claudel

Po zhlédnutí Notre jour viendra jsem se zkrátka musel podívat na krátkometrážní film od stejného režiséra. Natočeno je to výborně, ale nějak mi uniká smysl...

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci...Tahle známá větička mi připadá nejpřiléhavější k danému snímku. Vynikající scénář s nadupanou hudbou, excelentními herci a šokujícími scénami, u nichž násilí hraje hlavní roli. Tento film jen potvrzuje, jak pestrá je francouzská kinematografie, byť za kamerou stál Řek...

Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím Francoise Ozona na vlastní oči více než jednou. O to větší mám radost, že zavítal pozdravit diváky i na představení, které nebylo sur l´invitation. V mém osobním žebříčku opět stoupnul, kreativní a aktivní je jako Woody Allen, v roce 2010 dokonce stihnul filmy dva a potvrdil svoji nepsanou zásadou, že se jedná pokaždé o absolutně jiné téma, jiné prostředí, jiné herce. Po komorním příběhu o těhotenství bývalé narkomanky přichází retro komedie ze sedmdesátých let s naprosto famozním obsazením - tradičně ozonovsky vynikající ženská postava - Catherine Deneuve, nicméně v tomto snímku jsou vynikající i mužští herci, kteří dostanou dostatečný prostor - nepřekonatelný F.Luchini se svojí nádhernou francouzštinou v nezvyklé roli padoucha, komunista Dépardieu a vzorný syn Rénier. Potěšila rovněž minirole S.Lopez a jeho úchvatná španělská francouzština. Pro doplnění - velká herečka malých rolí Karin Viard taktéž nezklamala. A také tradičně ozonovsky vytříbeně vybraná hudba. Už nyní se těším, s čím novým další velký Francois francouzského filmu přijde...

Zase jsem se po jisté době nadchnul pro francouzské krimi. Jeanu Renovi tahle role náramně sedla, u Kada Merada jsem se místy nemohl ubránit pousmání, přece jen je to spíše komik a sympaťák každým coulem, Darroussin je pan herec, jen mě trochu mrzí, že Richard Berry se v tom snímku spíše jen mihnul. Asi měl spoustu práce s režií :-) Nejsilnější scéna je ta úvodní.

Tuze zajímavá filmová hříčka s elegantními přechody z francouzštiny do angličtiny a italštiny a zpět. Výborné ústřední duo, poutavé dialogy, nutnost zamyšlení. Potlesk.

Chlapeček olizující hlavy, babička chystající se neustále na smrt a praštěný Michael Keaton. To hovoří za vše. Dvě hvězdičky bez mrknutí oka.

Dalo by se spočítat na prstech jedné ruky, kolik filmů odehrávajících se v severní Africe jsem měl možnost vidět, proto je pro mě pokaždé osvěžující na nějaký takový narazit. Příběh Cité mě oslovil a ačkoli se po většinu času téměř nic zásadního neděje, přesto má snímek své kouzlo. Jean-Marc Barr, sympatický a výborný herec, zde podává nadstandardní výkon, ostatní herci jsou pro mě neznámí, nikoliv však ve srovnání s hlavní hvězdou slabší.

Žert kvalitou nesporně oplývá, zvláště, když si Milan Kundera pohlídal scénař. Rozhodně to není takový výbuch jako Nesnesitelná lehkost bytí. Stále více nabývám dojmu, že Kunderovy knihy lze natočit jen velmi ztěžka. Styl, jakým byl Žert natočen, s neustálými prostřihy, mně nesedí, spíše mě to rušilo. Vadilo mi, že příběh byl značně osekaný, nicméně herecké výkony jsou víc než slušné.

Já opravdu nechápu, v čem tkví kouzlo tohoto dílka. Mně připadá, že se řadí po bok grotesek Laurela a Hardyho a v mnoha momentech jsem se ukrutně nudil. A informace, že tenhle film patří mezi nejlepších 200 a rovnou na 65. místo, mi upřímně vyrazila dech. Nic proti legendám Peckovi a Hepburn, ale tohle načančané nic mě vůbec neoslovilo. Posloužilo však jako návod, která místa v Římě navštívit.

Když je člověk nemocný, klidně se dívá i na takovou televizní krimi, v níž je aspoň špetka napětí a bohužel neuvěřitelně protivná hlavní představitelka.