Trias

Historie nám tu trochu hapruje a tím pádem forma vítězí nad obsahem. Občasného patosu se ani tentokráte Američani nezbavili. Jak by asi tento film natočili Němci? I tak stabilní napětí z tohoto filmu dělá dobrou historickou fikci.

Každý, kdo alespoň trochu ví, co se v USA v posledních letech děje, pochopí, že Gangy New Yorku jsou filmem, ve kterém se současnost vyrovnává s minulostí - v komerčně-akčním hábitu. Rozebírá se tam totiž to všudypřítomné: Kdo jsme , odkud pocházíme a kam jdeme. Na pozadí příběhu jedné pomsty se připomíná, že současnou Ameriku nevytvořili pouze bílí protestanté, ale také Poláci, Irové...a především katolíci. Scorsese dává nepokrytě najevo, že i demokracie, pro Američany ta nejvyšší hodnota ze všech, je pouze služkou zájmů nejbohatších skupin. Stejně tak i občanská válka, která zase tak zásadním konfliktem nebyla a v mumraji bublajícího velkoměsta prakticky nikoho nezajímala. Černoši Emancipačním protokolem okamžitě nezískali svobodu, ba naopak, pouze se vzedmula nová vlna rasismu. Gangy New Yorku jsou možná také dobrou sondou do měst 19. století. V tomto případě nesejde na tom, zda se jedná o New York, Londýn či Paříž. Obrovské kvantum přistěhovalců, kriminalita, špína, bída a zbytkové jevy náboženství, omezené na několik pověrečných úkonů. Současný svět se rodil v bolestech a při slovech Daniela Lewise, který říká, že naše civilizace spěje k zániku, tušíme, že tehdy to po sociální stránce tehdy bylo snad i horší.

Zeitgeist aneb návrat moderny? Paranoia je možná stará, jak lidstvo samo. Případy demagogů jsou již doloženy v antických Athénách. V každé době tedy méně inteligentní a méně vzdělaní lidé hledají jednoduché pravdy opepřené koherentním výkladem. Moderna těchto zjednodušujících výkladů byla plná, a proto není ani divu, že větších konfliktů lidstvo nikdy předtím nezažilo. Lidé zasáhnutí postmodernou však vědí, že smysluplný výklad je pod tíhou dekonstruktivismu stále větší problém. Metanaracím odzvonilo, nastupují pouze pravdy malé, nespojité. Opačným směrem, zdá se, míří populární Zeitgeist. Kromě výše uvedeného odhaluje onu Pravdu, která nám ubohým a prostým zůstává skryta. Člověk jakoby měl dokonce pocit, jako kdyby se odhalovaly nové Protokoly sionských mudrců či se snad Svobodní zednáři opět snaží získat nadvládu nad světem. A vše souvislým způsobem, fakt za faktem. Ti uvědomělejší zjistí, že v jádru pudla je tu něco umělého. Oblíbená lidová fráze „vše je nějak ve všem“ se tu spojuje s Lyotardovým „anything goes“, což je ostatně v důsledku to samé. Faktografický eintopf možná láká svou vůní, ale to jen proto, že je důkladně zamíchán, takže nepoznáme ingredience. Možná, že dokonce stačí sledovat světové dění, poznávat vývojové trendy a životní perspektivy a Zeitgeistu se budeme smát. Přenechejme tedy velké pravdy malým a vydejme se za opravdovým poznáním, které nenajdeme za prvním rohem, ale tam kdesi v nedohledné dáli. Jak nebezpečná je lineární pravda po komunistickém a fašistickém experimentu víme. Bohužel nás to nezastaví v tom, abychom ji ve věku nejasností opět hledali.

Vesnice je především příběh rozporů: distinkce město - vesnice, souboj dobra se zlem. Mám dojem, že se tu objevuje motiv, který otevřel již Petr Chelčický (Sieť viery pravé). Původcem všeho zla je lidská civilizace, tedy velkoměsto, což je s trochou diskuze fakt. Jenže Shyalaman nastoluje otázku, jak se s městem plného zla vyrovnat: Máme se sklopit hlavu, uzavřít se sami do sebe či se izolovat od okolního světa? A pomohou nám v tom tradiční - v tomto případě protestantské - hodnoty nebo je nutně musíme aktualizovat? A konečně: Je láska tou hodnotou, která nám pomůže překonat nepřekonatelné hranice? Hodně otázek, náročné odpovědi. Vesnice je film k zamyšlení.

Film otevírá a uzavírá motiv, který je v podstatě a explicitně povrchní: Abychom někým byli, tak musíme něco vykonat, což také znamená, že vaše jméno musí najít Google. Wanted je jednoduchou slátaninou, která se točí okolo jakéhosi pseudoreligiózního bratrstva, jehož stanovy a historie vlastně nemají hlavu ani patu. Když už u filmu obyčejně nefunguje příběh, jenž je v tomto případě lineární s jedním uzlem uprostřed, tak se obyčejně chceme bavit. Snad nás v tomto případě zaujmou úvodní "cool-popcorn" scény, které postupem doby začínají sledovat jednu a tu samou ohranou šablonu: fyzikální zákony jsou blbost, my vám tedy ukážeme i to nemožné. Přidejme krysí trapnost a české Pendolíno s Václavem Klauzem na plakátu uvnitř a vyjde nám béčko první kategorie (ne druhé). Alespoň bychom snad očekávali herecké výkony od slavných jmen. Jenže Morgan Freeman je stejně plochý jako jeho bratrstvo a Angelina Jolie střídá špulení rtů a sexy výrazů (to je ironie) s drsnými hláškami. Dotřetice James McAvoy hraje místo chlapa skrytého teenagera, který jenom zírá, jak je "cool" být zabijákem. Dvě hvězdičky za alespoň trochu nějaký úvod, ve druhé polovině filmu jsem již jen pouze čekal, kdy bude slátanině konec. A taky že byl. Ale na Googlu ho nenajdete...

I přesto, že tento film zamaskovává snad všechny kulturní a sociální stereotypy (sociální stratifikací počínaje) které existují, tak se na tento hloupoučký filmek dá alespoň dívat. Objevuje se tu to naše známé a oblíbené klišé, jak si ta chudá vzala toho bohatého.

Oddychová záležitost, u které v průběhu přemýšlíte, zda to má být comicsová stylizace, nebo zda to s tím muslimským světem myslí alespoň trochu a naivně vážně. Vzhledem k tomu, že amerických filmů tohoto ražení není málo, tak to bude půl na půl. Američané ve svých filmech čerpají zloduchy z aktuálních politických problémů (viz James Bond aj.) a nejednou z toho vyjde pořádný kýč. A protože je Iron Man zpola tak trochu sranda, dá se to v jeho případě tolerovat. Ale seriózní film to rozhodně není. Mimochodem, těch soubojů tam bylo na žánr poměrně málo a nebyly nic moc.

Již dlouho jsem neviděl, tak náročný a přitom tak dobře zahraný film. Ač se v hudbě příliš neorientuji, jako víceméně chaotický konzument jsem byl skladbami Joy Division naprosto okouzlen. Skvělá hudba, skvělé vizuální scény, skvělé herecké výkony. Co dodat?

Nemůžu si pomoct, ale ač byly Stalloneho hlášky dosti často nezáměrně vtipné, film i přes minimální a nudnou dějovou zápletku měl něco do sebe, a proto přidávám o jedničku navíc. Sly hraje chlápka přesně svého věku a náramně mu to sedí. Melancholii střídá akce a film hezky ubíhá. Rozhodně nečekané překvapení.

Historické filmy mám navzdory jejich nepřesnosti a mnohdy patriotické samoúčelnosti rád, zvláště když jsou dobře udělané. Bohužel Rudý Baron patří do kategorie těch, které nejsou ani dobře udělané ani dobře zahrané. První světová válka zde vypadá naprosto sterilně, válečné trauma je zde vyobrazeno nepřesvěčivě a emotivně ploše. Milostný románek - který mimochodem samozřejmě nemohl chybět - se nehodí ani do románů červené knihovny třetí kategorie. Nejvíce jsem se těšil na letecké souboje, ale těch bylo pomálu, navíc v některých případech doslova chyběly. Dvě hvězdičky dávám právě proto, že jsem opět viděl Fokkery a Camely v akci. Mimochodem, národní obrozenci se asi obracejí v hrobě - v národním muzeu se nám scházejí Prušáci!