Aazy

Po projekci filmu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti proběhla beseda s producenty. Těm, kdo neměli šanci se zúčastnit, můžu prozradit, že Petr pokračuje v učení, Elena spokojeně vychovává své zdravé děti, Mirovi se narodila slepá holčička a Moničina rodina s mladými rodiči kvůli Mirově romskému původu nemluví. Zatímco zmínění hrdinové už svou lásku našli, Zuzana (ač zamilovaná do zvukaře filmu) stále loví ve virtuální síti.

Uvidíte nahou Lineth ze Zoufalých manželek. Dozvíte se, jak v terénu pracuje Církev Potenciálního Otce. Zjistíte, proč je Pán Prstenů teploušský film. A zapláčete si nad dalším příběhem o sbližování dvou rozdílných lidí, které pojí DNA. Příběh o transsexuálním otci, který se nedobrovolně stává matkou sedmnáctiletému rošťákovi živícímu se prostitucí mě nijak zvlášť za srdce nevzal, ale byla to příjemná hodinka a půl. 3,5*

Nejlepší film všech dob. Pitomá nálepka. Dost pitomá na to, aby mě přinutila zapnout Novu a trpět dabing i nekonečné reklamy na novou řadu osvěžujících vůní pro něho i pro ni. Ale po třech hodinách si říkám, jestli mi něco neuniklo. Ano, byla to pěkná pohádka pro dospělé. Trochu napínavá, trochu dojemná, trochu předvídatelná. A především taková... poctivá. A to je asi ten háček. Žádné překvapení se nekonalo. Zlo potrestáno, dobro odměněno (sorry za spoiler). Jenže vědomí, že tohleto považují mnozí za "to nej" je největší spoiler, jaký si dokážu představit. Zatracené žebříčky. Chtěla jsem dát 3*, ale ke konci se film docela vyšvihl. A navíc se mi líbilo to pseudomoudro s ptáčkem. Imaginárně přidávám ke svému hodnocení půl hvězdičky za původní znění a druhou půlku hvězdičky za absenci upoutávek na Armageddon.

Tokio. Město vysokých mrakodrapů, po jejichž lesklých stěnách běhají sloni z reklamy. Svět lidí, kteří neumí vyslovit „r“. Říše karaoke, suši a kimon. Škoda, že Sofie Coppolová do jednoho z tokijských hotelů přivezla kromě úžasného Billa Murraye a Scarlett Johansson i Annu Faris. Jako jediná mi kazila výsledný dojem z jinak skvělého filmu. Stereotypních pitomých blondýn, co zpívají falešně, mám už plné vy-víte-co. O to víc mě nadchnuli oba sexsymbolové v hlavních rolích. Vsadím boty na to, že se mi dnes bude zdát o neodolatelném Lodžijovi Můrovi v tuxedu s panákem ledového čaje v ruce. A se Scarlett jsem se dokonale ztotožnila. „Dneska jsem byla v chrámu. Byli tam ti mniši a mumlali písně. A... nic… nic jsem necítila… Zkusila jsem i ikebanu. Ale pořád nic.“ Byla jsem s ní v chrámu a poslouchala mnichy. Zkusila jsem i ikebanu. A nemůžu říct, že jsem nic necítila. Na jednu a půl hodinu filmu toho bylo víc, než dost.

Taky se vám stává, že se vám při sestupu do pražského metra rozbuší srdce? Nahání každé zavátí průvanu z tunelu do vašich žil napětí? Metro je fascinující svět. Stísněným prostorem pobíhají různá individua, vrážejí do sebe a bez omluvy pospíchají dál. Přitom každý z nich má v sobě svůj příběh a nikdy nevíte, jaké tajemství si z hlubin metra unáší eskalátory nahoru. Revizor Bulczsu se denního světla definitivně zřekl a dobrovolně své démony dusí v tunelech budapešťského metra. Ač tušíme, že se v něm oproti jeho žalostivým kolegům skrývá daleko víc než mozek opice a odvaha zvracet na rameno parťáka, Bulczu jakoby se vzdal všeho, co dělá život ostatních snesitelnější a v neútěšné tmě stanic dokonce přespává. Z letargie ho probudí až setkání s dívkou v medvědím kostýmu a obvinění z vraždy několika cestujících, kteří byli shozeni pod kola vagónů, přičemž jedné z nich byl svědkem. A tak se před zraky diváků rozehrává přehlídka více či méně podivných setkání a nepravděpodobných situací, které ústí až v symbolický boj dobra se zlem. Film režiséra Nimroda Antala je skvělou ochutnávkou pro ty, kteří se od maďarských skorosousedů nebojí okusit něco jiného, než paprikový guláš. Přitom i Revizoři jsou uplácáni z různých ingrediencí. Vezměte svižnost Loly Toma Tykwera, smíchejte ji s burtonskou bizarností a vše jemně okořeňte lynchovsky mnohoznačnými symboly. Střih, kamera, zvuk, všechno vtahuje do děje jako vír s nezvykle silnou odstředivou silou. Hudba, pod kterou je podepsaný Neo, má správný říz a občas nutí podupávat do rytmu. Nasprejované soupravy si tu sviští přes sebevrahy a občas se jim podaří zastavit mimo stanici, když si dobrácký řidič Béla trochu víc přihne. Scény hromadných kontrol jízdenek jsou nezapomenutelné stejně jako povinná návštěva psychiatra. Každý si tu najde svého oblíbence, ať už to bude narkoleptický milovník tučných hranolků Muki, natvrdlý nováček Tibi či zkušený Profesor se svými suchými hláškami. Z téměř dvouhodinového filmového zážitku si kromě pocitu, že maďarština není zas tak nelibozvučná řeč, odnesete i pár tipů, jak se vymluvit z placení pokuty a navrch odvahu střihnout si to přes jezdící shody do bezpečí podobně jako Rychlonožka, jehož představitel Bence Matyáši se stal idolem dívčí části publika. Vězte, že po tomto filmu vaše jízda metrem nebude už nikdy jako dřív. Podvědomě budete mezi proudy lidí vyhlížet revizory podle toho, zda jim teče z nosu krev, a přemýšlet nad tím, jaká tajemství skrývají šachty pražského metra. Já se nemůžu dočkat, až mě k nim medvídek se světlicí přivede. Do té doby si budu muset vystačit s tímto podzemním eposem.

Jsem mlaďounká rozpustilá slečna. A mám ještě ztřeštěnější a roztomilejší kamarádku. Měly jsme období, kdy společně strávený čas znamenal samé lumpárny – běhaly jsme po střechách, klepaly cizím lidem na záda, lámaly nebohá chlapecká srdce a všemu se pak smály. Jaká byla šance, že se mi tenhle nezamýšleně autobiografický film nebude líbit? Uhodli jste. Velmi malá. Patřím totiž právě k té sortě lidí, co si klobásu a vajíčko klidně nastříhá chirurgickými nůžkami. A pokud jste se našli v těchto řádcích, film vás nezklame. A pokud nenašli, čert to vem. Hanu a Hanu Miloše Čermáka si taky neužívají jen prsaté „intelektuálky“. A jestliže náhodu hledáte ve filmech něco hlubšího než mrkání velkých dívčích očí, vydržte, prosím, až do konce.

Ještě, že svůj debut natočil Jakubisko v dvaceti osmi letech. Alespoň jsem si při promítání nepřipadala ve svých čerstvých devatenácti tak nepatřičně. Bylo mi totiž avizováno, že se jedná o film pojednávající o krizi z dospělosti. Ale té opravdové dospělosti, které jsem ve svém krátkém životě zatím dosáhla někam za půlku. Kristovy roky jsou příběh akademického malíře, který se nechává živit svou milenkou, dokud nepotká vichřici v podobě rozpustilé malířky. I přes postupně vážnější nádech filmu, kdy situace spěje k volbě mezi jistotou a dosavadním způsobem života, jsem v bohatých dávkách dostávala přesně to, čeho mám plný svůj naivní pomaturitní diář: nespoutanost, svobodu, dobrodružství. Hlavní hrdina Juraj je ten typ nedostupného bohéma, se kterým bych chtěla jezdit na kole po schodech, s Janou bychom spolu lámaly mužská srdce a smály se tomu po večerech, fígle proti škytání od Marty bych hojně zneužívala a třeba bych se zamilovala do Andreje, kdo ví. Všichni čtyři protagonisté mi byli něčím blízcí a s chutí jsem sledovala, jak se jejich tváře rozpouštějí v oslepující záři. Právě výtvarná stránka je to, co zanechá nejsilnější dojem. Film připomíná díky přeexponované bílé omamný sen plný pečlivě naaranžovaných obrazů. Odcizení milenci na schodišti pod tratí, vyznání mezi košatými stromy, nahé tělo ozdobené gramofonovými deskami. Jakýkoliv záběr z těchto scén bych si nechala zarámovat domů nad postel. I na herce samotné byl příjemný pohled – Jiří Sýkora má charisma i pro současnou generaci a s žárlivostí musím uznat, že je Jana Stehnová jednoduše nádherná. Kristovy roky jsou plné roztomilých hrátek a dialogů, jimž jako inspirace posloužily zážitky samotného režiséra. Musel mít nádherné mládí. Jako celek však film není příliš snadno uchopitelný. Když jsem se po projekci bavila s vrstevníky, většina odcházela spokojená. Shodli se však na tom, že film nepochopili. Možná je tedy přece jen povinnou výbavou diváka jistá životní zkušenost či zvýšená míra soustředění. Ale i pro ty línější a nezkušenější mám dobrou zprávu: poetiku filmu si užijete tak či tak.

O Bathory toho bylo řečeno a napsáno tolik, že jsou jakákoliv další slova zbytečná. Ale přesto přispěji svou troškou do mlýnu i já. Soudě podle reakcí, spousta diváků nešla do kina na nový český (byť koprodukční) film, ani na historický špektákl, ale šla se jednoduše podívat na to, jak to Jakubisko zprznil. Tolik předsudků a předpojatosti jsem dlouho kolem sebe neviděla. Já si nemyslím, že by byl film tak špatný. Vytknout by se toho dalo spoustu, ale nepochybuji o tom, že své publikum si najde. Ale nejspíš to budou lidé neposkvrnění všemi těmi mediálními tanečky okolo. Protože přiznat, že mě bavil film podle recenzí tak otřesný, bude vyžadovat buďto jistou dávku odvahy nebo sladkou nevědomost.

Co nás láká do kina na film? Trailery? Recenze? Doporučení kamarádů? Do kinosálu jsem tentokrát přišla navnaděná poněkud netradičně. Kvůli objektu. Kvůli fascinujícím mnohorukém stroji, který byl k vidění na Švankmajerově výstavě v Uherském Hradišti. Kombinace krajkových rukaviček, pohyblivých páček a slastného výrazu televizní hlasatelky toho hodně naznačovala. Ale nenechme se mýlit. I přes jména odborných konzultantů filmu (Sigmund Freud, Markýz de Sade a jiní, nechte se překvapit) jsou Spiklenci slasti slovy autora prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží. Přesto (nebo právě proto) je to jeden z nejoriginálnějších českých děl. Svého duchovního otce Spiklenci ukazují jako zdatného vypravěče, který dokáže film bez jasného příběhu a zbytečných slov vystavět v gradující a zábavnou podívanou. A o čem vlastně celou tu dobu básním? Neobyčejná Švankmajerova fantazie sleduje několik postav ve chvílích, kdy se nikdo jiný nedívá. Listonoška Bára Hrzánová dosahuje extáze pomocí rituálu s kuličkami užmoulaných z drobtů chleba. Sadista Petr Meissel si vyrábí kohoutí hlavu polepenou výstřižky z erotických časopisů. Komisař Pavel Nový věnuje své kutilské chvilky kartáčům a hřebíkům. A netradiční stroj trafikanta Jiřího Lábuse je umělecké dílo samo o sobě, nad kterým jsem se rozplývala v úvodu. Vše je podáno s takovou nápaditostí a humorem, že film může pomoci divákovi překonat zábrany a najít půvab také v netradičních přáních vylovených z hlubin vlastního nitra. Teď už jen zbývá vzít nůžky s lepidlem a povolit uzdu své fantazii.

„Drazí občané, věnujte prosím pozornost následujícímu oznámení. Noviny tvrdí, že se jakákoliv gumová bytost může změnit v člověka nošením nového produktu nazvaného „divotričko“. Vědci označují tuto zprávu za pomluvu, která je ve skutečnosti jen marketingovým manévrem, jenž zneužívá přirozenou touhu gumových bytostí stát se lidmi.“ ... No nenavnadily by vás tato slova z úvodu filmu? Snímek vypráví o chlapci, který si na základě útržkovitých informací od matky vysní svého nikdy nepoznaného otce jako gumového muže, kterého potkává ve svých snech. Krátkometrážní dílo režiséra Károlyho Mészárose potěší hlavně ty, kteří mají rádi fantazii, nestydí se nechat dojmout a unášet melancholicky zasněnou atmosférou či skvělou kamerou. Za nepoučitelného snílka dávám 5*.