Faidra

Moje matka, které vděčím za předávání znalostí řeckých reálií a mýtů obzvlášť, to pokládala za podařenou komedii, protože odmítala věřit, že by to někdo myslel vážně. Já tak tolerantní nejsem.

Asi bych to měla vidět víckrát, abych pochopila, proč ta domina ze sadomasochistického salónu pořád metá salta a ječí. Ale jednou mi to úplně stačilo, děkuji.

Nemohu si pomoci, nudilo mě to. Interview řadím mezi lepší z těch upírských filmů, které znám, ale zase taková pochvala to díky všem těm Bladeům a Draculům 2000 není. A upřímně mě to mrzí. Mrzí mě to kvůli nápadu ukázat upíry jako živé (brát s rezervou) a cítící bytosti, který vůbec není marný. Mrzí mě to kvůli nesporné atmosféře celého filmového zážitku. A mrzí mě to kvůli hercům. Rozhodně se nemodlím a nepálím kadidlo před plakátem Toma Cruise, ale jeho kreace mefistofelského Lestata s tvářičkou zlatovlasého cherubína opravdu vyvolává příjemné zastuzení v zátylku. Kirsten Dunstová předvedla jako další anděl s podobou panenky a duší nepoměrně starší a ďábelštější jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké znám. Trochu jim to kazí Brad Pitt, ale dost možná je to dané patetismem jeho role. Naproti tomu Banderas a Rea předvedli na malém prostoru velké divadlo. Doslova, Théatre des vampires z vás...řekněme vysaje všechny síly. Naneštěstí nic z toho neuchrání snímek před dilematem, s nímž si Jordan ani Riceová nedokázali poradit, totiž směstnat všechna témata a příběhy na plochu celovečerního filmu srozumitelným způsobem. Výsledkem je dojem neskutečné rozvleklosti (opravdu jen dojem, spousta filmů je podstatně delší než dvě hodiny), nemožnosti pochopení hrdinů a jejich pohnutek (Pittův Louis v tom obzvlášť vyniká a divák má nejednou chuť na něj zahulákat: "Tak co vlastně chceš?") a povrchnosti, protože vecpat do dvou hodin příběh odehrávající se od svůdné frankofonní dekadence neworléanské smetánky přes pokryteckou střízlivost 19. století k přemodernizované současnosti, příběh tápající, váhající a nerozhodné lidské duše, příběh o hledání cesty mezi životem, smrtí, zatracením a spasením, příběh lidství a zrůdnosti, lásky a zabíjení, požitkářství a zapomnění, děsivé síle smrti a mnohem děsivějším prokletí nesmrtelnosti, to snad ani není úkol pro smrtelníky. Takhle zůstává divák navnaděný a neuspokojený, protože se mu lahůdkou svůdnou jako pro upíra tepenná krev panny z vyšších kruhů jen zamává před nosem a bez ohledu na to, že triu Cruise, Pitt a Banderas by asi leckterá nastavovala krk dobrovolně, z nás Interview nic moc nevysaje. Měla bych pro potenciální scénáristy a režiséry podobných témat, případně dalších knih Riceové, jeden mírně heretický návrh - co to příště zkusit s televizním seriálem?

Z valné části z průměru nevybočující film o dospívání, škole a potížích s tím spojených, který je one woman show Angeliny Jolie. Mladinká herečka zde rozehrává svou partii proti zapšklému konzervatismu s takovým charismatem a silou, že divák jen němě zírá a případné námitky včetně těch, které jsem uvedla, mu zamrzají na rtech. Přestože hrdinky nakonec zjišťují, že ne vždy je vzpoura úspěšná a někdy ten, kdo se bouřil ze všech svých sil, nakonec závaznost pravidel uzná sám, ony samy ani jejich životy už nikdy nebudou stejné jako předtím. Zda je to dobře nebo špatně, musí teprve zjistit.

Vzhledem k příběhu a obsazení spíše nepříjemné překvapení v podobě vleklé nudy, vlažných emocí a nepřesvědčivosti. I v případě ne zrovna neotřelé zápletky v podobě nemoci v rodině a objasňování starých křivd bych od protagonistů představovaných Streepovou, De Nirem, Keatonovou a DiCapriem čekala lepší výkony a ponoření se hloub než na mělčinu. Člověk by asi neměl nic očekávat automaticky.

Člověku, kterému při slovech "americký rodinný sitcom" naskakuje vyrážka, mohu Krok za krokem upřímně doporučit jako protilék. Soužití milujících se rodičů a nenávidějících se nevlastních sourozenců přináší vtipné okamžiky samo o sobě, natož když je umocněno šarmem Patricka "Bobbyho" Duffa a houfem nesourodých elementů v podobě nádherně kousavé Dany, živé reklamy na kosmetiku Karen, malého vědátora Marka, načasovanou hormonální nálož J.T. a neopakovatelného bratránka Codyho. Jen ty závěrečné moralitky kdyby nebyly...

Viděli jsme něco podobného stokrát jinde a stokrát líp. Přesto se má klávesnice zdráhá vyřknout nad milým a zábavným ukrácením večera se sympatickými hrdiny a pár docela vtipnými okamžiky přísnější ortel. Nečekala jsem moc a dostala jsem docela dost, takže nač kritizovat a zlobit se, takový mediálně mnohem promasírovanější Daredevil mě zklamal podstatně víc, nehledě na to, že jsem se během něj musela opakovaně profackovávat, abych neusnula a nesvezla se na zem. Což se mi u Fantastické čtyřky nestalo. Tudíž shrnuji výsledek jako fajn podívanou, co se rychle vytratí z paměti, aniž napáchá škody. A fanynkám Hornblowera nedoporučuji začít se zčistajasna smát a povykovat: "Horatio, proč na sobě proboha máš ten upnutej modrej obleček?" Okolí se na vás pak nevím proč divně dívá.

Můj anděl strážný dělal, co se dalo, a nejdříve šeptal, poté prosil a nakonec úpěnlivě vzlykal: "Nedívej se na to, nedívej se na to!" Ale copak já toho chudáka někdy poslechnu? Umlčela jsem ho prohlášením, že Francouzi svému národnímu pokladu přece nemohou provést nic zlého. Kdyby to byli Američané, tak jistě, ale národ, který zrodil Alexandra Dumase, přece nebude schopný takového zvěrstva. Avšak když jsem tak sledovala temné čáry zlatovlasé ďáblice, nějakým nedopatřením nazývané milady de Winter, d´Artagnana připomínajícího záporáka z levného hororu a příběh přitažený za vlasy tak, že skučí bolestí, měla jsem pocit, že se dívám na rodiče, který pomalu ubíjí k smrti vlastní dítě. Hlasitě se ptám, zda má Emmanuelle Béart tohle zapotřebí. A potichu a nesměle - protože opravdu nemám ráda poraženectví a vzdávání věcí předem, ale v tomhle případě nevidím jiné východisko - se táži, jestli by nakonec nebylo nejlepší nechat ten příběh po dvou podařených verzích (francouzské ze šedesátých a americké ze sedmdesátých let) a x nepodařených už na pokoji.

Bravo, Marceli Bystroni. Natočit film, jehož samotný název v kostce vyjadřuje úroveň snímku i divákovy pocity poté, to se jen tak někomu nepodaří. Jen doufám, že příměr "české Pulp Fiction" byl myšlen jen v legraci. V opačném případě má milý tvůrce docela problém. Problém v podobě vytočeného Tarantina s motorovou pilou, kterou se nebude bát použít. Víte, pane režisére a scénáristo, film Pulp Fiction je vtipný, smysluplný, zajímavých postav plný a dobře zahraný. Tudíž jakékoli přirovnávání vašeho bizarního, naprosto nelegračního a za vlastním ohonem se honícího dílka, kde herci často očividně nevědí, co mají hrát, kulhá i na pátou nohu.

Krásná podívaná pro všechny generace. Knihu Anny Sewellové jsem jako malá zbožňovala a film mě potěšil snad ještě víc, protože vidět hrdiny - zejména ty čtyřnohé - přesně tak, jak jsem si je představovala, bylo pro duši velmi vítaným pohlazením. Přesto se nejedná o nějakou typicky rodinnou podívanou, tóny, které občas zaznívají, jsou dost temné, a ani s tím happyendem to není tak veleslavné. Elfmanova variace na anglický folk skvěle doplňuje děj a svou práci znamenitě odvádějí nejen herci obdaření hřívou a ocasem. Milovníci Harryho Pottera a Lupina zvlášť se mohou potěšit pohledem na mladého Davida Thewlise.