Profil
Hodnocení (1300)
Komentáře (45) Obsahy (5)
Filmotéka (13)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
Oblíbené seriály
|
Moje komentáře |
 Milenci (2008) 
|
15.01.2010 |
| |
Co k tomu dodat? Vlastně jsem od tohoto snímku nic převratného neočekávala, nikde jsem o filmu neslyšela, avšak mohu říci, že mé setkání s Milenci dnes bylo vskutku příjemné. Možná jsem se rozhodla zvolit tento film kvůli hereckému obsazení, které nezklamalo. Můj oblíbený Joaquin Phoenix se své role, coby na duši poraněného muže, zhostil výborně a prokázal tak nám divákům, že je to neuvěřitelně uvěřitelný pan herec. Líbí se mi taková ta jeho opravdovost, jak mu v očích vidíte to těžké břímě, ten ohromný pocit nenaplněnosti, neštěstí a zhrzenosti. Gwyneth Paltrow rovněž nezklamala. Co se týče celkového dojmu z tohoto Grayova snímku, jsem tak trochu na rozpacích, což je vlastně také důvod, proč jsem se po dlouhé době rozhodla napsat komentář. Je to velmi poutavě vyprávěný příběh o lásce a její složitosti, jak už to mezi lidmi bývá. Právě ta komplikovanost všech nastíněných vztahů, to jak je tu zobrazena z nich vyplývající lidská sobeckost, mne zaujala. Ten propletenec, kdo koho miluje, mi byl velmi sympatický, tolik mi připomíná... Pravda je ta, že jsem se místy nudila a možná bych tu spíše ocenila kratší stopáž. Two Lovers není zrovna žádný velký trhák, je to lehce plynoucí film plný takové zvláštní atmosféry, který ve mně vyvolal právě ty rozporuplné pocity. Jeví se to na první dojem jako lehce nadprůměrný příběh, ale když se nad ním člověk hlouběji zamyslí, objeví ještě více jeho krásu zároveň doprovázenou smutkem. Ten závěr mne dostal svým nenásilným působením na člověka, neukápla mi ani slza a přesto nad Milenci musím pořád uvažovat. Dávám 3 a půl*. Nemohla jsem se totiž v průběhu projekce zbavit pocitu, že mi tam něco chybí...NĚCO. |
 Černá kočka, bílý kocour (1998)
|
23.09.2008 |
| |
Co k tomu říci? Byla to smršť, která mě nabrala na rohy a už nepustila. Dílo plné elánu, bláhového veselí až bláznovství, protančených bot, všude překypujícího optimismu nakonec zalité omáčkou ze slunných dní. To je ve zkratce popis tohoto velice vytříbeného díla... V našem obvyklém vnímání něco naprosto nového, skoro nepochopitelného. Nekonečný kolotoč situací, které se zaplétají a rozplétají, čímž tvoří neuvěřitelnou směsici výbuchů smíchu a minimálně jednou znechucení (scéna s kadibudkou, při níž se mi chtělo takřka zvracet při živé představě dané scény ). To celé propojené temperamentní balkánskou hudbou, která mi tak imponuje a dodává to správné exotické kouzlo. Ona hudba je tu vždy a všude, někdy šílené kousky jako "Ja sam mala Pitbull Teriér" ( zřejmě takhle nějak to tam zaznělo ) nebo mistrovské skladby místní dechovky. Celý film bych ale rozdělila do dvou částí. První polovina měla jistý šmrnc, ovšem neustále jsem tak nějak očekávala víc. Vše se rozjíždělo a plynulo pomaleji, než bych si přála. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu zklamání a nepochopení. Už mne napadaly myšlenky, proč má snímek tak vysoké hodnocení. A ejhle! Pak ale netrvalo dlouho a jako když utne, děj se začal odebírat tím správným směrem. A proto nasajte tu kouzelnou atmosféru Balkánu a ponořte se do jedné z nejbláznivějších, nejveselejších a nejvtipnějších komedií, jaké se vám kdy mohou dostat do rukou. Emir Kusturica je prostě chlapík, který to umí setsakramentsky rozjet... |
|
Městečko Pleasantville (1998)
|
21.07.2008 |
| |
Pokud hledáte příjemně plynoucí snímek, právě jste narazili na jeden z nich. Ve své podstatě nenáročný příběh plný zázraků vás přinejmenším zaujme. Netradiční pojednání o dobách dřívějších takřka v přítomném čase… Pojednává o sourozencích, kteří se jakousi souhrou náhod ocitnou v roztomile, černobíle vyhlížejícím seriálu z časů našich pradědečků. Jak už nám samotný námět napovídá, tito docela rozdílní mladí lidé vnesou do poklidného městečka „nový vítr“. Jak? Sami uvidíte… Obyvatelé žijí ve světě plném pravidel, zákazů, konvencí a všudepřetrvávajícího stereotypu. Jedou v zajetých kolejích, nepřekračují hranice, nebouří se. Jen každý den dělají stejné bez jakékoli změny. Ve filmu je nastíněna spousta symbolů, kdy se nám tvůrci snaží naťuknout danou dobu, která zdaleka ne všem něco říká. Poselství jako : „Není třeba vidět svět černobíle“, či „Nebuďte rasisty“ jsou do příběhu vsunuta velmi jemně a citlivě. Oceňuji způsob ztvárnění, jelikož způsob postupného zbarvování na plátně mne fascinoval. Nelze nepřipomenout herecké výkony, kde se do popředí staví můj oblíbenec Tobey Maguire, jenž ani nyní nezklamal a následuje ho mladičká Reese Witherspoon, které se zdařilo odškatulkovat se mi z hlavy coby Pravá blondýna. 80% díky nezdařilému zakončení celého filmu. |
|
Ducháček to zařídí (1938)
|
20.07.2008 |
| |
Moje vůbec první setkání s Vlastou Burianem a hned slaví úspěchy. Legendární komik opět nezklamal a představuje zde své herecké umění, coby ředitel advokátní kanceláře pana Faulknera. Celý snímek položen na pilířích jeho herectví, který by bez jeho maličkosti byl sotva průměrný. Burianova postava představující poněkud svérázného člověka, který si ví se vším ihned rady, dokáže si poradi a získat tak potřebné.… Ve filmu se objevuje smetánka hereckého řemesla z první poloviny 20. století, zazáří zde hvězdy jako Adina Mandlová a další. Vtípky malé i velké, vás pobaví a vytvoří úsměv na tváři Lehce naivní, roztomilé, v popředí s nezaměnitelným Burianovým hlasem a humorem pro vás, stejně jako pro mne, zůstane nezapomenutelným filmovým zážitkem. |
|
Volání o pomoc (2007)
|
26.05.2008 |
| |
Jeden z nejlepších dramat roku 2007 představuje tento vynikající snímek o hledání pomoci. Nachází se zde hned několik postav, které by potřebovaly chytnout pomocnou ruku a převést přes most přes minulost. Tak například dentista, který trpí díky vyhasínajícímu manželskému vztahu, pocitu naneplněnosti a promarněnosti života. Je osamělý, hledá přátele, zapadá do stereotypu... Zdravotní stav rodičů ho nutí převzít péči o ně na svá bedra, což ho jistě v jeho psychickém stavu nepovzbudí. Ovšem ani doma není spokojen, jelikož jeho manželka ho ovládá a manipuluje jím, ti dva se od sebe pomalu vzdalují a propast se dále prohlubuje. Pak je tu také mladá žena, dosud nevyrovnaná z předchozího vztahu. Psycholožka zabředající do depresí díky empatii vůči svým pacientům. V jeden den, jednu hodinu, jednu minutu a jednu vteřinu se ale stane něco, co změní plynutí děje. Na scénu vstoupí Charlie… V jednom pohledu uvidíte víc, než byste možná chtěli. Stačí pohlédnout do očí a čelit bolesti, utrpení, smutku a rezignaci. Labilní muž, utíkající před minulostí, realitou a sám sebou. Snažící se potlačit vzpomínky, nenavrátit se do mládí a do doby, kdy by mu (byť cokoli) mohlo připomenout zesnulou ženu a dcery, které se staly oběťmi neštěstí z 11.září 2001. Úplně přehlíží slovo SMRT (např. když zemře Alanův otec) a projevuje se jako cynik, neustále má potřebu se za něco schovávat (sluchátka) a vytvořit tak jakési vakuum, či ochrannou bublinu, jíž neproniknou ani nejmenší citové projevy. Trpí traumatem, z něhož se jen těžko dostává. Zubař nejprve pátrá po příčině jeho zuboženého stavu a postupně odkrývá černou díru Charlieho problému. Sám tak získává pocit potřebnosti, vymaňuje se ze spárů stereotypu, věnuje se mu. Dochází ke znovuzrození přátelství mezi oběma muži, narůstá důvěra a doktor tak přetíná řetězy, které ho dosud tak tížily a dusily. Ale nic není dokonalé a i Finemanova pomyslná bublina má prasklinu, přichází zlom, krunýř se oddělí a nastává čas procitnutí z iluzí, návrat do reálného světa. Dojde ke smíření? Vynikající drama stojící na postavách Dona Cheadlea a Adama Sandlera, jehož herecký výkon mne natolik přesvědčil, že ho vyřazuji ze škatulky ňoumíků a přesouvám do nezařazených a budu tak čekat, jak se bude jeho talent vyvíjet. Propracovaný scénář zabývající se stále nestráveným tématem, režie pod taktovkou Mikea Bindera a příběh, který nenechal oko suché. |
|
Lži mé matky (2005)
|
21.05.2008 |
| |
Vyprávění o hlubokém citu, jaký jen může mezi matkou a dcerou vzniknout. Ovšem nic není dokonalé, tedy i dívčina opatrovatelka není bez úhony. Problémová žena, která krade oblečení, vizitky, zkrátka vše, co jí příjde pod ruku. Je za své činy stíhána a vězněna. Pro tak malé dítě musí být stresující pozorovat její odjezdy a návraty z vězení. Náprava však nepřichází, a proto má být znovu zatčena. Matka je svobodný člověk, nedodržující žádná pravidla, který lže všem, ale především sama sobě. Věčně tápe a hledá, není spokojená se svým životem, v podstatě jen raněná osoba, která se nevyrovnala s minulostí. Svou sobeckostí ubližuje dceři víc, než by si mohla myslet. Avšak Hailey svou matku miluje natolik, že je ochotná vzdát se své rodiny a utéct s ní. Netuší, co všechno ale tento výsostný čin obnáší… Změna jména, ztráta přátel i blízké rodiny. Je ale ochotna podstoupit i takovou oběť. Utíkají před spravedlností, jsou jako tuláci…Prožívají malý trip skrze USA, na němž se ještě prohlubuje citové pouto mezi nimi. Hailey ale udeří tvrdá rána v podobě matčiny zrady. Krásná žena se vdá, aniž by tuto důležitou skutečnost probrala s dcerkou a od té doby se věci vyvíjí špatným směrem. Stane se spousta zlého a děj začíná nabírat obrátek. Film inspirovaný podle skutečné události plný zvratů, intrik a manipulace, přesto však přespříliš chladný na to, aby vážně zaujal. Sice dobře natočený a herci podávají dobré výkony, scénář řekla bych, pokulhává. |
|
Persepolis (2007)
|
20.05.2008 |
| |
Vynikající snímek na poli animovaných děl nás zavádí do prostředí íránské metropole a představuje nám historii této země od rozkvětu až k pádu. Seznamuje nás s Marjane Satrapi, dívka vyrůstající v pokrokové rodině, která byla zapojená do komunistického a socialistického hnutí. Sonduje osud zoufalé ženy, vzpomínající na raná léta jejího života. Navštěvovala francouzské lyceum, kde byla jako dítě svědkem vzrůstajícího potlačování občanských svobod a dopadu íránské politiky na každodenní život. Příběh je zakreslován očima dítěte, a proto zachycuje pohled na svět s veškerou její nevinností, fantazií a nadšenou rozkošností. Sledujeme, jak tamější režim působí na obyvatelstvo. Způsob, jakým musí čelit vyčerpávajícím a nekončícím bojům o svá práva, rovnocennost a svobodu. Za projevy svých názorů jsou tvrdě trestáni, stávají se oběťmi zvěrstev a mučení ve vězení. Děj zde nastiňuje osudy lidí, kterých se nejvíce týká místní dění, jsou vzniklou situací nejvíce biti. Ukazuje obyvatele plné nadějí, že konečně příjde změna, jenže jsou znovu a znovu klamáni. Už dávno skončila vyhlídka na lepší zítřky. Naopak se Írán propadá do hlubší propasti… Dostaví se změna oblékání, bída, nedostatek jídla. Poslední zbytky svobody jsou ty tam. Ženy jsou znevýhodňovány, ze země vzniklo vězení, atmosféra dusivá a plná nespravedlnosti. To vše v 2D animaci s převládajcí černou a bílou barvou, přičemž zajímavé jsou pasáže, kdy Bůh promlouvá s Marjene. Věrně ztvárněné až mrazivé. Vždyť kdo by mohl nejlépe popsat danou situaci než ten, kdo ji zažil? Marjene Satrapi dnes žije v Paříži, kam utekla ze strachu před íránským režimem. |
|
Moje borůvkové noci (2007)
|
20.05.2008 |
| |
Také se Vám stává, že nemůžete v noci spát? Stejný problém má i Elizabeth, před kterou ční obrovská kopice nevyřešených odpovědí, na něž neustále klade otázky. Dosud se nevyrovnala z rozpadu dlouhotrvajícího milostného vztahu a její nitro prožívá ochromení. Jak jen se s nastalým chaosem vypořádat? Odcestovat a nechat vše za sebou? Zapomenout? Cesty je svedly, když byli na dně. Nejdřív prohodili pár slov, potom vět a nakonec celá souvětí… Nabalují se, až tvoří dokonalou pavučinku, která jim proplete osudy. Oba zhrzení, oba osamělí, smutní, jen těšící se na další návštěvu, kdy se zase posunou o kousek dál v roli objevování svých srdcí. Tón udáván vůní sladkého borůvkového koláče se zmrzlinou, který obměkčí nejednoho. Jsou si tolik podobní, hledají, tápou, chtěli by milovat a být milováni, ale jak dlouho ještě budou čekat, než přebolí zklamání, které utrpěli? Noc změní se v den, Elizabeth utíká. Na své cestě poznává tolik odlišných charakterů, skrze ně se učí poznávat samu sebe. Je jen němý pozorovatel lidských osudů, je svědkem nenávisti, hlouposti a zjišťuje, jak si lidé neváží bytostí, které milují. Berou je jako samozřejmost, ale když je ztratí, je pozdě a oni zjistí, že jim ani nevyjádřili své pocity, naposledy jim nevěnovali slůvka útěchy a porozumění. Procestuje celou zemi, aby zjistila, pro koho její srdce bije… Krásný příběh lásky, plný něhy, nádherných záběrů jak už zpomalenýcch (které mi zpočátku vadily, ale u nichž jsem ráda zjišťovala, kterým směrem nás chce režisér ubírat), nemluvě o snímání prostředí kavárny zpoza prosklených výloh. Pozadí prokresluje jemná, ničím nerušící hudba unášena v rytmu folku, na níž se podílela sama Norah Jones, Cat Power nebo Ry Cooder. Nechte se unést a zabředněte do světa symboliky… |
|
Telefonní budka (2002)
|
20.05.2008 |
| |
Co napsat o tomto vynikajícím díle, když vše již bylo řečeno? Snad bych mohla jen znovu podotknout, že není třeba disponovat obrovským finančních rozpočtem, aby se dal natočit výborný snímek. Chce to dobrý nápad, charismatického hlavního hrdinu, ale hlavně pořádný scénář. Stejně jako je manipulováno se Stuem, režisér zahýbá i s našimi svědomími a nervy. Za každou chybu se musí pykat, ať už tak či tak, Stuovi se nevěra a lži nevyplatily... Na začátku to byl jen nanicovatý, egoistický mizera, který se snažil ukojit své touhy. Na konci se vyvinul v beránka… Došel k nutné sebereflexi, prošel si peklem a v malém okamžiku se ze dna vyhrabal na povrch, aby si uvědomil, co je důležité. Někdo není schopen, si uvědomit tento fakt za několik let, on projde obrovským vývojem za den. Vyděrač, který si hraje na Boha, má svůj plán dokonale propracovaný a hraje si s hlavním aktérem jako kočka s myší. Je vidět precizní práce scénaristy a spousta dalších faktorů, které tento film dělají jedinečným a originálním. A teď fakt nelžu, když říkám, že se vyhýbám telefonním budkám na sto honů |
|
Pojďme si hrát (2003)
|
20.05.2008 |
| |
Dvougenerační drama, vtipná komedie a lehce romantický snímek, který vypráví osudy lidí tak věrně, že spolu s hrdiny prožíváte pády a vzestupy v tom, či onom pořadí. Co s Vámi udělá třináctiletý manželský vztah a jste muž na mateřské dovolené? Již delší dobu Jonny cítí, že jejich citové pouto pomalu vyhořívá. Takřka dokonalý muž se smyslem pro ohleduplnost, obětavost a dávku nadšení, snažící se být vždy vzorem… Jenže něco není v pořádku, něco ho nutí tápat a pochybovat. Je Sára ta pravá? Nebyl by šťastný s někým jiným? Odpověď se dozví mnohem dříve, než by se zdálo…do cesty mu vstoupí žena. On je mladý, sympatický muž, ona krásná a přitažlivá žena. Již při prvním rozhovoru přeskočí jiskra a do příběhu tak vnese napětí, překvapení a momenty úpadku. Setkání s Rebeccou mu rázem převrátí život naruby. Asi aby si uvědomil své priority, aby bojoval se svým druhým já, se svým svědomím. Vědí, že nemají být spolu, ale nitky osudu je neustále spojují dohromady. Nic není dokonalé a stejně jako nitky, zamotává se i vztah mezi Rebeccou a Jonnym. Vypjaté scény, chvíle ticha a nedorozumění jen podtrhují jakousi bezradnost v počínání obou jedinců. Jsou pokoušeni vášní a touhou, vědí, co je správné, jenže jen těžko se brání… Jonny se musí rozhodnout, srdce rozdělené na dvě půlky zase slepit v celek. Sára nebo Rebecca? Autentická kamera, výborné herecké výkony, dobře padnoucí hudba ruku v ruce se skvělou vyprávěcí linií = Pojďme si hrát. |
|
Sedm (1995)
|
16.05.2008 |
| |
Napínavé, strhující, mysteriózní, geniální, šokující, depresivní a celá řada dalších přívlastků by se dala přiřknout tomuto téměř bezchybnému dílu… To, jak vás děj strhne a vy si koušete nehty s pomyšlením, ať už toho parchanta najdou, neboť potřebujete na WC, je úžasné. Co následuje potom a jak vám vývoj příběhu drtí kůstky zbytečné vůbec zmiňovat. Jeden ze snímků, které prostě musíte zhlédnout a určitě budete všechno možné, jen ne litovat. Ani já nelitovala, ba naopak mé ruce směřovaly k Bohu a vděčně děkovaly za přínosné dílo, které se ocitlo v mé filmografii. Temné a zkažené prostředí, všudepřítomné zvěrstvo a napětí, zlo a odpor, uvidíte, uslyšíte, ucítíte. Sedm? |
|
Nebe (2002)
|
16.05.2008 |
| |
Jestliže není spravedlnosti učiněno zadost, rozhodne se Phillippa vzít ji do svých rukou. Souhra náhod ale způsobí neštěstí, za které musí pykat. Je zatčena a obviněna z vraždy čtyř nevinných lidí, přičemž se tuto strašlivou skutečnost dozvídá až ve vězení. Zjištění, že se dopustila tak hrůzného činu je pro ni šokující. Sledujeme, jak se s tím vyrovnává a pozorujeme vnitřní souboj svědomí. Ve chvíli totálního zmatku se do ní zamiluje mladý muž, který jí pomůže utéci z vězení, děj nabírá obrátky. Horoucí láska jí pomáhá překonat tu strašlivou vinu, která jí byla naložena na bedra… Váží si každé chvíle, kdy jsou spolu, protože může být poslední. Prožívají je naplno, pohlcuje je síla okamžiku. Oba vědí, že nemohou být spolu, a to je spoutává pevným poutem, které jen tak nerozetne ani nepřízeň osudu. Brání se času, dnu i noci. Jen lehké, minimalistické tóny piána propojují bezradnost, chvíle porozumění, souznění a hluboké lásky, jaká jen může mezi mužem a ženou vzniknout. Fakt, že se máte na koho spolehnout, máte komu věřit, nejste v tom sami… Svou bolest svěříte druhému a hle, je z ní poloviční. Pronikavé pohledy, co říkají vše. To je to, co pomáhá překonat i ty nejhorší momenty života. Jak to dopadne? Asi tak, jak má, jen jedno je jisté. Stali jste se svědky vynikající podívané, špičkového scénáře a hereckého umění, jak ho máte rádi. |
|
Hedvábná cesta (2007)
|
16.05.2008 |
| |
Již dlouhou dobu jsem se s očekáváním vyhlížela tento film. S přibývajícím časem narůstalo i moje napětí a když jsem měla možnost film zhlédnout, má zklamání nebrala konce. Zpočátku se film slibně rozjížděl, ale postupem času mi pomalé plynutí začalo vadit, až jsem dospěla k momentu, kdy jsem se začala nudit, přičemž nemusím připomínat, že má víčka neudržela nápor a na jistou dobu se zavřela…:-) Film vyprávějící o lásce, avšak já v něm nanašla kousek citu?! Ano, tolik byl příběh chladný, ba dokonce ve mně nevyvolal jedinou emoci. Čekala jsem, jak budu po skončení ždímat kapesníček a kde nic, tu nic. Přesto jsem se s dávkou optimismu přesouvala směrem ke konci a doufala, že se stane něco zlomového, co děj nakopne a já nakonec nebudu tolik rozladěná. Ničeho takového jsem se ale nedočkala. Musím však pochválit vizuální stránku, nad kterou se opravdu zatajoval dech, já se mohla alespoň trochu rozplývat a připadat si jako kdesi v horách. Dokonalá práce kamery, která vykreslovala tamější krajinu s nejmenšími detaily byla spolu s hudbou to jediné, co mi rozzařovalo mráčky na čele...A právě hudba tvořila krásné podkreslení pohádkové krajiny a udávala jemné tóny této milostné romance. Ani v hereckém obsazení mne nečekalo žádné překvapení. Michael Pitt zde představoval mrtvého brouka a má oblíbená Keira zde také příliš nezazářila. Pomalu se dostávám k názoru, že se u ní nedočkám jiného výrazu… Co říci závěrem? Silk nepotěší, ani nezklame. Ovšem zařazuji ho do filmů, které už si nikdy nepustím. |
|
Hodný chlapec (2004)
|
20.04.2008 |
| |
Jako odraz v zrcadle se nám zde zobrazuje lehce dojemný příběh na první pohled normálně fungující rodiny, jejíž hlavní síly se upínají na nadějného zástupce rodu. Ne vše je jak se zdá a i v tom nejdokonalejším rodinném kruhu se vyskytnou problémy. Chlapec se nešťastně zamiluje a tropí hlouposti, nechodí do školy, bojkotuje přemíru péče, kterou mu rodiče vynakládají. Jeho pocity a dojmy jsou v neustálém zmatku, je ve stádiu dospívání, hormony se bouří. Láska je láska, on neunese rozchod s Monikou a zavraždí ji. V momentě se rozjede nekonečné kolo problémů, potyček a výčitek. Ideje se bortí a ve hře je pevnost rodinných pout, které musí odolat náporu médií a hlavně společnosti, která je tak krutá a my můžeme sledovat, jak se k nim otáčí zády. Musí čelit neustálým útokům ze strany sousedů, přecházet pozorování skrz prsty. V éteru je spousta nevyřčených otázek, na které se oba rodiče snaží najít odpovědi.. Jak selhali v roli rodičovské? Snad nedostatečná komunikace, snad nadbytečná péče... Další televizní film, díky němuž jsem nelitovala jeho zhlédnutí. Abych se však přiznala, nevyvolal ve mně nějaké hlubší emoce, ale za příjemný filmový zážitek ho rozhodně považuji. Dobré herecké obsazení, udělal na mne dobrý dojem a jako dobrý ho i hodnotím. |
|
Bílé písky (1992)
|
18.04.2008 |
| |
Přiznám se, že jsem si onen filmový výtvor pouštěla s úmyslem odpočinout si od těžkých témat a hrůz světa, jež jsou nám tak často servírovány. Chtěla jsem zhlédnout snímek, u něhož bych si mohla veskrze dobře odpočinout. Ve filmu se neobjevovalo nic, nad čím bych musela přemýšlet, a proto jsem si počala libovat, jak jsem dobře vybrala. Ovšem děj filmu, mnou označován za silně nezáživný, splnil mé požadavky a já si skutečně odpočinula, ba dokonce jsem si i pospala… Asi hodinku jsem bloudila mezi sněním a bděním, když v tom mne vzbudil až jeden z výstřelů, přičemž jsem byla nucena vrátit se na scénu před spánkovým úpadkem a opět byla přesvědčena, že snímek už nic nespasí. Co mi ve sledování přitěžovalo byl fakt, že podobný druh filmů není zrovna můj šálek čaje, avšak snažila jsem se „stůj co stůj“ vydržet až do konce. Dílo od samého začátku postavené na špatném scénáři, klopýtalo až do finálních titulků. Příběh mne nenadchl, nepřekvapil, ale ani nezklamal, neočekávala jsem totiž žádné zázraky. Věčný záporák William Defoe převlékl kabát a ve filmu předvedl docela snušný výkon. |
|
Otevři oči (1997)
|
15.04.2008 |
| |
Proč jen tři hvězdy? Jednoduše vysvětlím… Jelikož jsem už před jistou dobou viděla remake tohoto filmu, nemělo mě co překvapit. Vím, špatný argument, ale jak jinak to vysvětlit. Možná kdybych tento film zhlédla v opačném pořadí, hodnotila bych lépe, ale takhle nemůžu jinak. Přiznávám, že ze zpracování jsem mírně zklamaná, nelíbilo se mi obsazení ani celkový způsob pojetí, a to říkám i za předpokladu, že Alejandro Aménabar je pro mne jedním z významých zástupců španělské kinematografie. Scénář je vynikající, líbí se mi to zamotání se do příběhu a přiznávám, že mne nenechal chladným, poněvadž jsem i dlouho dobu po zhlédnutí skládala střípky a snažila se utvořit si jakýsi ucelený obraz a i přesto jsem měla v hlavě docela slušný maglajs. Očekávala jsem větší smršť a ta se nekonala, co už… |
|
Medvídek (2007)
|
10.04.2008 |
| |
Nemyslím si, že by Medvídek byl nějak špatně zpracovaný. Ano, občas umělý a kýčovitý, ale pokud se člověk ztotožní s hlavními postavami a pochopí je, zjistí, že příběh není nijak zlý. Tvůrci se zaměřovali spíše na mužskou část populace a ukázali tak, že ženy nejsou vůbec takoví andílci, jak by se mohlo zdát. Představila se nám trojice přátel a nastínění jejich městských životů. Lidé znudění penězi, prací, světem,… Zabředávající do jakési krize středního věku, musí řešit problémy s jejich partnerkami. O tom, jak jdou lidé k srabu, nedokážou si udržet vztah, což v dnešní uspěchané době není vůbec jednoduché. Neumí si vážit toho, co mají a hledají něco jiného, aby náhodou o něco nepřišli. Vyplývá tak vnitřní nenaplněnost a věčné materialistické uspokojování. Příběh o tom, jak spolu lidé neumí komunikovat, jak si navzájem lžou, nejsou upřímní ani sami k sobě, natož k někomu dalšímu. Pohár tolerance je u dna, sobectví přetéká. Mohla bych tu udělat další výčet, ale asi by to bylo zbytečné. Zřejmě je tento film nepochopen, ale to nevadí… JÁ :-) si z toho odnesla dobrý pocit, načerpání energie a zjištění, že vždycky je na tom někdo hůř. |
|
Kluci nepláčou (1999)
|
10.04.2008 |
| |
V tomto psychologickém dramatu je nám představována nelítostná realita… V běžném životě se až tak úplně nesetkám s podobnými případy (obzvláště u nás na vísce), ovšem i tak se mě příběh této dívky dotkl. Teena trpící poruchou osobnosti a pocitem, že se narodila ve špatném těle, je vlastně typický úkaz toho, že člověk musí mít dobré rodinné zázemí, jež ona ostatně postrádá. Její problémy se ale netýkají „jen“ sexuální identity, ale i začlenění do společnosti. Vše se ale odvíjí z minulosti, kdy s mladou dívkou zřejmě nebylo dobře zacházeno a ona se s tím dosud nevyrovnala, a proto se často dostává do problémů. Musí být těžké žít s pocitem, že vlastně nejste to, co jste a vnitřně se sebou neustále bojovat. Jenže Teena ani v nejmenším není pochopena svým okolím. Musí bojovat za svá přesvědčení a za to, že je trochu jiná. Stává se obětí dalšího nelidského zacházení, které poukazuje na krutost, jež se v nás bere. Hilary Swank se zde představila jako velice talentovaná herečka, což nám prokazuje dodnes, její pojetí bylo přesvědčivé, až mrazivé a já mohu oznámit, že jsem těch pár půlhodinek nestrávila jen tak pro nic, za nic. |
|
3:10 Vlak do Yumy (2007)
|
05.04.2008 |
| |
Kdyby mi někdo oznámil, že v brzké době uvidím western, nejspíš bych zakroutila nevěřícně hlavou. Pokud by mi stejná osoba předpověděla, že na tento filmový žánr půjdu do kina, pomyslela bych si, že se pomátl… A víte, co je „nejhorší“? Rozhoduji se zda skutečnost, že já v tom kině na westernu opravdu byla a co víc, dokonce jsem se příjemně bavila, i když pravda, občas se momenty napětí střídaly s momenty nudy. Nebylo to dokonalé, ale překvapení se dostavilo a já s hrstkou napětí a hrůzou v očích marně uhýbala před možných svistem kulek a následným zasažením. Hrdlo vyprahlé jako místní krajina, se mi svíralo a já nemohla vydat ani hlásky… Výborné herecké obsazení, kamera snímající každý detail, zachycující ty drsné chlápky, jejichž odér dlouho nemytých těl se líně line krajem. Sic scénář mohl být lépe zpracován, avšak jakési pounaučení v závěru a náběh na „pohádku“ tam byl. Vždyť záporná postava může ukázat i své světlé stránky, ne? |
|
Šepoty a výkřiky (1972)
|
28.03.2008 |
| |
S tímto vynikajícím tvůrcem jsem se seznámila právě prostřednictvím tohoto díla a jako přivítání do jeho filmové říše ho považuji za nadprůměrné. Komorní drama, které nám umožní nahlédnout do niter tří sester, stavů jejich duší, zobrazuje jejich odlišné vnímání, řešení situací a reakce. Na první pohled nedotknutelné, bezchybné a nezranitelné, ale opak je pravdou. Jedna trpící smrtelnou nemocí, druhá se vyrovnává ze smrti dcery, třetí je ve spárech egoistického manžela. Jak jen mohou tak křehká stvoření čelit takovým ranám osudu? Kde se v nich bere síla? Snímáno velmi zblízka, tudíž jsou jejich tváře takřka pod drobnohledem, což nám zobrazuje mimiku dam a takto i autentičnost, která nám osvětluje a otevírá jejich temnou komůrku uvnitř. Vše prozradí pohled do očí… Výborná práce kamery zaměřena na symbolické drobnosti, všude převládá červená barva, která sama představuje takovou agresivitu a naléhavost. Ze strany sester vyzařuje jistý druh lhostejnosti vůči nemocné, označila bych to spíše jako rezignaci, což je jakási obrana proti všem hrůzám a plnému vnímání okolního světa. Jelikož ženy jsou mnohem citlivější než muži, dotýkají se jich bolestivé záchvaty nemocné sestry ohromným způsobem. Postupem času jsme svědky odkrytí zábran a rozhrnutí vztahu nemocné se služkou Anou. Nakonec dojde k očekávanému, přičemž se nám naskytne jiný pohled na charaktery dvou zbylých žen a jejich odlišné vyrovnání se. Zrcadlo doby, vězení v přepychu, snůška lží a přetvářky, stereotyp a únava ze života. Ke konci dochází k jakémusi uvědomění, procitání, dostanou se k jakémusi vývoji a pomalému sblížení se. |
|
Bílá paní (1965)
|
23.03.2008 |
| |
Příběh odehrávající se v malé vesničce, dokonale demonstrující situaci za socialismu, mi posloužil jako věrný ukazatel a potvrdil mi tamější dobu tak, jak jsem si ji představovala. Děj je směřován na zámek, dávné působiště Bílé paní nebo chcete-li modly, k níž se po dlouhou dobu obracejí místní obyvatelé se svými prosbami a strastmi. Ve filmu se vyskytuje tolik hlášek, dvojsmyslů a symboliky, což mi trochu připomínalo zamotanou síť, ale já s radostí objevovala a přemýšlela nad jejich pravým jádrem. Už sama víra v Bílou paní se tehdejšímu režimu nijak nezamlouvala a já v ní viděla pronásledování církve a prosazovaní čehokoli, co by mohlo ohrozit pevné postavení komunistické strany. Všudypřítomné degradování svobodné lidské mysli, omezování režimem, potlačování svých přesvědčení, názorů, všeobecný strach z pravdy. Nesmyslná ideologie, ovlivňování a oblbování lidí, doslova divadlo v každodenním životě, které místy připomíná slušnou komedii či frašku. Neskutečně odvážné pojetí, jehož poselství rudí páni neodhalili… Vystupuje zde herecká smetánka tehdejší doby, ať už je to Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Rudolf Hrušínský, přičemž nejsympatičtější postavu filmu pro mne představuje Brodský s rolí člověka, který se snaží jít proti proudu, tedy něco nejen neobvyklého, ale naprosto nepřípustného. „Věř, ale komu věříš věř.“ |
|
BrainStorm (2008)
|
23.03.2008 |
| |
Jakmile jsem zjistila, že dnešní večerní program bude zajišťovat tento malý televizní film, zmocnil se mě jistý druh skepse. Jakýmsi způsobem jsem byla přesvědčena, že půjde jen o průměrnou podívanou, která mne nebude schopna ničím překvapit. Ašak opak byl pravdou a já se příjemně zmýlila... Nejenže film krásně utíkal, ale dokonce jsem se i bavila. Tvůrci se nám zde snaží nastínit vztahy v ne zrovna fungujícím rodinném jádře. Rozpadnuté manželství dvou nevyrovaných partnerů, děti vyrůstající v této nestabilní rodině a nemocný děda, jehož zdravotní stav nemá příliš pozitivní vyhlídky. Je zde vylíčen vztah mezi rodičem x potomkem, a to hned ve dvou generačních liniích, převážně však namířen na Ivana Trojana a Radoslava Brzobohatého, jejichž city jsou navzájem ochladlé. Bohužel je díky výchově vztah přenášen i na děti, jejichž citové pouto k prarodiči nenabývá oné pevnosti... Ve hře je také zkouška partnerstkého vztahu s krásnou a tolerantní Táňou Pauhofovou, která je mimochodem spíš takovým okořeněním filmu samotného. V podtextu je však ukryté jiné poselství... Kvůli zázračným pilulkám se totiž dědův zdravotní stav výrazně zlepší a dojde k přehodnocení jeho dosavadního života. Člověk musí být vděčný za každou chvíli, která mu byla dopřána a na to by se nemělo zapomínat... Je na místě zmínit skvělé herecké výkony a tak trochu magickou scénu s Pavlem Liškou. P.S. Radku99, tak přece jsem Tě trumfla:-) |
|
Hlas moře (2004)
|
22.03.2008 |
| |
Prvně se mi nabízí otázka, zda se vůbec dá nazývat třicetileté trápení na lůžku, závislý na druhých a neschopen pohybu,kdy překonání dvou metrů je nesnadný úkol, životem? Odpověď by se pro některé zdála jasná, někdo by se sáhodlouze rozmýšlel... Stejně asi tak v případě uzákonění euthanasie, protože vždy je v závěsu riziko zneužití. Moře se mu stalo osudným, jako mu hodně dalo, tak mu i vzalo. Co mu zbývá, je pouze pohled na vlny a touha nechat se unášet jeho proudy, být svobodný stejně jako v jeho představách, které ho značnou mírou drží nad vodou. Můžeme tento problém sledovat z různých úhlů pohledu, předsouvána je nám však volba euthanasie, se kterou bych mimochodem v tomto případě souhlasila. Vždyť i sebevrah si může o svém životě rozhodnout sám, zatímco tento člověk nemá ani tuto možnost, jen žadoní o svou smrt, o své vysvobození. Zoufalost, která ho doprovází, nepochopení, bezbrannost, smích, jenž je vlastně odrazem smutku. Jako pavučinky se mu do života připletou dvě ženy, silné a milující. Ty mohou utéci před problémy, mohou se bránit, ,on je ale uvězněn sám. I přes spousty lidí, kteří ho obklopují, je pořád se sebou, neustále omílá stejné a přemítá, ovšem smířen s osudem. Je to dospělý muž, potřebuje ukojit své sexuální potřeby, přeje si kapku soukromí, která mu není ani v nejmenším dopřána. Nikdo se nesmíří s parazitováním a popravdě, i když má milující rodinu je pro ně Ramónovo postižení zátěží. Ve skutečnosti je to uvnitř nádherný člověk, tak čistý a plně při smyslech, právě tím mu přežívání trpí ještě větší bolest. Při výletech jeho fantazií se mi tajil dech, přičemž doprovod naprosto špičkovou hudbou neměl chybu. O to horší pro něho musí být návraty do reality.Vskutku výborný kousek jak už po stránce obsazení, kamery, hudby a scénáře. Je zde viět kus práce a mé přesvědčení, že španělská kinematografie je na velmi vysoké úrovni. Nebraňťe se a nakoukněte do těch očí, co řeknou vše – smutek, touhu a zklamání |
|
Babí léto (2001)
|
21.03.2008 |
| |
Jako na jaře probouzí se příroda, tak i v člověku počne probublávat pramínek života počínající dětstvím. Jaro střídá léto, pro někoho nejkrásnější roční období, které považuje většina z nás za nejúžasnější část života. Z dítěte se stává dospělý člověk, jenž musí čelit radostem a strastem, které mu byly postaveny do cesty. Všechno ale jednou končí, a proto jak čas plyne, léto překlene podzim, známý pro svou nevlídnou náruč. Nezmínila jsem však jednu část roku…babí léto. Stejně jako to chodí v přírodě a v babím létě rozkvétají poslední květiny, tak i lidská duše přijímá poslední zbytky paprsků. Tragikomický příběh o stáří, se kterým se hlavní hrdina Fanda odmítá smířit. Bojuje proti stereotypu, naplňuje své sny, zkrátka se pokouší navrátit do let raného mládí. Proč ne? Vždyť koho by bavilo věčné stěžování si na život, čekání na smrt, které je tak depresivní. Aneb staří jsme natolik, nakolik se cítíme, a proto mi byla postava Fandy obzvláště sympatická. Ve filmu se prolínají špičkové herecké výkony postavené především na Vlastimilu Brodském a Stele Zázvorkové, jejichž filmový vztah mne dokonale odzbrojil. To dokonalé soužití, pochopení, obrovská míra tolerance, která je pro úspěšný vztah hodně důležitá a vlastně i zvyk jednoho na druhého…Jak je možné, aby se tolik odlišní lidé milovali po celý život? On s věčným optimismem, ona úplný opak. Po partnerské krizi se Fanda naprosto změní, snaží se vyhovět manželčiným požadavkům, proto ztrácí elán, chuť do života a vše mu začíná být lhostejné. Nic ho netěší, jen tupě zírá z okna… Žena záhy zjistí, že ho miluje takového, jaký je. Dojemné vyprávění dvou starých lidí, který otevřel dvířka do mého nitra. |
|
Čokoláda (2000)
|
21.03.2008 |
| |
Sonda života na malé francouzské vesničce tolik konzervativní v otázce náboženské. Byť jen sebemenší potěšení je pro ně tabu, té vísce uzavřené od světa, ve které žijí lidé se svými smutnými či veselými příběhy. Jsou tak nevšímaví ke svému okolí, nebo raději nechtějí vidět realitu? Nikdo nezasáhne a nezabrání dalšímu týrání mladé ženy svým manželem, nesnaží se spojit dohromady matku s dcerou. Když tu jednoho dne přivlaje vítr nové a neznámé osoby... Hned nám může být jasné, že přistěhovalkyně nebudou mít lehké vplutí do tamějších poměrů, jelikož Vianne v podání mé oblíbené Juliette Binoche, má jakési osobité kouzlo, brzy podlehnou.. Neústupná, plná elánu, mladá a pracovitá žena si otevře svůj obchod s čokoládovými delikatesami. Při pohledu na všechny ty sladké lahůdky se mi sbíhaly sliny a já se tak utvrzovala ve faktu, že jsem velký čokoládový nadšenec. Z povzdálí svého obchodu jen němě sleduje obyvatele, kteří jsou vůči ní ještě pořád dost skeptičtí. Postupem času si získá alespoň převážnou většinu z nich a odhaluje tak jejich skrytá tajemství, přání, touhy zraněné city a otevírá jejich tajemné komnaty. Čokoláda probouzí vášně a jen díky ní pookřívají srdce místních, procitá v nich život a zjevuje se pro ně jako pokušení. Jak už to bývá, když vzniká něco nového, netradičního, najdou se i nepřátelé a i těm musí Vianne s úsměvem a chytrostí horákyně čelit. Bere lidi, jací jsou...se všemi chybami. Ve skrytu duše je to ale osamělá, tajemná žena plná touhy po lásce, která spíš než před světem utíká sama před sebou. Film ve mně vyvolával takový zvláštní nepopsatelný pocit něčeho starého, kouzelně zabarveného. Přesvědčivé herecké výkony mých oblíbených herců, nádherná hudba. Přistupte, zhlédněte a nechte si obměkčit srdce :-) |
|
Milenci ze severního pólu (1998)
|
21.03.2008 |
| |
Musím s potěšením přiznat, že si mne španělská kinematografie získává na svou palubu… Již dříve jsem dostala příležitost seznámit se s výbornými režiséry. Pány jako kupříkladu Amenábar, Almódovar a právě Medem, díky nimž mohu španělskou tvorbu zařadit do pomyslného žebříčku. Julio Medem opět nezklamal a i nyní potvrzuje své kvality…. Příběh, který vás oněmí a s úžasem zjistíte, jak hluboce se vám vryl pod kůži. Že ne? Ale ano! Nebraňte se, není se čeho bát, jen usedněte, nechte plynout čas a sledujte naplno milostné vyprávění osudové lásky viděný ze dvou rozdílných úhlů pohledu. Děj plný zvratů, vzpomínek na dětství, souhry náhod, očekávání. Čas změn a proměn střídající se se smutnými okamžiky. Křehký příběh lásky v ústřižcích, které mne tak bavilo skládat. Mladí lidé, svobodní a volní jako vlaštovky z papíru, jejichž utajená láska až za hrob hory přenáší, bláhoví milenci dorozumívající se beze slov pouze gesty a letmými pohledy. Láska si umí vytvořit pevné pouto, tudíž nacházejí skulinky a neustále si k sobě hledají cestu… Nastávají nečekané situace, kdy život proběhne před očima doslova v jedné vteřině… Kdo za to může? Osud? To on svedl je? Jen hraje si s nimi jako s loutkami a především na něm závisí, za jakou nitku zatahá. Jednou spojí je, podruhé rozdělí. Ne vždy jsou jim náhody nakloněny. A proto blízký člověk, o kterém si myslí, že je daleko, se ve skutečnosti nachází blíž, než by se dalo očekávat. Dost už slov, těch stačilo by. Jen závěrem přiznám se, že snímek zakotvil se v hlavě a neopustil myšlenky mé, dokud neusnula jsem. |
|
Já, mé druhé já a Irena (2000)
|
21.03.2008 |
| |
Farellyovy nepotěšili jste mne, ani já vás nepotěším! Popravdě řečeno vás vůbec nepotěším... Co mělo znamenat tohle pomatení smyslů? Komedie? Ptám se, protože jsem se pousmála jen dvakrát, přičemž první úsměv byl z jisté dávky zoufalosti, druhé pousmání způsobil konec filmu. Tímhle humorem by mohli vymítat ďábla, protože trapnější a nechutnější vtípky by se pro nic jiného nehodily. Ovšem ještě jsem nebyla natolik znechucená, jelikož jsem film zhlédla v původním znění a tím pádem byla ochuzena o„sexy“hlas Martina Dejdara. Jediné světlé místečko ve filmu zaplnila Renée Zellweger, přičemž bych s jistotou mohla tvrdit, že si Jim Carrey asi šlehnul před podepisování smlouvy. Avšak když to beru kolem a kolem.... Kdo může říct, že strkal své přirození do Cadillacu? |
|
Věc Makropulos (1970)
|
20.03.2008 |
| |
Zhlédnutí tohoto snímku mne přivedlo k zamyšlení... Nutné rozjímání nad nesmrtelností, po které někteří z nás tak touží, ale o níž netušíme, co vlastně obnáší, neboť stačí deštivý den a my nevíme co dělat. Zda je nesmrtelnost výhra či prohra? Vždyť právě proto, že je život tak krátký si musíme vážit každého okamžiku, každé chviličky. Proto je nám tak vzácný... Vždyť kdybychom byli nesmrtelní, ztratili bychom jedinou jistotu, kterou nám představuje smrt. Ztráceli bychom blízké, sami přežívali a cítili bychom se osamělí. I když o něco snesitelnější by bylo, kdybychom v tohle prokletí sdíleli s někým.Vynikající dílo Karla Čapka s úžasnou myšlenkou, jehož filmové zpracování rozhodně stojí za zhlédnutí. O ději samotném je zbytečné vyprávět, jelikož ten si každý musí „prožít“ sám. Vyzdvihla bych ale skvělé herecké výkony tak přesvědčivé a uvěřitelné. Přesto hodnotím čtyřmi hvězdami, i když k vyššímu stupínku chybí jen kousek... |
|
|
