Faidra

Once you rule out the impossible, only the improbable remains... Zdá se nemožné přijít na poli kriminálních seriálů přijít s něčím novým. Ne v éře mentalistů a anatomů lži, kteří, aby dodrželi zákon a pořádek a nestaly se z nich odložené případy, musí procestovat všechny kouty světa, aby navštívili kriminálku v každé díře a stejně není jisté, zda nebudou jenom sbírat dávno ohlodané kosti. Naštěstí Moffatovi s Gatissem došlo, že originalita za každou cenu se ne vždy vyplácí a že když se osvědčilo navléknout nový kabát starému doktorovi Jekyllovi a panu Hydeovi, proč troškařit a nezkusit totéž s nejslavnějším čmuchalem všech dob. "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží," napsal svého času o vyhraňování se za každou cenu Karel Havlíček Borovský a tak zatímco nám Ritchie v té louži se svým druhým Sherlockem vymáchal čumák (tím tě nechci nějak shazovat, Guyi, naopak jsem tě v době tvého prvního příběhu o obyvateli Baker Street 221 hájila, když jiní distinguovaně zvraceli do svého čaje o páté), Moffat a Gatiss nad tou louží vystavěli elegantní moderní most na pevných pilířích. Prvním je vědomí, že akcie excentrických géniů s diagnózou potácející se někde mezi autismem, sociopatií, bipolaritou a schizoidní poruchou, IQ mezi Stephanem Hawkingem a Da Vincim a sociální a emoční inteligencí kdesi mezi ploštěnkou potoční a paúhořem elektrickým jsou dlouhodobě na vzestupu ("měla jsem Aspergera dřív, než to bylo cool," zkonstatovala na toto téma moje sestra). Druhým úcta k předloze a zapracování i nejmenších detailů do nového rámu, takže pravověrný holmesovec spokojeně vrní v souzvuku s moderním divákem. Třetím využívání Sherlockova nového habitu v Londýně jednadvacátého století a mobily, Google a taxíky hrají první housle v příběhu spolu s Holmesovými stradivárkami. Čtvrtým bezchybné herecké obsazení a postavy, kde žádná není jednorozměrná a vztah Holmes-Watson je posílen vědomím, že stojí sami proti světu, do kterého obtížně hledají cestu. Pátým dialogy a jazyk celkově. Šestým... ále kašlu na to, nebudu tady rozebírat cihlu po cihle, podívejte se sami. Druhá série hravě přeskakuje nastavenou laťku a obohacuje humor a napětí předchozích tří dílů o emoce v celé jejich ne/kráse. Skandální čtvrté Sherlockovo a Johnovo dobrodružství dokazuje, že rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, i když mezi námi, být zrychlený tep a rozšířené zorničky důkazem lásky, tak jsem hluboce zamilovaná do finančního úřadu při jeho pravidelných návštěvách naplněnými děsem, co ti Vogoni zase vymyslí. Psi baskervillští zase nechtěně dokazují, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak je postihlo prokletí prostředních dílů a v Dartmooru protentokrát poněkud chcípl pes. Ale může to být čistě tím, že tenhle případ zná každý do detailů a neobčůrávat tisíckrát označkovaný plot je hodně těžká práce, takže dost možná štěkám na nesprávný strom. Každopádně přeměna Sherlocka z antisociálního magora ve frajírka, kterému všechno projde, protože velký bratr se dívá a v případě potřeba uhladí cestičku, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Ale vem čert všechny výhrady, Reichenbach Falls coby londýnská varianta Temného rytíře dělá čest svému titulu a po setkání s Moriartym, unikátním mixem Alexe z Mechanického pomeranče a Jokera dosvědčujícím, že some men just want to watch world burn, se budete cítit jako po pádu z hodně velké výšky a povzneseně současně - konečně slovy mistra "falling is just like flying, except there's a more permanent destination." A na okamžik zůstane i prostor na pochyby, než si vzpomenete na ďáblův nejpovedenější trik spočívající v tom, že lidi přesvědčil, že neexistuje. Tenhle luxus ale máme jen my, kteří vidíme víc než postavy v Sherlockově univerzu, zatímco tam zůstal Sherlock osamoceně s vědomím, že pavouk i v lidské podobě mívá víc párů očí než jeden. V duchu grimmovského ladění závěrečného dílu tedy rytíř vyráží do boje proti drakovi, kterému nestačí utnout jednu hlavu a my si musíme povzdechnout s vědomím, že dobrého pomálu a počkat si na rozuzlení po konci světa. Vědomí, že než se zase shledám se svým oblíbeným hrdinou, bude můj syn už chodit a mluvit, to moc neusnadňuje, ale snad mi do té doby ještě zůstanou nějaké nehty.

Vždycky, když se dívám na podobné audiovizuální orgie s mizivým příběhem, mám pocit, jako kdyby si po úžasné předehře partner odskočil pro kondomy a už se nikdy nevrátil, takže v druhé poněkud horizontálně událostní polovině jsme se s drahou polovicí věnovali vlastním horizontálním událostem. Nechci domýšlet, jak bychom to řešili, vidět to v kině.

Tvůrce bych ráda upozornila, že byť to tak v některých případech nevypadá, tak orgánem, který opustí tělo ženy po porodu, je placenta, a nikoli mozek.

Opravdu jsem chtěla strávit odpoledne nějak konstruktivně, když jsem ale vší snaze navzdory zjistila, že zahradničení se dvěma malými dětmi a dvěma velkými psy je spíš zahrad ničení, šla jsem si uklidnit nervy k tomuhle... a ve výsledku si uklidňuju nervy psaním mailu živnosťáku a přemýšlením o cílech, jaké může mít hromadné spiknutí na ČSFD, kde uživatelům všichni ti vysokoškoláci a erudovaní kritici pouze propůjčují ksicht a komentáře jsou ghostwritten patnáctiletými pubertálkami, protože jiné vysvětlení zdejšího hodnocení a dojmů, cituji, "zjevení," "neuvěřitelně silný," "jeden z nejlepších filmových zážitků vůbec," nenacházím. Moje osobní shrnutí: klišé, kravina, klišé, kravina, klišé, kravina, akorát v závěru osvěžující změna, tam byly dvě kraviny vedle sebe. A moje osobní dojmy: vidět to před lety, kdy to pro mě bylo aktuální, tak bych se rozhodovala mezi cynickým chechotem nebo umlácením celého štábu se suchou poznámkou, že tentokrát je to kurevsky osobní.

Per aspera ad astra.

Malé děti - nemalé starosti, velké děti - škoda slov... Nature vs. nurture? Řezali Kevina málo, jak se zdálo, nebo to byla mateřská neláska, která v pozadí tahala za nitky jeho činů? Má někdo čistě proto, že měl devět měsíců přechodné bydliště ve vaší děloze, automatický nárok na vaši bezpodmínečnou lásku, a ostatní v případě, že se činy vašeho potomstva jaksi rozcházejí se zákonem, zase nárok na vaše bezpodmínečné doživotní odsouzení, protože za všechno můžete vy? Jsou nevyzrálé, chladné a strach z vlastních dětí pociťující matky vzácné nebo se o tom jen vzácně mluví? Rodí se člověk zlý nebo je do podoby necitelného hajzla vytesán dlátem výchovy a prostředí? Otázky, na které hledají odpovědi generace odborníků i laiků, těžko zodpoví jeden film nebo jeho diváci, já za sebe jen dodám, že mě profesionální i soukromé zkušenosti zatím utvrzují v tom, že jako se někdo narodí bez prstů nebo se slabým srdcem, tak některé osoby přicházejí na svět neobtížené možností citů nebo svědomí. Záměrně píšu možností, protože empatie a morální zásady jsou věci, které dětem postupně přecházejí do krve, není to tak, že děti jsou andílci, dokud je nezkazí hříšná společnost (proto se také uhýbá před diagnostikováním antisociální poruchy před osmnáctým rokem věku). Spíš naopak, protože jestli existuje k dokonalosti se blížící charakteristika mnoha psychopatů, pak je to ta, že psychopat je dítě v dospělém těle... Nemůžu proto souhlasit s hlasy tvrdícími, že malý Kevin je až příliš démonický, spíš mám za to, že hlasatelé podobných postojů nemají s dětmi mnoho zkušeností. Film jako takový naneštěstí postrádá sílu - a nejednoznačnost - předlohy a spíš se podobá stylistické hříčce, v níž je androgynní anděl Tilda vykopnut z nebe a vláčen předpeklím, kterému vládne její vlastní krev, o čemž nám vypráví coby traumatizovaný a značně nespolehlivý vypravěč. Ovšem bezkonkurenčně zahraný a nikoli poprvé si letos říkám, že být členem Akademie, která jí nedopřála ani nominaci, pohybuju se výhradně kanálama. Aspoň by měli nějaký undergroundový hnutí.

To je zajímavý - někdy jsou české verze názvů filmů důvodem pro masivní headwall, někdy se distributorům podaří, zřejmě nechtěně, udeřit hlavičkou o hřebíček. Při pohledu na letošní nominační listinu bych se ale s dovolením filmem inspirovala ve vzkazu pánům akademikům: čím víc se s hovnem mažeš, tím víc smrdí...

Kdybych chtěla bejt jó protivná, podotkla bych něco v tom smyslu, že tihle utahaní, vyhořelí kriminalisté mi přijdou podobní jeden druhému jako vejce vejci a rozdíly mezi vejci jsou schopné vnímat tak možná slepice, zatímco Faidra neztrácí podobnými podružnostmi čas. Jelikož po třech probdělých nocích s miminem s klubajícími se zuby nějak nemám sílu už ani být protivná, ocituju jen slova klasikova, že vyprávět o tragických věcech tragicky je jako jíst škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovat k tomu máslo a že kdyby se na olympiádě soutěžilo ve zdeptanosti, Švédsko by se dík Kurtu Wallanderovi topilo ve zlatě. Ani nevím, jestli jsem měla větší chuť toho chlapa vzít kolem ramen, objednat mu pivo a pak mu v nějaké přilehlé místnosti vyšukat mozek z hlavy, nebo s ním pořádně zatřást a sdělit mu, že člověk v jeho stavu nemá u policie co dělat. Jelikož Branagh pořád stojí za nějaké to zmuchlané prostěradlo mezi honem na lišku a odpoledním čajem, asi by to vyhrála první možnost, ale dost těsně. Nějak mi tihle detektivové s vyhaslým pohledem a permanentním strništěm přijdou jak beznadějný klišé a snaha chmurnit za každou cenu krapet laciná. Podobně jako Marigold jsem si vzpomněla na Larssonovo Milénium s tím rozdílem, že nehorázně přeceněná mi přijdou obě díla. No nic, pochmurně se zvednu ze své pochmurné židle v pochmurném domě v pochmurném severním kraji a půjdu zkontrolovat své nepochybně pochmurně se tvářící mládě, abych mu chmurně pomazala dásně mastičkou a zachmuřeně ho utěšovala "neřvi, trubko, bude hůř," ale ještě předtím dodám něco jen tak bokem pro ty, kteří se ohánějí sebevražednou depkou severských zemí. Depresemi trpí daleko víc Američanů a Kanaďanů než Skándinávců a co se sebevražedného skóre a duševního zdraví celkově týče, je na tom Švédsko nejen líp než země bývalého sovětského bloku, Čína nebo Japonsko, ale taky než ČR, Švýcarsko nebo Francie, ale vsadím se, že o galské pochmurnosti jste nikdo v životě neslyšel, n' est pas? Ať žije stádnost a stereotyp. Že si tady většina lidí honí triko žvásty o věcech, o kterých nemá ponětí, na to jsem dávno zvyklá, ale dělat to i v takovém tématu, to je příliš velký cynismus i na mě.

Tak vám nevím, ale za tohle bych nařezala na holou spíš Cronenbergovi než Keiře... Pokud některý z jeho dřívějších filmů brousil po povrchu, bylo to proto, aby naznačil, že pod povrchem se nacházejí věci tak děsivé, že je ponechá na naší vlastní představivosti. Ale v tomhle případě je povrchnost jenom povrchnost, abych parafrázovala jednoho z hrdinů, a suše akademický výlet s přehrávající Keirou, jíž bych doporučovala prostudovat si Saturninova slova o podobnosti energických mladých dam s odhodlaně vystrčenou bradou a přiblblé opici, se tak zvrhl do... no, spíš nezvrhl, zvrhlá je spíš hra s divákem, který čeká něco jiného než suše odrecitovaný seznam pojmů a metod (sny-jasně, oidipovský komplex-že váháte, masochismus-nějaký by byl, akorát nebaví ani jednoho z aktérů, animus/anima-zvláště otravné, slovní asociace- hlavně ať to pozná i slepej) smíchaný s nepovedenou červenou knihovnou, která navíc dík lokacím připomíná cosi od Rosamundy. Myslím, že líp obsah filmu prorocky shrnula jedna moje kolegyně, když se kdysi překlepla ve zprávě a napsala: "Pacientka je spíče depresivní." Tahle metoda je zkrátka trochu moc bezpečná a unylá. A snesitelná jenom o prsa - a ještě k tomu o Keiřina.

Prosím pěkně, kolik že přesně měl ten bruselský pověřenec pro evropskou a orientální bezpečnost JCVD bratrů, kteří přišli nějakým způsobem k úhoně a bylo třeba je pomstít? Já jenom, že díky téhle stále se opakující zápletce mám docela problém se v těch filmech orientovat, i když jsem jich viděla málo a tomuhle jsem byla vystavena pouze proto, že jsem měla infuzi v žíle a ovladač mimo dosah. Nutno přiznat, že s hladinou výživné kombinace drog v krvi to bylo docela koukatelné...