Trias

Možná je to dobře zahrané, ale to sladké cvrlikání a přehnaná slušnost mi po chvíli začínají lést na nervy. Již samotný fakt, že se to všechno točí kolem námluv a sňatků mě doslova nudí.

Jacka Blacka opravdu nemám moc rád a ani v tomhle filmu nehraje nijak skvěle. Jestli má tenhle film nějakou morální pointu, tak zůstala úplně na povrchu, neboť vědět, že krása není vše je tak poučení pro děti třetí třídy. Rádobyvtipné scény jsou dosti trapné a vyumělkované, stejně jako děj sám. Jediné, co mě zajímalo, bylo jak udělali "tlustou" Gwyneth Paltrow. Podruhé to již ale vidět nemusím.

Pod drsným švédským nátěrem se skrývá neméně silný a drsný příběh. Ondskan odhaluje několik závažných témat. Jak bojovat proti zlu, abychom se nakonec stali (morálními) vítězi? Jaké činy zvolit? Je lepší se zlu nebránit a lá Gandhi nebo proti němu aktivně bojovat? Ondskan je drama, které do morku kostí představuje šikanu, která rozhodně nezústává na filmovém plátně. Jak ve filmu řekl Erikův učitel biologie: Od zvířat se nelišíme tím, že jsme inteligentní, ale že máme morálku. A na to se ve dvacátém století několikrát zapomínalo.

Abych řekl pravdu, tak grimasy Jima Carreyho opravdu nemám rád, takže čím méně jich udělá, tím jsem radši. Pravdou je, že v žádném filmu jsem ho neviděl hrát lépe. Hlavní otázkou tohoto filmu je: Proč nevymazávat vzpomínky na toho, koho jsme kdysi milovali? Proč bychom na druhém měli hledat chyby (což je ostatně věčné klišé všech partnerských vztahů)? Nakonec vzpomínky je to nejhezčí, co máme, proto by bylo škoda, kdyby se je někdo snažil vymazat. Závěrem snad toto: Filmy jsou továrna na sny a pokud vás nějaký film donutí přemýšlet nad sebou samým, tak je zřejmě velmi dobrý.

Nervózní, hlučný film, který možná vystihuje dynamiku amerického fotbalu, ale mně působí nervózu. Výkony Al Pacina zanikají v hlomozu hudby všech stylů, drsné prostředí je až místy kýčovité. Rozhodně se nechystám tenhle film vidět znova.

Není pochyb, že Němci tato témata mistrně zvládají, už jen proto, že se k nim neustále v různých podobách vrací (také ve školách, jak nám film Die Welle ukazuje). Snímek Dennise Gansela nám tak trocho přímočaře ukazuje, že fašismus se v jakékoli podobě může vrátit zpět. A také ukazuje, že to není jenom "mor", nákaza, ale že je nám do jisté míry vlastní, což je na tom nejděsivější. Co mě na Die Welle zaujalo daleko více je sonda do života německé mládeže, která v dnešním světě hledá pevný středobod. Celkově jde o nadprůměrný film, který má místy slabší momenty. Jen tak na okraj: motiv rebela a la Sophie Scholl byl na můj vkus až příliš okatý.

Al Pacino opět ve skvělé formě a "sladký" Chris O'Donnell mu zdárně sekunduje. Film se jako již tradičně opírá o skvělé Pacinovy herecké výkony, což děj poněkud posouvá do pozadí. Scéna, kdy Slade vyzve neznámou slečnu k tanci, je vrcholem galantnosti a šarmantnosti. Dlouhé dialogové scény jako vždy berou dech. Leč ubírám jednu hvězdičku. Závěr filmu se nese v dosti zbytečném patosu, navíc řešení situace ve stylu "ty mi pomůžeš- já ti pomůžu" se mi nezdá zrovna nejšťastnější. I tak jde bezesporu o velmi dobrý film.

Skvělá antropologická sonda do života černých obyvatel severní Ameriky, byť pochopitelně stylizovaná.

Pokud od tohoto filmu nebudete chtít mnoho a omluvíte několik filmových klišé, tak se budete bavit. Jistě, dialogy nestojí za nic, ale děj má spád a to je pro filmy tohoto typu to nejhlavnější. Rozhodně výrazně lepší než AVP1, avšak dějově se to starým Alienům a Predátorům rozhodně nevyrovná.

Velmi náročná sonda do vrcholného reálného socialismu, která graduje v závěru. Povětšinou trefné, místy divácky náročné.