cesmine

Komentář píšu hned po zhlédnutí a jsem toho úplně plná. Trošku mi to připomínalo Rascal does not dream of bunny girl senpai. Asi tím, že je tam ten motiv lásky průměrného kluka a úžasné, překrásné, zdánlivě nedosažitelné a tady navíc trochu ztřeštěné holky. Což je téma, které se mi ještě neokoukalo a je to hrozně příjemná změna od klasiky - úžasnej bad boy plus zakřiknutá puťka. Navíc se seriálu (podobně jako v Rascalovi) daří udržet si odlehčenou notu, přestože se celým seriálem prolíná docela vážné téma - amnézie. Postavy jsou všechny sympatické a hlavně dospělé, což taky oceňuju, protože už je mi to přecejen bližší než lásky šestnáctiletých. Kéž by takových vysokoškoláckých anime romancí bylo víc! U prvních dílů jsem se trošku divila, proč je v openingu a vlastně všude (na plakátech atd.) jen hysterická Kaga Kouko, ale měla jsem jí postupem času čím dál radši, líbilo se mi, jak se její charakter vyvíjí a na konci jsem ji naprosto zbožňovala. Ke Golden time se určitě ještě s odstupem času vrátím, velmi rychle a snadno se seriál stal mojí srdcovkou.

Jako správný stalker jsem na tohle anime měla zálusk už nějakou dobu, protože ho tady velice pozitivně komentuje můj oblíbenec Scalpelexis, a měla jsem proto hodně vysoká očekávání. Bohužel se tady setkaly dvě věci - a to moje neschopnost udržet dlouhodobě pozornost a dlouhé, složité dialogy (a pro mě naprosto nezapamatovatelné názvy kolonií queeratů), na kterých seriál z velké části stojí. Občas jsem si navíc musela scénu přehrát třikrát jenom, abych zjistila, že chyba není ve mně, ale v crappy titulcích. Nevermind. To vlastně není žádná validní výtka vůči seriálu jako takovému. Naopak v mých očích složitý a promyšlený scénář kvalitu seriálu samozřejmě zvyšuje. Spíš bych chtěla doporučit tomu, kdo se tenhle masterpiece chystá sledovat (za pošetilého předpokladu, že sjede dolů a můj komentář si přečte), aby si na něj vyhradil čas a soustředil se opravdu jen na něj. Tím, že jsem zvyklá, koukat na velmi jednoduchá, obvykle romantická anime, během kterých stihnu napsat seminárku do školy a nic velkolepého mi neuteče, tady mi pár prvních dílů dalo trošku facku a zhlédnutí všech epizod mi zabralo mnohem víc času než běžně - nezvládla jsem nikdy snad víc než tři po sobě, protože některé myšlenky a zvraty mě docela hodně zasáhly a dokonce se mi o seriálu i zdá. A moc hezké sny to sice nejsou, ale opět to neberu, jako něco, co by kvalitu Shinsekai yori devalvovalo. Obecně se domnívám, že schopnost způsobit diskomfort nebo depresi hodnotu uměleckého díla spíš zvyšuje. Tady funguje všechno, co sice obvykle nevyhledávám u anime, ale u dystopické literatury, která je moje oblíbená už od dětství, ano. Je tady funkční tajemství, emoce, zrady a intriky, nekonvenční vztahy (jak přátelské, tak milostné), které mě bavily fakt hodně, veliké myšlenky a docela obratná manipulace s vědeckými fakty. Většina wtf momentů mi byla vysvětlena. Jediné, co mi fakt nesedělo bylo, že na začátku je těm dětem dvanáct let (a sexualizace dětí mi v pohodě prostě moc nepřijde). Já jsem první díly žila v domnění, že navštěvují ekvivalent střední školy a je jim kolem patnácti a podle toho se taky víceméně chovají. Nicméně beru to tak, že tato společnost je prostě jiná, má jiné hodnoty a nastavení (tak jako v podstatě píše i Jeoffrey) a to se mi líbí (už jen proto, že v ní nejsou stopy po patriarchátu), takže na celkovém dojmu se tahle moje pomýlená domněnka tolik nepodepsala. Hudba byla skvělá, animace slabší, ale působila na mé zhýčkané oči rozkošně zastarale. Jo a trošku mě pobavilo, že festivaly s jablky v karamelu, ohňostroji a yukatami přežily i apokalypsu. Příběh mě nejvíc bavil někde uprostřed, ke konci se sice exponenciálně zvyšuje epičnost a napětí, ale spolu s nimi úměrně ubývají světlé, chvilkama až bezstarostné momenty, které dávaly mojí psychice trošku oddechu. Nakonec je z toho především velmi silný zážitek, který si budu navzdory svým zanedbatelným výhradám pamatovat ještě hodně dlouho a musím uznat, že má vysoká očekávání Shinsekai yori předčilo a ostatní díla, která jsem ohodnotila pěti hvězdami, se mi v moment, kdy seriál skončil, zdála na malou chvilku nicotná.

Koikimo mi prostě sedlo, nebudu lhát. Smála jsem se, soucítila, byla jsem dojatá i překvapená. Jako hlavní námět seriálu vlastně vůbec nevnímám vztah dospělého muže a středoškolačky, ale balancování na hraně toho, jaké nadbíhání je ještě cute a jaké už je creepy. A to se seriálu daří hrozně dobře. Je to úplně jiné (a mnohem lepší) než age gap anime, která jsem do teď viděla (tím myslím zejména Domestic na kanojo a zatím nedokončené Higehiro). Klade si samozřejmě všechny důležité age gap otázky, jaké asi všechny diváky přirozeně napadají - jak asi přijme náš vztah společnost, je vůbec v pohodě, že nadbíhám středoškolačce? Atd. Zároveň z toho ale nedělají tak příšerně přehnaný deal. Ichika bude mít za méně než rok osmnáct a pak to najednou bude všem jedno. Duuh. A jelikož se tady nedějí žádné úchylárny a je to celé velmi innocent, tak mě ten věkový rozdíl nepohoršoval ani trochu a považuji Koikimo po After the rain za jediné anime, které si dokázalo s tímto tématem pohrát a poradit velmi nonšalantně a nikoliv lacině. Když jsem byla na střední, tak v těch 16-17 letech už bylo mezi mými spolužačkami naprosto běžné, že měly starší přítele a nikdo se nad tím nijak nepozastavoval. Tak si tady nehrajme na puritány. Seriál umně a s lehkostí karikuje shoujo prvky (alespoň já jsem to tedy brala jako lehčí satiru) a klišé, která v první polovině vytvoří pár očekávaných twistů, pojímá taky dost originálně. Rozhodně netěží jen z toho, že postavy mají mezi sebou věkový rozdíl, ale zejména z jejich neotřelých osobností. Co se týče samotných charakterů, Ryo je přesně takový, jak ho v prvním díle popíše jeho sestra - „My brother is hot, smart, fairly loaded. Not bad, right? He’s a scumball, though.“ Je to masochista a naprostý shameless simp. A nebudu ho pokrytecky obhajovat, jen protože je hot. Jenže, on vlastně nedělá žádné vyloženě creepy věci. Posílá květiny a běží za Ichikou přes půl města, aby ji doprovodil domů, protože nechce, aby šla v noci sama. To je objektivně docela šílené, ale taky celkem sweet, ne? A Ichiku to taky přestane otravovat velmi záhy. Je to hodně ovlivněné (a pro postavy zjednodušené) tím, že Rio (jeho sestra a její kamarádka) jejich vztahu od začátku fandí. Kdyby se jednalo o neznámého člověka, tak by minimálně můj creep meter asi ukazoval trošku výš. Navíc původně docela povrchní muž jde ve druhé polovině celkem notně do své vlastní hloubky, ukazuje nám svou vážnou stránku a já mu to prostě všechno věřila. A v neposlední řadě tleskám za dabing - Toshiyuki Toyonaga si svým nádherným hlasem absolutně získal moje srdíčko. Věřím, že tato postava nemusí sednout každému, mně ale přišla napsaná dobře. Hrozně mě na něm bavil ten rozpor, že jako dospělý, zkušený a úspěšný člověk, je v jádru vlastně trošku nejistý a awkward. Ichika-chan je naproti tomu bez jakýchkoliv pochybností naprosto úžasná a Ryoa (ani to pekelné jméno nechci skloňovat) s přehledem převyšuje, proto pro mě nebylo vůbec složité uvěřit tomu, že ho tak uhranula. Je sladká a nevinná, ale zároveň má odvahu, všechno řeší narovinu a svému ctiteli s veškerou přirozeností totálně dominuje. Není žádná bezcharakterní husička neschopná jakkoliv pohnout s dějem, ani prvoplánově jednoduchá -dere (nic proti nim, tho).  Vedlejší postavy jsou taky hrozně fajn, Arie i Tamaru jsou dobří, uvěřitelní rivalové. Hudba (hlavně opening) za mě taky krásná. Jsem si jistá, že trošku Koikimo nadhodnotím (už jen protože průměr mých jednotlivých hodnocení byl 4 kvězdy), ale vůbec mi to nevadí, protože očekávám, že se na něj snese celkem hate a mých pět hvězd proti tomu bude tady na čsfd tiše rebelovat. 0:) Nakonec It really is too sick to call this love. It’s also really sweet, though.