Faidra

Canden je jako mnoho z nás herců života, kteří permanentně dostáváme angažmá v nejhorší šmíře, zapomínáme text, spoluúčinkující se na nás dívají svrchu, dramaturg je naložený v lihu, nápověda má chronické pracovní absence a jsme vyčerpaní z toho, jak ve vlastní životní hře dostáváme jen samé vedlejší role. Ale na rozdíl od nás to umí zrežírovat a Charlie Kaufman napsat.

Zdánlivá předválečná idylka, zdánlivý poklid anglického aristokratického venkova, vášeň spojující nerovný pár a její bezděčný svědek na hranici mezi dětstvím a dospělostí – dalo by se říct, že Pokání odehrávající se o pár let dřív s tím, že Robbie a Cecilia jsou manipulátorští zmetci a zamilovaná třináctiletá osůbka je jejich svědkem a pomocníkem od začátku. Ale přece – tam, kde mi Pokání přišlo sterilní a vykonstruované, tady bez přemáhání věřím živočišnosti postav pod chladnou slupkou a kastovní problematice, kde rodičové odmítají provdávat dcery za mládence s holou... vyhlídkou na budoucnost. Podíl největší nesou ocelová magnólie Julie, živočišný milenec lady neChatterleyové, chlapec prožívající poslední prázdniny dětství, kamera a melancholicko-dramatické tóny klavíru.

Behind the Candelabra bývá tma, v které dokonce i Liberace mohl být pokládán za heterosexuála, a jeho milenec za adoptivního syna, byť z toho nakonec v duchu úsloví panská láska po zají(č)cích skáče moc nevytřískal. Moje do Michaela Douglase posledních třicet let zamilovaná matka strávila většinu filmu s hlavou v dlaních, ale s obvyklou svorností budoucím haterům, co zde budou ostentativně vyjadřovat své homofobní zhnusení, vzkazujem, ať se jdou zklidnit ke svému oblíbenému lesbickému pornu.

Zadržitelný vzestup Willieho Starka aneb jsou věci, na které můžete vsadit obě ruce. Že pokud někdo začíná větu slovy: "Mě to nezajímá, ale...," tak ho to zajímá víc než cokoli jiného. Že pokud se v dramatu, thrilleru nebo hororu objeví domácí mazlíčci, tak nepěkně skončí. Že v detektivce dostane hrdina dříve či později rozkaz odevzdat zbraň a odznak. Že čistota a upřímnost vám při brodění se sračkami eufemisticky zvanými politika vydrží asi stejně dlouho jako nátělníku Johna McClanea neposkvrněná bělost. Poloha cynického hejska Judovi tradičně sluší, dokonce natolik, že kouzlo jeho beznadějí prodchnutých monologů v jižanských podvečerech přemáhá i Pennovu machrovinu, natož nespravedlivě upozaděné Kate Winslet a Marka Ruffala, a nutí se ptát, kde se nachází ten krok do nenávratna mezi zapálením a populismem... a zda nám tahle vědomost vůbec k něčemu bude. Dokud bude svět světem, nezestárne příběh o člověku, který ten svět získal, ale cestou jaksi vytratil duši a přidal k tomu pár mrtvol - jenže mrtvoly hozené do jakékoli hloubky mívají trapný zvyk vyplavat, i když to jsou mrtvoly politické. Žel mrtvole je to už jaksi fuk a pozůstalí mohou tak akorát truchlit... a pokud známý citát říká, abychom se neptali, komu zvoní hrana, tak v tomto případě se neptejme, kdo jsou ti pozůstalí, protože skrz smuteční závoj bychom mohli zahlédnout vlastní tvář.

Potvrdila jsem si svou dávnou teorii, že co se týče trailerů, je nejlépe zůstat v blaženém nevědomí a když už, tak se na ně podívat až po filmu, protože trailery se dělí na dvě skupiny: na ty, co kecají, a ty, které všechno vykecají. Nuže, obdobou rčení o nošení dříví do lesa by mohlo být úsloví o chvále audiovizuální nádhery Kosinského filmů a poukazování na to, že první polovina Nevědomí je lepší té druhé, ale celek je víc než součást částí a po dni, kdy jsem se cítila pod jezevčíka, a letech, kdy jsem se smutně smiřovala s faktem, že sci-fi nad úrovní debility zemřela spolu s pány Lemem a Clarkem, mi celek přišel k chuti bez ohledu na kvalitativní rozdíly a fakt, že Olča s Koljou jsou tam jen na ozdobu (a jemu se to dařilo o poznání lépe než jí).

Že je Vlkodlak zbytečný? To je ženský orgasmus z biologického hlediska taky a přece by se bez něj některé z nás nerady obcházely...

V jiném čase a na jiném místě jsem napsala, že Ben je asi takovej agent CIA, jako já markýza andělů. Myslím, že je nejvyšší čas začít oslovovat manžela Peyraku.

Ano, působí to úmorně, chladně a chvílemi zdlouhavě (až na to, že to takové není) - jenže ono to bylo úmorné, vyčerpávající a zatraceně zdlouhavé. Dekáda mravenčí práce, která se holt nesvěřuje lvům, ale právě těm výkonným, neúnavným a nelítostným mravencům, co v pravou chvíli přestanou být dělníky a ukážou kusadla, protože hon na kriminálníka vyžaduje ne válku, ale dokonale naplánovanou policejní akci. Během onoho desetiletí budete mít dost času na zjištění známých faktů, že idealismus je choroba, která je lehce léčitelná praxí, pokud tedy nemáte imunitu vrozenou a hoši od Al-Kaidy, co spolu mluvěj, jsou tím nebezpečnější, čím blíž jim hoří koudel u plnovousů. Rusovlasá víla Jessica během svého křižáckého tažení drsní (a nejen dík své barvě vlasů kor - co? No koroduje, vy tupci) a exceluje, ačkoli by ji člověk od pohledu do role "motherfucker that found this place" zrovna netipoval, ale stereotyp je nebezpečná věc a nemusíte se jmenovat Usáma, abyste zjistili, že není věcí ani praktickou - stačí mlčky uznat, že "chlapské" filmy mají svou nekorunovanou královnu a její jméno je Kathryn Bigelow.

Která z nás by se nechtěla dostat do odborné péče Gabriela Byrnea, natáhnout se na pohovku a nechat se zanalyzovat až k prstům u nohou... promiňte, doktore, budu si na své libido dávat větší pozor.

Old, but cold... Tohle je tedy ten klenot a stavební kámen kinematografie v jednom? Rozhodně to není vůbec špatné, ale mně jsou tak nějak bližší nepatrné kamínky, nalezené čistě náhodou při okrajích mé životní cesty, a na tomhle monumentálním a mistrně vysochaném balvanu pro mě poupě emocí nevykvetlo. Ale při prvním zhlédnutí nějakých deset let zpátky to na mě vůbec nezapůsobilo, tak třeba za dalších deset let uvidím nefalšovanou dokonalost. Prozatím se pro mě vrchol Wellesova génia bude nacházet v poválečné Vídni. A něco málo vysvětlujících slov od mistra Michaela Chabona: "Dlouhý vertikální zdvih kamery zšeřelým zákulisím opery, jenž končil u dvou kulisáků, zacpávajících si nosy, když Susan Alexandrová nastoupila ke svému debutu. Kamera střešním oknem prudce sjela do zpustlého nočního klubu přímo na nebohou Susie. Jak se postavy dozvěděly o posledních slovech, když s ním v místnosti nikdo nebyl. Extrémní detaily, nezvyklé úhly záběru, rafinované aranžování pozadí i popředí, dokonalé propojení slova a obrazu. Bez ponurosti a odvážných kamerových experimentů, bez divadelního nasvícení a neobvyklých úhlů záběru by to byl pouze solidně napsaný film o zazobaném všivákovi."