Lavran

Please, accept the mystery. GENIÁLNÍ!

Šok! Podle senzačního názvu jsem čekal naivní dobové béčko stavící na "estetice úžasu" a samoúčelných atrakcích a místo toho se mi dostalo nesmírně napínavého a nápaditého existenciálního dramatu s lehce filozofickým přesahem v závěru (Matheson se nezapře). Dlužno říci, že optické triky - zvláště pak útok kočky a souboj s pavoukem - neztratily ani v digitální éře nic ze své původní síly a preciznosti. Stále jsou neskutečně vtahující i úchvatné na pohled zároveň!

Anti-romance o zřejmě nejzoufalejším druhu lidí: o těch, kteří se nejsou schopni vyrovnat s nejistotou a milovat bez výhrad. Ke konci už mi z toho přívalu vykonstruovaného cynismu a skepse bylo na zvracení.

Hlavní poselství Amenábarova myšlenkově očišťujícího opusu je jasné a nadčasové: Ti, kteří pochybují (ve své víře) nás i sebe samé neustále posouvají kupředu, k dalším a dalším horizontům poznání, narozdíl od těch, kdož se slepě a arogantně drží nedotknutelných dogmat, předem prošlapané stezky, svůdné dokonalosti kruhu (whatever) a nepřipouštějí existenci odlišného pohledu. Pravda, jak nás učí samotné pohyby planet, je eliptická. Jednou jsme jí blíže, podruhé dále - jako Slunci. Střed je všude a nikde zároveň - stejně jako Bůh - a snahy o monopol na jeho přesné určení se proto jeví podobně malicherně a bezmocně, jako lidský rej nahlížený z božské perspektivy...

Film, u kterého jsem se podruhé narodil.

Takový noirový Dr. Jekyll a pan Hyde, z něhož vám v paměti utkví zejména řada ne zcela standardních filmařských vychytávek (zvláště úvodní nájezd do hotelového okna) a geniální práce s hudbou. Nelze než doporučit.

Neoformalistův splněný sen! Ve všech ohledech neskutečně důsledný film, jehož leitmotivem není nic menšího než motivace, motivace a zase motivace; ať už jde o motivace odůvodňující užití toho a onoho stylistického prvku (např. změny kamerového hlediska či razance střihu), motivace vypravěčské (kompoziční atd.) či motivace podmiňující konání postav, vlád, organizací. Za jedinou potenciální slabinu považuji politicky angažovanou zápletku, která je na můj vkus až příliš jednoduchá a naivní. Je to však pouze malá vada na kráse jinak výborného a nejen dynamikou fascinujícího filmu. Další projekce povinností. 4,5*

Setkání Kena s Barbie vstoupí do dějin.

"Nejexperimentálnější" a zároveň nejchytřejší kraťas od Pixaru. Je až k neuvěření, jak velkou může filmeček, který navenek vypadá jako nezávazná hříčka se zvukem a obrazem, poskytovat rozkoš z interpretační hry. Day & Night lze totiž číst jako symbolické zobrazení fúze Pixaru s Disneyem (a zároveň komentář k ní). V rovině stylu k tomu svádí nápaditá syntéza ruční "tradiční" animace s "moderní" počítačovou - postavičky umístěné na černé pozadí, od kterého jsou odděleny bílou konturou, jsou animované ručně, ale jejich výplň (připomínající deformovaný rámec filmového plátna, "okno do světa") tvoří počítačem generovaný prostor s výraznou hloubkou a barevností. A v rovině fabule pak jednoznačně už základní konflikt - řada komických neshod a nedorozumění plynoucích z trumfování mezi popsanými postavičkami (kromě Dne a Noci představujících právě jednotlivá studia), které vedou až k závěrečnému "prozření", stvrzení přátelství a splynutí. Ovšem pokud bych se chtěl oprostit od ideologicky, potažmo institucionálně zatíženého čtení, lze Day & Night vnímat kupříkladu i jako vizualizaci principu duality; neoddělitelnosti pólů, které jej utváří. Tak či onak se jedná o velmi zábavnou a clever záležitost, která mi přišla mnohem opojnější než celé Toy Story 3. A možná přijde i Václav Havel...

Brilantní suché dialogy, patřičně zašmodrchaná zápletka, kombinace různých modů vyprávění, zajímavé téma (předem prohraná snaha uniknout před minulostí), fantastická Musuracova kamera akcentující ambivalentnost ústředních charakterů pomocí expresívního nasvícení, výstavní "dáma, pro kterou se zabíjí", pro noir zrozený Bob Mitchum, jemuž ta bytelně cynická póza sedne jako ulitá (zdatně konkuruje Bogartovi) a hrozivý Kirk Douglas v jedné ze svých prvních filmových rolí. Krvelačnou stránku mé osobnosti velmi potěšil i relativně vysoký bodycount. Ve výsledku tedy to lepší z noirové pokladnice. Na první ligu ale Tourneurově klasice schází, jak se říká, "něco" navíc. Třeba voiceover. :))