_Berunka_
Barbora Nyklíčková
okres Šumperk
Trálilálilá
email pozpátku: 6228AkNuReB (a) seznam.cz
94 bodů
okres Šumperk
Trálilálilá
email pozpátku: 6228AkNuReB (a) seznam.cz
94 bodů
Moje komentáře
Má mě rád, nemá mě rád (2010)
To byla tak kouzelná podívaná, že se z toho nemůžu vzpamatovat. Milý příběh o dvou dospívajících lidech, který je o to zajímavější, protože je vyprávěný neskutečně uvěřitelně z pohledů obou a tím tento snímek ještě nabírá svou hodnotu. Vždyť kolikrát se vám stalo, že jste něco udělali a ten druhý si to vyložil úplně jinak? A o tom to přesně je... Nechala jsem se unášet tou naivní atmosférou a příběh plynul s lehkostí dál. Hodina a půl je relevantní délka filmu, i když jsem se na konci filmu přistihla, že bych uvítala i několik okamžiků s hlavními hrdiny navíc. Juli je úžasná postava plná nadějí a iluzí a je svá, což se mi na ní hodně líbí. Navíc objevila svůj diamant! Viděla v Brycovi něco, co ostatní neviděli a snad ani on sám. Líbí se mi i vytrvalost Juli, protože i přesto, že Bryce jí zrovna nenahrával, ona se snaží dál. Dávám 4*, ale možná to časem zvednu na 5*. ;)
Obhájce (2011)
Napínavé, strhující, překvapivé... Uplynuly dvě hodiny filmu, ale já ještě před jeho závěrem v duchu prosila, ať to nekončí, vždyť to má šmrnc a spád. A mělo... neusnula jsem u toho (což nebývá tak nepravděpodobné) a rozhodně mě to neurazilo, naopak příjemně nabudilo na další film. Takové snímky budu pouštět rodičům, aby mi u nich nepochrupovali! Co se týče hereckého obsazení, nemám žádné výhrady. Matthew se zhostil své role naprosto brilantně, navíc jeho úžasně modré oči jednoznačně hráli nejednu scénu. Jeden by nevěřil, že chlápek, kterého znám jen z přihlouplých romantických komedií se tak vytáhne. Mým oblíbencem je ale Earl. Tak má vypadat správný Driving Mr Haller. Soundtrack super, chytlavý a skvěle vystihující tu ganxta atmosféru těch jejich výjezdů. Připadala jsem si jako před lety, když jsem sledovala Block Party a málem si vytančila duši (v tomto případě pouze hlavu, jak se pohupovala do rytmu). U mě dobrý. Vlastně velmi dobrý = 80% , ale tuším, že za nějakou dobu už nebudu vědět o čem byla řeč.
127 hodin (2010)
Jako když si Bear Grylls zapomene svůj švýcarský nůž a neoznámí manželce, že zase jede za dobrodrůžem s cílem vypít co nejvíc své moči a rozmýšlí se, jestli toho velkého mravence zchramstnout nebo ne. 127 hodin se mi líbilo, ale čekala jsem, že mě to víc strhne a že nebudu moct odtrhnout oči, zatímco ano, byla jsem zaujatá, ale chvilku jsem si dáchla a sem tam se i nudila, kousala se do ruky popř. znechuceně zvolávala (to když jsem s ním soucítila). Ohledně hereckého výkonu Jamese Franca (toho šmejda ze Spidermana), role se zhostil výborně, ačkoli se mi zdálo, že tu nesnesitelnou bolest prožívá nějak povrchně a moc jsem mu ji nevěřila... Rozhodně pozitivně hodnotím flashbacky a halucinace, které se časem stupňovaly. Taky se mi líbilo členění obrazů na začátku a v neposlední řadě je třeba připomenout vynikající soundtrack. P.S. Šprtka Amber Tamblyn z House potěšila! :)
Až tak moc tě nežere (2009)
Jestli on mě nežere, tak já jednoznačně žeru tento film. Ačkoli se na mi na první pohled jevil jako laciný hollywoodský "doják" zářící těmi nejvytříběnějšími hvězdami - tedy nic pro mě, musím přiznat, že He's Just Not That Into You mě lapil a už nepustil ze svých pout. Nenechte se zmást hodnocením, protože podle mě je zde podhodnocen. Můžete se zde setkat s osudy, které vám přijdou až nezdravě povědomé. Postavy jsou tu až neuvěřitelně uvěřitelné a já tak nejsem nucena k rozpačitému úsměvu nad absurdností příběhu a můžu si vychutnávat jednotlivé milostné propletence. Velice mne potěšilo herecké obsazení v podobě Bena Afflecka, kterého v jiných filmech zrovna nevyhledávám, nebo herecké ztvárnění "sucharky" Jennifer Connelly. Byla mi docela sympatická i naivita Gigi v podání Ginnifer Goodwin a Justin Long se ujal své role taky velice zdařilým způsobem. Nevím proč, ale Scarlett mi tady děsně lezla na nervy. Asi tím, že byla kus. Soundtrack mi padl do noty, dokonce jsem si musela po skončení filmu pustit Keane :)) Co dodat? Musím říct, že tenhle nenápadný snímek (i když s 6500 hodnoceními) na mě udělal dojem a překvapil mě na plné čáře... A hlavně to nebylo jedno klišé za druhým. Co víc si přát :)
New Yorku, miluji Tě! (2009)
New Yorku, nemiluji Tě, ale mám Tě ráda! A musím uznat, že mě Tvé kouzlo očarovalo. Tvůj osobitý charakter metropole, kde se prolínají tisíce, ne miliony příběhů lidí nejrůznějších kultur, náboženských vyznání a charakterů mne přistihly v tom nejlepším možném rozpoložení pro sledování osudů osob, které sebou nesou příběhy plné poetiky a často vystihují během pár minut to, co nedokáže leckterý celovečerní film. Celá tato spleť a různorodost dává tomuto snímku nezaměnitelnou tvář, která se mi dostala pod kůži. Stejně jako s rozmanitostí jednotlivých charakterů a situací, setkáváme se zde i se rozličnými podobami lásky. Židovský pár, vztah holčičky a jejího "manny", pár haštěřivých manželů slavících 63.leté výročí svatby či další až platonické projevy lásky, které jsou tu vyjádřeny velice poutavým a uvěřitelným způsobem a často až na hranici normálnosti, kdy si člověk říká, jak zvláštní a jiní lidé mohou být. Když přemýšlím, jaký střípek z životů bych vyzvihla, nemůžu se rozhodnout, protože všechny jsou mi více či méně sympatické. Líbí se mi, jak děj krásně plyne a jak se osudy jednotlivých osob proplétají a vytváří tak ŽIVOT. Naprosto mi vyhovovala stopáž a popravdě, už dlouho jsem nesledovala film s takovým zaujetím a vtáhnutím do děje, jako New Yorku, miluji Tě. Když už se film blížil ke konci, přála jsem si, aby nekončil. Abych mohla ještě dál sledovat zajímavé postřehy, které si píše každý sám. Nesmím zapomenout na hudbu, která skvěle podtrhovala atmosféru snímku a hlavně No Surprises od Radiohead. Až teď jsem si uvědomila, že to je skladba, která se nachází na začátku 6. série House MD a kterou tak zbožňuju - jak ten úvodní dvoudíl, tak píseň. Ideální film pro strávení pěkného večera se svou drahou polovičkou, rozhodně doporučuji. A proč 4*? Protože New York mě polechtal, poškádlil, ale nedostal mě tak hluboce. Ale to nevadí, protože na něj budu i tak vzpomínat ještě nějaký čas. P.S. Nechápu to nízké hodnocení, byl to opravdu kouzelný filmový zážitek.
Helen (2009)
Rozbombardovaná jsem víc jak Drážďany. Wow, tento film bolí... Bolí mě ještě hodinu po jeho projekci a bude bolet ještě dlouho poté. Stáhlý žaludek a pocit prázdna, který mě zajal při sledování tohoto nevšedního snímku. DEPRESE, BEZNADĚJ, BOLEST. Tyto pocity mě naplňovaly každou minutou filmu. Asi si říkáte, proč se mučit? Protože i když s v průběhu filmu několikrát rozhodnu o jeho definitivní utnutí, a v jeho promítání musím dělat přestávky, abych tu dávku, tu smršť snesla, přesto jsem zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet. A vyvíjel se. Někdo říká, že pomalu, já mám za to, že se odvíjel přesně akorát. Jeho stopáž je pro mě zobrazením táhnoucí se nemoci, ze které není prakticky úniku. Nemoci, kterou nelze vyléčit 20 tabletami po osmi hodinách a z níž se dotyčná osoba dostává celoživotně s nejistým výsledkem. Připadala jsem si jako ve snu. V tom nejzlejším snu, z něhož není možno se probudit, až nakonec... Vysvitne světlo. V případě Helen, tu vysvitla přímo záře, a to v podání Ashley Judd, jejíž ztvárnění hlavní hrdinky bylo víc jak uvěřitelné. Brilatně se zde předvedla i Lauren Lee Smith, coby spřízněná Helenina duše a jejich přátelství mi možná usnadnilo pochopit alespoň částečně nitro žen, trpících depresí tak silnou, že jsou nebezpečné sobě samy. Celou dobu jsem se snažila proklouznout do její mysli myslím, že se mi to i podařilo. Avšak ne zcela. "What I do remember is a sense that reality is thin. Thin as lake ice after a thaw and we fill our lives with noise and light and motion to hide that thinness from ourselves." Ano, film velice zdařile snímá problematiku, která je tak zapeklitá a komplikovaná, že není vůbec snadné ji nějakým důvěryhodným způsobem ztvránit. Vynikající scénář, plynulý děj a ta hudba... Miluju piáno a smyčcové nástroje a tady byly vždy použity ve správnou chvíli na správném místě. Jediné, co bych vytkla, byla závěrečná scéna. Celkově dávám plný počet, protože takhle hluboko se mě už dlouho žádný film nedotkl a troufám si říct, že dlouho nedotkne. Proto si je zaslouží všema pěti ;) P.S. A žaludek mám pořád stáhlý.
Nezapomeň na mě (2010)
První komentář po roce a Rememer Me? Přiznávám, že když jsem se rozhodla si promítnout tento kousek z dílny Allena Coultera, neměla jsem příliš velká očekávání. Robert Pattinson mi je čímsi ne příliš sympatický už díky Twilightu, a tudíž ve mně film už od prvního spatření propagačních plakátů vyvolával dojem laciné a fádní mainstreamové cetky. Pravda je ta, že jsem ani netušila, že Remember Me tu má pěkných 77%. Po mých počátečních skeptických myšlenkách jsem ale od prvních scén filmu byla mile překvapená. Snímek se zprvu jevil až skoro nadprůměrně, ale pak příběh zabředl přesně tak, jak jsem očekávala. Předvídatelný, prvoplánový scénář, ale nevím proč, v tomhle případě mi to nevadilo. Asi jsem si chtěla jen pustit něco oddechového, co ani neurazí, ani nijak zvlášť nepotěší. I toho Roberta jsem tam snesla, ačkoli se mi jeho styl hraní jeví jako značně nepřesvědčivý a jeho věčný trpitelský výraz mne irituje. Jinak jsou herecké výkonny zdařilé. Taťka Brosnan coby "krkavčí otec", mladičká Emilie de Ravin už není Lost, ale vy se pomalu ztrácíte v jejích až hypnotizujících modrých očích, ovšem nejhezčí výkon zde podle mého názoru předvádí talentovaná sestra hrdinně čelící stupidním spolužačkám ve škole. Celkově mě film nijak hluboce nezasáhl, ani při závěrečných scénách z tragického okamžiku, který se navždy zapsal v lidských dějinách, i když to je možná mým prohlubujícím se cynismem :-D Překvapilo to, bylo to milé, s příjemným piánem a plakáty Amnesty International na zdi. 3* a víc ani ťuk.
Milenci (2008)
Co k tomu dodat? Vlastně jsem od tohoto snímku nic převratného neočekávala, nikde jsem o filmu neslyšela, avšak mohu říci, že mé setkání s Milenci dnes bylo vskutku příjemné. Možná jsem se rozhodla zvolit tento film kvůli hereckému obsazení, které nezklamalo. Můj oblíbený Joaquin Phoenix se své role, coby na duši poraněného muže, zhostil výborně a prokázal tak nám divákům, že je to neuvěřitelně uvěřitelný pan herec. Líbí se mi taková ta jeho opravdovost, jak mu v očích vidíte to těžké břímě, ten ohromný pocit nenaplněnosti, neštěstí a zhrzenosti. Gwyneth Paltrow rovněž nezklamala. Co se týče celkového dojmu z tohoto Grayova snímku, jsem tak trochu na rozpacích, což je vlastně také důvod, proč jsem se po dlouhé době rozhodla napsat komentář. Je to velmi poutavě vyprávěný příběh o lásce a její složitosti, jak už to mezi lidmi bývá. Právě ta komplikovanost všech nastíněných vztahů, to jak je tu zobrazena z nich vyplývající lidská sobeckost, mne zaujala. Ten propletenec, kdo koho miluje, mi byl velmi sympatický, tolik mi připomíná... Pravda je ta, že jsem se místy nudila a možná bych tu spíše ocenila kratší stopáž. Two Lovers není zrovna žádný velký trhák, je to lehce plynoucí film plný takové zvláštní atmosféry, který ve mně vyvolal právě ty rozporuplné pocity. Jeví se to na první dojem jako lehce nadprůměrný příběh, ale když se nad ním člověk hlouběji zamyslí, objeví ještě více jeho krásu zároveň doprovázenou smutkem. Ten závěr mne dostal svým nenásilným působením na člověka, neukápla mi ani slza a přesto nad Milenci musím pořád uvažovat. Dávám 3 a půl*. Nemohla jsem se totiž v průběhu projekce zbavit pocitu, že mi tam něco chybí...NĚCO.
Černá kočka, bílý kocour (1998)
Co k tomu říci? Byla to smršť, která mě nabrala na rohy a už nepustila. Dílo plné elánu, bláhového veselí až bláznovství, protančených bot, všude překypujícího optimismu nakonec zalité omáčkou ze slunných dní. To je ve zkratce popis tohoto velice vytříbeného díla... V našem obvyklém vnímání něco naprosto nového, skoro nepochopitelného. Nekonečný kolotoč situací, které se zaplétají a rozplétají, čímž tvoří neuvěřitelnou směsici výbuchů smíchu a minimálně jednou znechucení (scéna s kadibudkou, při níž se mi chtělo takřka zvracet při živé představě dané scény ). To celé propojené temperamentní balkánskou hudbou, která mi tak imponuje a dodává to správné exotické kouzlo. Ona hudba je tu vždy a všude, někdy šílené kousky jako "Ja sam mala Pitbull Teriér" ( zřejmě takhle nějak to tam zaznělo ) nebo mistrovské skladby místní dechovky. Celý film bych ale rozdělila do dvou částí. První polovina měla jistý šmrnc, ovšem neustále jsem tak nějak očekávala víc. Vše se rozjíždělo a plynulo pomaleji, než bych si přála. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu zklamání a nepochopení. Už mne napadaly myšlenky, proč má snímek tak vysoké hodnocení. A ejhle! Pak ale netrvalo dlouho a jako když utne, děj se začal odebírat tím správným směrem. A proto nasajte tu kouzelnou atmosféru Balkánu a ponořte se do jedné z nejbláznivějších, nejveselejších a nejvtipnějších komedií, jaké se vám kdy mohou dostat do rukou. Emir Kusturica je prostě chlapík, který to umí setsakramentsky rozjet...
Paní Olga (TV film) (2006)
Pro mne velice zajímavě utvořený dokument otevírající vrátka do soukromí první dámy České republiky, jejíž osoba spolu s jejím manželem zaujímá místo v mém žebříčku obdivovaných person u nás. Strasti, (n)emoce, starosti, ale také chvíle nadšení a štěstí, které prožívala po boku svého muže, vyprávěné méně či více známými osobnostmi, které se aktivně účastnily a napomáhaly ke zlepšení politické situaci v naší zemi. Jestliže se zajímáte o tento manželský pár, doporučuji zhlédnout ještě neméně povedený dokumentární film Občan Havel.
Městečko Pleasantville (1998)
Pokud hledáte příjemně plynoucí snímek, právě jste narazili na jeden z nich. Ve své podstatě nenáročný příběh plný zázraků vás přinejmenším zaujme. Netradiční pojednání o dobách dřívějších takřka v přítomném čase… Pojednává o sourozencích, kteří se jakousi souhrou náhod ocitnou v roztomile, černobíle vyhlížejícím seriálu z časů našich pradědečků. Jak už nám samotný námět napovídá, tito docela rozdílní mladí lidé vnesou do poklidného městečka „nový vítr“. Jak? Sami uvidíte… Obyvatelé žijí ve světě plném pravidel, zákazů, konvencí a všudepřetrvávajícího stereotypu. Jedou v zajetých kolejích, nepřekračují hranice, nebouří se. Jen každý den dělají stejné bez jakékoli změny. Ve filmu je nastíněna spousta symbolů, kdy se nám tvůrci snaží naťuknout danou dobu, která zdaleka ne všem něco říká. Poselství jako : „Není třeba vidět svět černobíle“, či „Nebuďte rasisty“ jsou do příběhu vsunuta velmi jemně a citlivě. Oceňuji způsob ztvárnění, jelikož způsob postupného zbarvování na plátně mne fascinoval. Nelze nepřipomenout herecké výkony, kde se do popředí staví můj oblíbenec Tobey Maguire, jenž ani nyní nezklamal a následuje ho mladičká Reese Witherspoon, které se zdařilo odškatulkovat se mi z hlavy coby Pravá blondýna. 80% díky nezdařilému zakončení celého filmu.
Ducháček to zařídí (1938)
Moje vůbec první setkání s Vlastou Burianem a hned slaví úspěchy. Legendární komik opět nezklamal a představuje zde své herecké umění, coby ředitel advokátní kanceláře pana Faulknera. Celý snímek položen na pilířích jeho herectví, který by bez jeho maličkosti byl sotva průměrný. Burianova postava představující poněkud svérázného člověka, který si ví se vším ihned rady, dokáže si poradi a získat tak potřebné.… Ve filmu se objevuje smetánka hereckého řemesla z první poloviny 20. století, zazáří zde hvězdy jako Adina Mandlová a další. Vtípky malé i velké, vás pobaví a vytvoří úsměv na tváři Lehce naivní, roztomilé, v popředí s nezaměnitelným Burianovým hlasem a humorem pro vás, stejně jako pro mne, zůstane nezapomenutelným filmovým zážitkem.
Volání o pomoc (2007)
Jeden z nejlepších dramat roku 2007 představuje tento vynikající snímek o hledání pomoci. Nachází se zde hned několik postav, které by potřebovaly chytnout pomocnou ruku a převést přes most přes minulost. Tak například dentista, který trpí díky vyhasínajícímu manželskému vztahu, pocitu naneplněnosti a promarněnosti života. Je osamělý, hledá přátele, zapadá do stereotypu... Zdravotní stav rodičů ho nutí převzít péči o ně na svá bedra, což ho jistě v jeho psychickém stavu nepovzbudí. Ovšem ani doma není spokojen, jelikož jeho manželka ho ovládá a manipuluje jím, ti dva se od sebe pomalu vzdalují a propast se dále prohlubuje. Pak je tu také mladá žena, dosud nevyrovnaná z předchozího vztahu. Psycholožka zabředající do depresí díky empatii vůči svým pacientům. V jeden den, jednu hodinu, jednu minutu a jednu vteřinu se ale stane něco, co změní plynutí děje. Na scénu vstoupí Charlie… V jednom pohledu uvidíte víc, než byste možná chtěli. Stačí pohlédnout do očí a čelit bolesti, utrpení, smutku a rezignaci. Labilní muž, utíkající před minulostí, realitou a sám sebou. Snažící se potlačit vzpomínky, nenavrátit se do mládí a do doby, kdy by mu (byť cokoli) mohlo připomenout zesnulou ženu a dcery, které se staly oběťmi neštěstí z 11.září 2001. Úplně přehlíží slovo SMRT (např. když zemře Alanův otec) a projevuje se jako cynik, neustále má potřebu se za něco schovávat (sluchátka) a vytvořit tak jakési vakuum, či ochrannou bublinu, jíž neproniknou ani nejmenší citové projevy. Trpí traumatem, z něhož se jen těžko dostává. Zubař nejprve pátrá po příčině jeho zuboženého stavu a postupně odkrývá černou díru Charlieho problému. Sám tak získává pocit potřebnosti, vymaňuje se ze spárů stereotypu, věnuje se mu. Dochází ke znovuzrození přátelství mezi oběma muži, narůstá důvěra a doktor tak přetíná řetězy, které ho dosud tak tížily a dusily. Ale nic není dokonalé a i Finemanova pomyslná bublina má prasklinu, přichází zlom, krunýř se oddělí a nastává čas procitnutí z iluzí, návrat do reálného světa. Dojde ke smíření? Vynikající drama stojící na postavách Dona Cheadlea a Adama Sandlera, jehož herecký výkon mne natolik přesvědčil, že ho vyřazuji ze škatulky ňoumíků a přesouvám do nezařazených a budu tak čekat, jak se bude jeho talent vyvíjet. Propracovaný scénář zabývající se stále nestráveným tématem, režie pod taktovkou Mikea Bindera a příběh, který nenechal oko suché.
Lži mé matky (TV film) (2005)
Vyprávění o hlubokém citu, jaký jen může mezi matkou a dcerou vzniknout. Ovšem nic není dokonalé, tedy i dívčina opatrovatelka není bez úhony. Problémová žena, která krade oblečení, vizitky, zkrátka vše, co jí příjde pod ruku. Je za své činy stíhána a vězněna. Pro tak malé dítě musí být stresující pozorovat její odjezdy a návraty z vězení. Náprava však nepřichází, a proto má být znovu zatčena. Matka je svobodný člověk, nedodržující žádná pravidla, který lže všem, ale především sama sobě. Věčně tápe a hledá, není spokojená se svým životem, v podstatě jen raněná osoba, která se nevyrovnala s minulostí. Svou sobeckostí ubližuje dceři víc, než by si mohla myslet. Avšak Hailey svou matku miluje natolik, že je ochotná vzdát se své rodiny a utéct s ní. Netuší, co všechno ale tento výsostný čin obnáší… Změna jména, ztráta přátel i blízké rodiny. Je ale ochotna podstoupit i takovou oběť. Utíkají před spravedlností, jsou jako tuláci…Prožívají malý trip skrze USA, na němž se ještě prohlubuje citové pouto mezi nimi. Hailey ale udeří tvrdá rána v podobě matčiny zrady. Krásná žena se vdá, aniž by tuto důležitou skutečnost probrala s dcerkou a od té doby se věci vyvíjí špatným směrem. Stane se spousta zlého a děj začíná nabírat obrátek. Film inspirovaný podle skutečné události plný zvratů, intrik a manipulace, přesto však přespříliš chladný na to, aby vážně zaujal. Sice dobře natočený a herci podávají dobré výkony, scénář řekla bych, pokulhává.
Persepolis (2007)
Vynikající snímek na poli animovaných děl nás zavádí do prostředí íránské metropole a představuje nám historii této země od rozkvětu až k pádu. Seznamuje nás s Marjane Satrapi, dívka vyrůstající v pokrokové rodině, která byla zapojená do komunistického a socialistického hnutí. Sonduje osud zoufalé ženy, vzpomínající na raná léta jejího života. Navštěvovala francouzské lyceum, kde byla jako dítě svědkem vzrůstajícího potlačování občanských svobod a dopadu íránské politiky na každodenní život. Příběh je zakreslován očima dítěte, a proto zachycuje pohled na svět s veškerou její nevinností, fantazií a nadšenou rozkošností. Sledujeme, jak tamější režim působí na obyvatelstvo. Způsob, jakým musí čelit vyčerpávajícím a nekončícím bojům o svá práva, rovnocennost a svobodu. Za projevy svých názorů jsou tvrdě trestáni, stávají se oběťmi zvěrstev a mučení ve vězení. Děj zde nastiňuje osudy lidí, kterých se nejvíce týká místní dění, jsou vzniklou situací nejvíce biti. Ukazuje obyvatele plné nadějí, že konečně příjde změna, jenže jsou znovu a znovu klamáni. Už dávno skončila vyhlídka na lepší zítřky. Naopak se Írán propadá do hlubší propasti… Dostaví se změna oblékání, bída, nedostatek jídla. Poslední zbytky svobody jsou ty tam. Ženy jsou znevýhodňovány, ze země vzniklo vězení, atmosféra dusivá a plná nespravedlnosti. To vše v 2D animaci s převládajcí černou a bílou barvou, přičemž zajímavé jsou pasáže, kdy Bůh promlouvá s Marjene. Věrně ztvárněné až mrazivé. Vždyť kdo by mohl nejlépe popsat danou situaci než ten, kdo ji zažil? Marjene Satrapi dnes žije v Paříži, kam utekla ze strachu před íránským režimem.
Moje borůvkové noci (2007)
Také se Vám stává, že nemůžete v noci spát? Stejný problém má i Elizabeth, před kterou ční obrovská kopice nevyřešených odpovědí, na něž neustále klade otázky. Dosud se nevyrovnala z rozpadu dlouhotrvajícího milostného vztahu a její nitro prožívá ochromení. Jak jen se s nastalým chaosem vypořádat? Odcestovat a nechat vše za sebou? Zapomenout? Cesty je svedly, když byli na dně. Nejdřív prohodili pár slov, potom vět a nakonec celá souvětí… Nabalují se, až tvoří dokonalou pavučinku, která jim proplete osudy. Oba zhrzení, oba osamělí, smutní, jen těšící se na další návštěvu, kdy se zase posunou o kousek dál v roli objevování svých srdcí. Tón udáván vůní sladkého borůvkového koláče se zmrzlinou, který obměkčí nejednoho. Jsou si tolik podobní, hledají, tápou, chtěli by milovat a být milováni, ale jak dlouho ještě budou čekat, než přebolí zklamání, které utrpěli? Noc změní se v den, Elizabeth utíká. Na své cestě poznává tolik odlišných charakterů, skrze ně se učí poznávat samu sebe. Je jen němý pozorovatel lidských osudů, je svědkem nenávisti, hlouposti a zjišťuje, jak si lidé neváží bytostí, které milují. Berou je jako samozřejmost, ale když je ztratí, je pozdě a oni zjistí, že jim ani nevyjádřili své pocity, naposledy jim nevěnovali slůvka útěchy a porozumění. Procestuje celou zemi, aby zjistila, pro koho její srdce bije… Krásný příběh lásky, plný něhy, nádherných záběrů jak už zpomalenýcch (které mi zpočátku vadily, ale u nichž jsem ráda zjišťovala, kterým směrem nás chce režisér ubírat), nemluvě o snímání prostředí kavárny zpoza prosklených výloh. Pozadí prokresluje jemná, ničím nerušící hudba unášena v rytmu folku, na níž se podílela sama Norah Jones, Cat Power nebo Ry Cooder. Nechte se unést a zabředněte do světa symboliky…
Telefonní budka (2002)
Co napsat o tomto vynikajícím díle, když vše již bylo řečeno? Snad bych mohla jen znovu podotknout, že není třeba disponovat obrovským finančních rozpočtem, aby se dal natočit výborný snímek. Chce to dobrý nápad, charismatického hlavního hrdinu, ale hlavně pořádný scénář. Stejně jako je manipulováno se Stuem, režisér zahýbá i s našimi svědomími a nervy. Za každou chybu se musí pykat, ať už tak či tak, Stuovi se nevěra a lži nevyplatily... Na začátku to byl jen nanicovatý, egoistický mizera, který se snažil ukojit své touhy. Na konci se vyvinul v beránka… Došel k nutné sebereflexi, prošel si peklem a v malém okamžiku se ze dna vyhrabal na povrch, aby si uvědomil, co je důležité. Někdo není schopen, si uvědomit tento fakt za několik let, on projde obrovským vývojem za den. Vyděrač, který si hraje na Boha, má svůj plán dokonale propracovaný a hraje si s hlavním aktérem jako kočka s myší. Je vidět precizní práce scénaristy a spousta dalších faktorů, které tento film dělají jedinečným a originálním. A teď fakt nelžu, když říkám, že se vyhýbám telefonním budkám na sto honů
Pojďme si hrát (2003)
Dvougenerační drama, vtipná komedie a lehce romantický snímek, který vypráví osudy lidí tak věrně, že spolu s hrdiny prožíváte pády a vzestupy v tom, či onom pořadí. Co s Vámi udělá třináctiletý manželský vztah a jste muž na mateřské dovolené? Již delší dobu Jonny cítí, že jejich citové pouto pomalu vyhořívá. Takřka dokonalý muž se smyslem pro ohleduplnost, obětavost a dávku nadšení, snažící se být vždy vzorem… Jenže něco není v pořádku, něco ho nutí tápat a pochybovat. Je Sára ta pravá? Nebyl by šťastný s někým jiným? Odpověď se dozví mnohem dříve, než by se zdálo…do cesty mu vstoupí žena. On je mladý, sympatický muž, ona krásná a přitažlivá žena. Již při prvním rozhovoru přeskočí jiskra a do příběhu tak vnese napětí, překvapení a momenty úpadku. Setkání s Rebeccou mu rázem převrátí život naruby. Asi aby si uvědomil své priority, aby bojoval se svým druhým já, se svým svědomím. Vědí, že nemají být spolu, ale nitky osudu je neustále spojují dohromady. Nic není dokonalé a stejně jako nitky, zamotává se i vztah mezi Rebeccou a Jonnym. Vypjaté scény, chvíle ticha a nedorozumění jen podtrhují jakousi bezradnost v počínání obou jedinců. Jsou pokoušeni vášní a touhou, vědí, co je správné, jenže jen těžko se brání… Jonny se musí rozhodnout, srdce rozdělené na dvě půlky zase slepit v celek. Sára nebo Rebecca? Autentická kamera, výborné herecké výkony, dobře padnoucí hudba ruku v ruce se skvělou vyprávěcí linií = Pojďme si hrát.
Sedm (1995)
Napínavé, strhující, mysteriózní, geniální, šokující, depresivní a celá řada dalších přívlastků by se dala přiřknout tomuto téměř bezchybnému dílu… To, jak vás děj strhne a vy si koušete nehty s pomyšlením, ať už toho parchanta najdou, neboť potřebujete na WC, je úžasné. Co následuje potom a jak vám vývoj příběhu drtí kůstky zbytečné vůbec zmiňovat. Jeden ze snímků, které prostě musíte zhlédnout a určitě budete všechno možné, jen ne litovat. Ani já nelitovala, ba naopak mé ruce směřovaly k Bohu a vděčně děkovaly za přínosné dílo, které se ocitlo v mé filmografii. Temné a zkažené prostředí, všudepřítomné zvěrstvo a napětí, zlo a odpor, uvidíte, uslyšíte, ucítíte. Sedm?
Nebe (2002)
Jestliže není spravedlnosti učiněno zadost, rozhodne se Phillippa vzít ji do svých rukou. Souhra náhod ale způsobí neštěstí, za které musí pykat. Je zatčena a obviněna z vraždy čtyř nevinných lidí, přičemž se tuto strašlivou skutečnost dozvídá až ve vězení. Zjištění, že se dopustila tak hrůzného činu je pro ni šokující. Sledujeme, jak se s tím vyrovnává a pozorujeme vnitřní souboj svědomí. Ve chvíli totálního zmatku se do ní zamiluje mladý muž, který jí pomůže utéci z vězení, děj nabírá obrátky. Horoucí láska jí pomáhá překonat tu strašlivou vinu, která jí byla naložena na bedra… Váží si každé chvíle, kdy jsou spolu, protože může být poslední. Prožívají je naplno, pohlcuje je síla okamžiku. Oba vědí, že nemohou být spolu, a to je spoutává pevným poutem, které jen tak nerozetne ani nepřízeň osudu. Brání se času, dnu i noci. Jen lehké, minimalistické tóny piána propojují bezradnost, chvíle porozumění, souznění a hluboké lásky, jaká jen může mezi mužem a ženou vzniknout. Fakt, že se máte na koho spolehnout, máte komu věřit, nejste v tom sami… Svou bolest svěříte druhému a hle, je z ní poloviční. Pronikavé pohledy, co říkají vše. To je to, co pomáhá překonat i ty nejhorší momenty života. Jak to dopadne? Asi tak, jak má, jen jedno je jisté. Stali jste se svědky vynikající podívané, špičkového scénáře a hereckého umění, jak ho máte rádi.
Hedvábná cesta (2007)
Již dlouhou dobu jsem se s očekáváním vyhlížela tento film. S přibývajícím časem narůstalo i moje napětí a když jsem měla možnost film zhlédnout, má zklamání nebrala konce. Zpočátku se film slibně rozjížděl, ale postupem času mi pomalé plynutí začalo vadit, až jsem dospěla k momentu, kdy jsem se začala nudit, přičemž nemusím připomínat, že má víčka neudržela nápor a na jistou dobu se zavřela…:-) Film vyprávějící o lásce, avšak já v něm nanašla kousek citu?! Ano, tolik byl příběh chladný, ba dokonce ve mně nevyvolal jedinou emoci. Čekala jsem, jak budu po skončení ždímat kapesníček a kde nic, tu nic. Přesto jsem se s dávkou optimismu přesouvala směrem ke konci a doufala, že se stane něco zlomového, co děj nakopne a já nakonec nebudu tolik rozladěná. Ničeho takového jsem se ale nedočkala. Musím však pochválit vizuální stránku, nad kterou se opravdu zatajoval dech, já se mohla alespoň trochu rozplývat a připadat si jako kdesi v horách. Dokonalá práce kamery, která vykreslovala tamější krajinu s nejmenšími detaily byla spolu s hudbou to jediné, co mi rozzařovalo mráčky na čele...A právě hudba tvořila krásné podkreslení pohádkové krajiny a udávala jemné tóny této milostné romance. Ani v hereckém obsazení mne nečekalo žádné překvapení. Michael Pitt zde představoval mrtvého brouka a má oblíbená Keira zde také příliš nezazářila. Pomalu se dostávám k názoru, že se u ní nedočkám jiného výrazu… Co říci závěrem? Silk nepotěší, ani nezklame. Ovšem zařazuji ho do filmů, které už si nikdy nepustím.
Hodný chlapec (TV film) (2004)
Jako odraz v zrcadle se nám zde zobrazuje lehce dojemný příběh na první pohled normálně fungující rodiny, jejíž hlavní síly se upínají na nadějného zástupce rodu. Ne vše je jak se zdá a i v tom nejdokonalejším rodinném kruhu se vyskytnou problémy. Chlapec se nešťastně zamiluje a tropí hlouposti, nechodí do školy, bojkotuje přemíru péče, kterou mu rodiče vynakládají. Jeho pocity a dojmy jsou v neustálém zmatku, je ve stádiu dospívání, hormony se bouří. Láska je láska, on neunese rozchod s Monikou a zavraždí ji. V momentě se rozjede nekonečné kolo problémů, potyček a výčitek. Ideje se bortí a ve hře je pevnost rodinných pout, které musí odolat náporu médií a hlavně společnosti, která je tak krutá a my můžeme sledovat, jak se k nim otáčí zády. Musí čelit neustálým útokům ze strany sousedů, přecházet pozorování skrz prsty. V éteru je spousta nevyřčených otázek, na které se oba rodiče snaží najít odpovědi.. Jak selhali v roli rodičovské? Snad nedostatečná komunikace, snad nadbytečná péče... Další televizní film, díky němuž jsem nelitovala jeho zhlédnutí. Abych se však přiznala, nevyvolal ve mně nějaké hlubší emoce, ale za příjemný filmový zážitek ho rozhodně považuji. Dobré herecké obsazení, udělal na mne dobrý dojem a jako dobrý ho i hodnotím.
Bílé písky (1992)
Přiznám se, že jsem si onen filmový výtvor pouštěla s úmyslem odpočinout si od těžkých témat a hrůz světa, jež jsou nám tak často servírovány. Chtěla jsem zhlédnout snímek, u něhož bych si mohla veskrze dobře odpočinout. Ve filmu se neobjevovalo nic, nad čím bych musela přemýšlet, a proto jsem si počala libovat, jak jsem dobře vybrala. Ovšem děj filmu, mnou označován za silně nezáživný, splnil mé požadavky a já si skutečně odpočinula, ba dokonce jsem si i pospala… Asi hodinku jsem bloudila mezi sněním a bděním, když v tom mne vzbudil až jeden z výstřelů, přičemž jsem byla nucena vrátit se na scénu před spánkovým úpadkem a opět byla přesvědčena, že snímek už nic nespasí. Co mi ve sledování přitěžovalo byl fakt, že podobný druh filmů není zrovna můj šálek čaje, avšak snažila jsem se „stůj co stůj“ vydržet až do konce. Dílo od samého začátku postavené na špatném scénáři, klopýtalo až do finálních titulků. Příběh mne nenadchl, nepřekvapil, ale ani nezklamal, neočekávala jsem totiž žádné zázraky. Věčný záporák William Defoe převlékl kabát a ve filmu předvedl docela snušný výkon.
Otevři oči (1997)
Proč jen tři hvězdy? Jednoduše vysvětlím… Jelikož jsem už před jistou dobou viděla remake tohoto filmu, nemělo mě co překvapit. Vím, špatný argument, ale jak jinak to vysvětlit. Možná kdybych tento film zhlédla v opačném pořadí, hodnotila bych lépe, ale takhle nemůžu jinak. Přiznávám, že ze zpracování jsem mírně zklamaná, nelíbilo se mi obsazení ani celkový způsob pojetí, a to říkám i za předpokladu, že Alejandro Aménabar je pro mne jedním z významých zástupců španělské kinematografie. Scénář je vynikající, líbí se mi to zamotání se do příběhu a přiznávám, že mne nenechal chladným, poněvadž jsem i dlouho dobu po zhlédnutí skládala střípky a snažila se utvořit si jakýsi ucelený obraz a i přesto jsem měla v hlavě docela slušný maglajs. Očekávala jsem větší smršť a ta se nekonala, co už…
Medvídek (2007)
Nemyslím si, že by Medvídek byl nějak špatně zpracovaný. Ano, občas umělý a kýčovitý, ale pokud se člověk ztotožní s hlavními postavami a pochopí je, zjistí, že příběh není nijak zlý. Tvůrci se zaměřovali spíše na mužskou část populace a ukázali tak, že ženy nejsou vůbec takoví andílci, jak by se mohlo zdát. Představila se nám trojice přátel a nastínění jejich městských životů. Lidé znudění penězi, prací, světem,… Zabředávající do jakési krize středního věku, musí řešit problémy s jejich partnerkami. O tom, jak jdou lidé k srabu, nedokážou si udržet vztah, což v dnešní uspěchané době není vůbec jednoduché. Neumí si vážit toho, co mají a hledají něco jiného, aby náhodou o něco nepřišli. Vyplývá tak vnitřní nenaplněnost a věčné materialistické uspokojování. Příběh o tom, jak spolu lidé neumí komunikovat, jak si navzájem lžou, nejsou upřímní ani sami k sobě, natož k někomu dalšímu. Pohár tolerance je u dna, sobectví přetéká. Mohla bych tu udělat další výčet, ale asi by to bylo zbytečné. Zřejmě je tento film nepochopen, ale to nevadí… JÁ :-) si z toho odnesla dobrý pocit, načerpání energie a zjištění, že vždycky je na tom někdo hůř.
Kluci nepláčou (1999)
V tomto psychologickém dramatu je nám představována nelítostná realita… V běžném životě se až tak úplně nesetkám s podobnými případy (obzvláště u nás na vísce), ovšem i tak se mě příběh této dívky dotkl. Teena trpící poruchou osobnosti a pocitem, že se narodila ve špatném těle, je vlastně typický úkaz toho, že člověk musí mít dobré rodinné zázemí, jež ona ostatně postrádá. Její problémy se ale netýkají „jen“ sexuální identity, ale i začlenění do společnosti. Vše se ale odvíjí z minulosti, kdy s mladou dívkou zřejmě nebylo dobře zacházeno a ona se s tím dosud nevyrovnala, a proto se často dostává do problémů. Musí být těžké žít s pocitem, že vlastně nejste to, co jste a vnitřně se sebou neustále bojovat. Jenže Teena ani v nejmenším není pochopena svým okolím. Musí bojovat za svá přesvědčení a za to, že je trochu jiná. Stává se obětí dalšího nelidského zacházení, které poukazuje na krutost, jež se v nás bere. Hilary Swank se zde představila jako velice talentovaná herečka, což nám prokazuje dodnes, její pojetí bylo přesvědčivé, až mrazivé a já mohu oznámit, že jsem těch pár půlhodinek nestrávila jen tak pro nic, za nic.
3:10 Vlak do Yumy (2007)
Kdyby mi někdo oznámil, že v brzké době uvidím western, nejspíš bych zakroutila nevěřícně hlavou. Pokud by mi stejná osoba předpověděla, že na tento filmový žánr půjdu do kina, pomyslela bych si, že se pomátl… A víte, co je „nejhorší“? Rozhoduji se zda skutečnost, že já v tom kině na westernu opravdu byla a co víc, dokonce jsem se příjemně bavila, i když pravda, občas se momenty napětí střídaly s momenty nudy. Nebylo to dokonalé, ale překvapení se dostavilo a já s hrstkou napětí a hrůzou v očích marně uhýbala před možných svistem kulek a následným zasažením. Hrdlo vyprahlé jako místní krajina, se mi svíralo a já nemohla vydat ani hlásky… Výborné herecké obsazení, kamera snímající každý detail, zachycující ty drsné chlápky, jejichž odér dlouho nemytých těl se líně line krajem. Sic scénář mohl být lépe zpracován, avšak jakési pounaučení v závěru a náběh na „pohádku“ tam byl. Vždyť záporná postava může ukázat i své světlé stránky, ne?
O Schmidtovi (2002)
Před zhlédnutím tohoto smutného snímku jsem zjišťovala hodnocení a zjistila, že to není zase taková sláva. Nečekala jsem tedy žádné zázraky… O to větší radost jsem měla, když jsem zjistila opak. Příběh zoufalého muže, který se čerstvě ocitne v důchodu a ztrácí tak své veškeré návyky. Musí se přeozganizovat, zvyknout si na spoustu novinek a jako starému člověku to dělá nemalé potíže. Vše podtrhuje samota, která je snad to nejhorší, co vás ve stáří může potkat. Rezignuje a přestává o sebe dbát, nevidí v ničem smysl. Skrze dopisy adoptovanému chlapci dochází k jakési sebereflexi a rozhodne se, že podnikne cestu za svou dcerou. Jack Nicholson opět potvzuje své místo u mě a žebříčku nejoblíbenějších herců…
Šepoty a výkřiky (1972)
S tímto vynikajícím tvůrcem jsem se seznámila právě prostřednictvím tohoto díla a jako přivítání do jeho filmové říše ho považuji za nadprůměrné. Komorní drama, které nám umožní nahlédnout do niter tří sester, stavů jejich duší, zobrazuje jejich odlišné vnímání, řešení situací a reakce. Na první pohled nedotknutelné, bezchybné a nezranitelné, ale opak je pravdou. Jedna trpící smrtelnou nemocí, druhá se vyrovnává ze smrti dcery, třetí je ve spárech egoistického manžela. Jak jen mohou tak křehká stvoření čelit takovým ranám osudu? Kde se v nich bere síla? Snímáno velmi zblízka, tudíž jsou jejich tváře takřka pod drobnohledem, což nám zobrazuje mimiku dam a takto i autentičnost, která nám osvětluje a otevírá jejich temnou komůrku uvnitř. Vše prozradí pohled do očí… Výborná práce kamery zaměřena na symbolické drobnosti, všude převládá červená barva, která sama představuje takovou agresivitu a naléhavost. Ze strany sester vyzařuje jistý druh lhostejnosti vůči nemocné, označila bych to spíše jako rezignaci, což je jakási obrana proti všem hrůzám a plnému vnímání okolního světa. Jelikož ženy jsou mnohem citlivější než muži, dotýkají se jich bolestivé záchvaty nemocné sestry ohromným způsobem. Postupem času jsme svědky odkrytí zábran a rozhrnutí vztahu nemocné se služkou Anou. Nakonec dojde k očekávanému, přičemž se nám naskytne jiný pohled na charaktery dvou zbylých žen a jejich odlišné vyrovnání se. Zrcadlo doby, vězení v přepychu, snůška lží a přetvářky, stereotyp a únava ze života. Ke konci dochází k jakémusi uvědomění, procitání, dostanou se k jakémusi vývoji a pomalému sblížení se.
Bílá paní (1965)
Příběh odehrávající se v malé vesničce, dokonale demonstrující situaci za socialismu, mi posloužil jako věrný ukazatel a potvrdil mi tamější dobu tak, jak jsem si ji představovala. Děj je směřován na zámek, dávné působiště Bílé paní nebo chcete-li modly, k níž se po dlouhou dobu obracejí místní obyvatelé se svými prosbami a strastmi. Ve filmu se vyskytuje tolik hlášek, dvojsmyslů a symboliky, což mi trochu připomínalo zamotanou síť, ale já s radostí objevovala a přemýšlela nad jejich pravým jádrem. Už sama víra v Bílou paní se tehdejšímu režimu nijak nezamlouvala a já v ní viděla pronásledování církve a prosazovaní čehokoli, co by mohlo ohrozit pevné postavení komunistické strany. Všudypřítomné degradování svobodné lidské mysli, omezování režimem, potlačování svých přesvědčení, názorů, všeobecný strach z pravdy. Nesmyslná ideologie, ovlivňování a oblbování lidí, doslova divadlo v každodenním životě, které místy připomíná slušnou komedii či frašku. Neskutečně odvážné pojetí, jehož poselství rudí páni neodhalili… Vystupuje zde herecká smetánka tehdejší doby, ať už je to Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Rudolf Hrušínský, přičemž nejsympatičtější postavu filmu pro mne představuje Brodský s rolí člověka, který se snaží jít proti proudu, tedy něco nejen neobvyklého, ale naprosto nepřípustného. „Věř, ale komu věříš věř.“