Faidra

Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa.

"Nikdo není Bohem na Zemi," konstatuje odtažitě králův dvořan. "L'Etat, c'est moi," dí hrdě Ludvík Čtrnáctý na své cestě do dějin. Totus mundus agit histrionem - celý svět hraje komedii, míní neznámý autor, a vcelku nezáleží na tom, zda se komedie odehrává na jevišti divadelním nebo politickém, jen ta první má jaksi elegantnější kroky a větší naději, že lid pobaví... Král Slunce možná ve své době zářil jako v pravé poledne, ale to neznamená, že se kolem něj neproháněla řada pozoruhodných planet, které pravda občas opisovaly podivné dráhy, zato v našem povědomí zůstaly dlouho poté, co z nich zbyl jen kosmický prach. Nejvýznamnějšími z nich byli dramatik a herec Jean-Baptiste Poquelin, známější spíš jako Moliére a italský hudebník Lully. Kvůli nim jsem porušila Faidřino biografické pravidlo (když to nenatočil Forman nebo Attenborough, bude to na 90% otrava) a nelitovala jsem, protože se mi dostalo vizuální, hudební a herecké hostiny, po které se mi neudělalo špatně, protože byla tvořena z těch vybraných chodů jménem Historie, Krása a Vášeň. A když o tom tak přemýšlím, ten Forman úplně stranou nezůstal, nebo jsem jediná, komu protagonisté během představení Zdravého nemocného evokovali Mozarta a Salieriho při scéně z Dona Giovanniho v Amadeovi?

Smíšený sportovní tým kontra burani z bigotního Jihu? Hádejte třikrát, kdo nakonec oslaví bratrstvím scelený triumf a kdo utře nařvanou hubu. Sportovní dramata jsou mou neutajovanou slabostí a chápu, že vyčítat jim předvídatelnost a nadbytek klišé je asi jako vytýkat cukrárně, že nenabízí odtučňovací dietu (nebo jistým americkým vysokým, že přijmou každého, kdo rozezná fotbalový míč od ústředního topení nebo umí rychle zdrhat, viď Forreste), takže to přejdu taktním mlčením. Taktním mlčením už nejde přejít patetické žvásty, protivnou přemoudřelou prepubescentku a rádobytvrďáckost uječeného Denzela, po kterém bych tu cihlu chvílemi s chutí mrskla sama, nicméně se vzpomínkou na prosluněné dny pobíhání po školním hřišti a tak mladého a už tak titánského Ryana Goslinga ty smířlivé tři utrousím. Ale pokud jde o film o americkém fotbalu, mám jasno v tom, kdo je můj Vítěz a kdo Poražený.

Neúnosně natahovaná epizoda Pobřežní hlídky, která servíruje křesťansko-rodinné hodnoty s jemností úderu surfařským prknem přes hlavu, ale jako kulisa k zavařování broskví budiž. Pro skutečnou Bethany Hamilton samozřejmě palec nahoru. Na obou rukou.

Nejsem si jistá, v které fázi psaní došly scénáristovi chytré pilule, ale nepotřebuju je k tomu, abych poznala, že se v tomhle případě jedná o placebo pro důvěřivého diváka.

Lososovi je souzeno přesunout se ze sladkého do slaného, pak putovat tisíce kilometrů, začasté při té příležitosti končit v tlamách medvědích i lidských, jedinkrát si vyměnit genetickou informaci a zemřít. Zatím to vypadá, že podobný osud potká i snímek nejen o jejich adaptabilitě v poušti, ale nerada bych, aby dopadl jako ryba na suchu, protože přehradu vybudovanou z tak nesourodých prvků jako melodrama, romantická komedie a politická satira překonává skokem nadmíru ladným. I když ani ne tak zásluhou nesourodé dvojky roztomile ichtylského ichtyologa a Emily coby chodícího oxymóronu - výkonné byrokratky, jako díky bezkonkurenční Kristin, která podle všeho navštěvuje stejný klub jako sir Humphrey Appleby...

Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení... Z podhoubí udupávaného naleštěnou holínkou vyrůstají ty nejjedovatější muchomůrky aneb nad ukázkovou vzpourou deprivantů by shodně zaplakali Koukolík i Freud, nicméně ta není prostorem a časem vázána na severoněmeckou vesničku v době, kdy dračí setba nacismu už pomalu vystrkovala jedové zuby z neplodné hlíny. Jediným protijedem může být lidskost, takže si jdu pohrát se synkem a pak ho vzít k vodě. A doufat...

Profesně i osobně jsem poznala pár lidí ochrnutých od krku dolů... a k tomu, abych spolkla tuhle líbivou, uhlazenou, od všech aspektů reality pečlivě očištěnou navoněnou zdechlinu, bych musela být ochrnutá od krku nahoru.

"Pravé já je to, co jste vy." Tak na to bych v životě nepřišla. Ještěže toho Coelha a jemu podobné servírovače instatního duchovna a předžvýkávače pseudohlubokých životních pravd máme, protože kdo ví, k čemu bychom se museli jinak uchýlit, třeba i k nedejbože samostatnému myšlení. Nehodlám vyvozovat nic z toho, že mu to milióny baštěj, on Faidřin přijímač rozhodně není poruchoprostej, ale nemůžu v duchu nepřirovnávat pocit coelhofilů, že v jeho dílech něco strašně zásadního objevili, k době, kdy jsem měla přiskříplý nerv, následkem čehož jsem se čas od času kácela k zemi a mužům z mého okolí stouplo sebevědomí, protože i ten nejnezajímavější mohl bez uzardění tvrdit, že se mi před ním podlomila kolena... Prostě tahle lovestory holky, která si myslela, že večeře o čtyřech chodech rovná se tři tuby prášků a láhev vodky, a kluka, co zřejmě studoval vyšší hereckou školu úchylnýho čumění u Edwarda Cullena (chtě nechtě jsem si vzpomněla na ten vtip: "Moje žena má v tomhle filmu hodně obtížnou roli. "Vždyť ani neotevře pusu." "No právě"), plná klišé, nicneříkajícího blábolení, melancholického drnkání a nejuhozenější sexuální scény, co jsem za dlouhou dobu viděla, se mě rozhodla vytočit celkově a svým pohledem na lidskou duši v krizi konkrétně.

Když uslyšíme jméno nejslavnějšího detektivního poradce v dějinách, vytane naší generaci nejspíš na mysli Benedict "I'm not a psychopath, I'm highly functioning sociopath, make your research" Cumberbatch, ale osudová láska neznamená, že zapomenu na tu první, dětskou. Jen s jedinou výhradou - moc ráda bych napsala, že na mě náklonnost k Sherlockovi měla příznivý vliv, ale pravda je taková, že když jsem naposledy zkusila uplatnit logickou dedukci v praxi a kolegovi permanentně si stěžujícímu na bolest v pravé ruce poradila, aby se zkusil s manželkou usmířit, tak se mnou tři dny nemluvil...