu, jenž si v téhle době střihl hned několik žánrových odboček jako remake Hitchcockovy klasiky, či realizoval adaptaci čtenářsky úspěšné knihy, ale pro odlehčení vykopnul tahle léta bijákem, který je pro něj naprosto typický, a to byli právě Mafiáni... Se silnou předlohou Nicholase Pileggiho v zádech, který navíc sepsal i celý scénář, aby si ho následně Scorsese trošku vyšperkoval k obrazu svému.. V pořadí již šestá spolupráce s Robertem De Nirem, který ale tentokrát nemá tak jednoznačně hlavní roli a přece jen ten Ray Liotta je tu malinko důležitější a stejně tak si myslím, že jde o výjimečný případ, kdy Bobbyho i někoho dokázal přehrát.. A na standardně mohutné stopáži (i když na Scorseseho asi slabší průměr) servíruje divákovi vzestup a pád jedné nelegální organizace.. Není žádné překvapení, jaký vyprávěcí styl Scorsese používá, který vám i z tohohle snímku vyzařuje mírou autentičnosti a dává postavám i situacím realistický nádech, Ovšem na rozdíl od jiných mistrových kousků tentokrát to není tolik strhující, a to především proto, že kolem toho masivního obalu a tradičního Scorseovského představování světa, která je vlastně to, co na jeho filmech mám nejradši, nevzniká před divákovýma očima něco většího, co by postupně nasávalo odvyprávěné informace a ve finálním aktu vygradovalo.. Ačkoli na druhou stranu se tentokrát více než obvykle budují vztahy mezi postavami, které podobně jako v jiných žánrových kouscích (ten Coppola se tu nezapře) mají podobu až rodinných vazeb. A třeba tohle se daří v Mafiánech i posouvat a Scorsese se snad poprvé výrazněji soustředí na ženské hrdinky a prokreslení jejich světa, že třeba postava Karen je doposud jeho nejvýraznější ženská filmová postava od dob Iris z Taxikáře.. Hodnoty jaké Mafiáni prodávají jsou místy tak moc Coppolovské (např. averze vůči drogám), že postupně to napříč jinými filmy budu čím dál více považovat za klišé.. Současně ale příběh okolo hlavního hrdiny Henryho coby Ray Liotta dává postupně smysl a divák rozumí proč se postava rozhodne chovat konečně dobře, i přesto že v rámci Scorseseho příběhu jsou ti špatní výrazně ospravedlňováni, tak i dobré kroky postav jsou vlastně špatné.. Není nouze o Scorseseho špinavou akci, které nešetří krví a podlostí.. Akorát několikrát jsem se přistihl, že nechápu proč je ve filmu to nebo to, vadí mi kam to směřuje a nakonec postrádám i nějaký spád, který tam není ani v závěru.. Takže i když to je přesně to, co od Scorseseho vlastně všichni chtěli, aby se vrátil k tématům, na kterých si ho diváci zamilovali, tak tentokrát jakoby to nestačilo. A když víte, jak dobře to tenhle chlapík umí, zklamání musí být na místě. Ovšem pořád na míle od všech přechválených DePalmů.. Ukázkový příklad když mistr představí jen výborný film, u všech by šlo o vrchol, tady se jen ohlížím.. 80%