Faidra

Obžalovaný: Bůh všemohoucí vulgo Jsem, který jsem, Hospodin, Adonaj, Elohim, ha-Šem. Místo činu: de iure Chelmno, Belzec, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Auschwitz-Birkenau, de facto celé krvavé země mezi Hitlerem a Stalinem. Obvinění: porušení smlouvy, nepřekažení trestného činu, spoluúčast na vraždě. Oběti: šest milionů. Rozsudek: zločin, opomenutí nebo součást vyššího plánu? Odročeno pro překážky, pro které nelze v jednání pokračovat (žalující strana se proměnila v popel a dým), nový termín jednání na věčnosti. Poznatek z obecenstva: Bůh nehraje v kostky… možná proto, že nemá s kým.

Vzpomínky na filmový klub vol.2 aneb můj tatínek považoval děti za chytřejší dospělé a dětské filmy nebo knihy zásadně neuznával, takže jsem s ním tuhle spálenou revoluci absolvovala v deseti letech a matně si vzpomínám, že se mi jakýsi zděšený spoludivák během Walkerovy přednášky o rozdílech v nákladech na bílou manželku a domorodou kurtizánu pokoušel zacpat uši. Znovu jsem si zopakovala Ostrov v ohni s odstupem nějaké té dekády a přidávám čtyři důvody pro čtyři hvězdičky. Za prvé podvratný kousanec do paty postkolonialismu, po kterém zhořkne i čaj oslazený třemi vrchovatými lžičkami a potvrdí starou pravdu, že máte-li problémy, uspořádejte revoluci – protože dostanete příležitost zjistit, že jste předtím vlastně žádné problémy neměli. Za druhé ukázková práce s neherci, od které by se i Forman mohl něco přiučit. Za třetí nejednoznačná role britského aristokrata, co s rozmyslem vymkne dobu s kloubů, aby byl následně povolán k nasazení dlahy. Za čtvrté miláček Marlon, odhodlaný bojovník za lidská práva předtím, než to bylo cool, při jedné z posledních příležitostí, kdy k mu ke scénářem předepsané projížďce na ostrově stačil kůň a United Artist za tímto účelem nemuselo InGenu zadávat zakázku na výrobu mastodonta...

Poprvé jsem to viděla s otcem ve filmovém klubu a ve věku, kdy jsem si ještě pletla Končalovského s Koněnočkinem, ale při ohlédnutí zpět si říkám, že zase tak mimo jsem nebyla. Jen se v tomto případě jedná o verzi, kde velcí zlí vlci vítězí a zajíčci se ve své jamce střídavě třesou hrůzou a nasazují statečné úsměvy, hlasitě chválíce moudrou a velkozubou vládu. Žádná obří modla se nevztyčí, pokud jí s tím nepomohou tisíce ochotných bezejmenných uctívačů a při pohledu na kreaci Toma Hulce v roli jednoho z těch pojmenovaných si na uhihňaného rokokového rebela divák ani nevzpomene, jen si trpce pomyslí, že problémem Ruska není to, že tam na střídačku uctívají Boha i ďábla – problém je, že tam nikdy neuctívali člověka. Mráz přichází z Kremlu. A není před ním záchrany.

"Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky" (J. Stránský). Film o temnotě, kterou nezadrží železné dveře, sodíkové výboje a křemíkové obrazovky, o nesvatých rodinných poutech, která tak omamně škrtí, o šelmě v člověku a lidskosti v šelmách. Příběh, jaký můžeme číst nejrůznějšími způsoby, podmínkou je jen gramotnost. Vysoce funkčně negramotná Faidra k tomu má dvě poznámky. 1/ K Riley Keough se dá říci jen tolik, že Král je (možná) mrtev, ať žije Princezna, 2/ kdybych byla tím, koho jako prvního napadla myšlenka srovnávat to s Větrnou řekou a já se tomu napadení neubránila třebas i nepřiměřeně, skočila bych pod sněžný skútr. Kdybych byla tím, kdo to srovnání bezmyšlenkovitě opakuje, poprosila bych řidiče skútru, aby ještě pro jistotu couvl...

Vždyť říkám, šlendrián. Být to v Rusku, výsledky víte dva roky před volbami.

Tepnami zkornatělými frustrací a vztekem si Allie Fox razí cestu protisměrem do vlastního srdce temnoty a potvrzuje, že absence řádu nejvíc zasáhne ty, kdo v sobě mají chaos. A jen tak mimochodem u toho Harrison Ford odvádí nejlepší hereckou práci, jakou jsem u něj kdy viděla, až mě díky původně zvažovanému obsazení role napadla svatokrádežná myšlenka, zda by v jeho podání nebyl usměvavý všeamerický chlapec Jack Torrance nakonec děsivější...

Nazývali to sporem dvou plešatých o hřeben a zapomenutou válkou, příznačně tu tedy máme jeden zapomenutý film. Margaret Thatcher si na velké válce o malé ostrůvky vysloužila ostruhy, které se ovšem v podobě totálního nezájmu dodatečně zatnuly do životů těch, kteří přežili. Slušelo by se dodat něco obvyklého na téma nesmyslnosti vojenských konfliktů, ale v letošní epidemiologické situaci reálně hrozí, že v kolotoči práce-domácnost-haranténa leckdo shledá invazi na Falklandy báječným nápadem, pokud se nepřítel předem smluvně zaváže po něm pouze střílet a ne vyžadovat vysvětlování Hejného metody a domácí nudle. Takhle zbývá pouze ocenit úžasný výkon Firtha, ač nuceného většinu filmu mluvit doslova na půl huby.

Rodinka: "Straší, straší, v naší ruině straší, tak honem z domu braši, jsme v strašidelný kaši." Hlava rodinky: "Vědecky vzato žádný duch neexistuje!" Rodinka: "A co když tu je?" Duchové: "Duch? Co to je za blbost, žijeme tu 200 let a žádnýho jsme nikdy neviděli!" Já bych to s tím stěhováním jen přes vaši mrtvolu zas neviděla tak horký, koneckonců nikde není psáno, že funkční rodina musí bejt nutně živá, že ano...

Hodnocení britských krimiseriálů u mě probíhá v nudném sterotypu: první dvě série mě chytnou za srdce, u třetí se chytám za hlavu.

Star(osvětsk)á láska nerezaví, zvlášť když je natírána tak dokonalou antikorozí, jakou jsou Robertovy nové filmy.