Faidra

Když jsem o záměru natočit film podle Erbenovy sbírky slyšela poprvé, měla jsem to za povedený vtip. Když jsem pochopila, že je to myšleno vážně, skončilo mé obočí někde na temeni hlavy. A už jsem jen s napětím čekala, co z toho vyleze. A jen jsem žasla. Nad křehkou poetikou úvodní básně, vizuálně, hudebně i herecky strhujícím Vodníkem, děsivě politováníhodnou Polednicí, trpělivě čekající nevěstou, která se svého ženicha bohužel dočká... Až do Zlatého kolovratu, který jsem svého času uměla odrecitovat zpaměti, a mám k něm vztah nezakrytě sentimentální. Pohled na vznešeného krále připomínajícího pouličního zloděje a harcujícího na strakatém valachovi, v kterého se z neznámých důvodů změnil vraný, bujný kůň, mě však zchladil více než Aňu Geislerovou voda z lesní bystřiny. Stejně tak nepochopitelně inovovaná verze básně ("Tvůj konec přišel, to mi věř!"). Ale podzimně barevná atmosféra a podzimně krásná Aňa to přece jen poněkud napravily a přechod do času zimy, Vánoc a konce roku i životní pouti se s Dceřinou kletbou a Štědrým dnem vydařil bez klopýtnutí. Celkově to byl zážitek strhující ve své jedinečnosti. A už se moc těším na Máj.

Má zvědavost je bezbřehá (můj sklon k masochismu podle všeho také) a přiměla mě přesvědčit se na vlastní oči, jak si vede první česká telenovela. A než jsem sáhla po smrtící zbrani v podobě televizního ovladače, jenž poslal rodinu Rubešových do černé jámy zapomnění, kmitla mi hlavou jedna scénka, která parodovala pořad Volejte řediteli. Imaginární divák si v ní stěžoval na nekvalitní seriály, které zaplavily televizní obrazovky. Odpověď zněla: "Milý pane, seriály plní relaxační funkci, divák si u nich má odpočinout a zapomenout na všední starosti a denní shon. Nejsou od toho, aby něco řešily. Vám musí stačit, že je to barevné, hýbe se to a je to na pokračování." Podle všeho nešlo o nadsázku nebo parodii, ale o drsnou realitu. Danou podmínku Pouta plní a národu kdysi proslulému kvalitní televizní tvorbou to stačí.

To jsem z toho jelen (a parohy mi ne a ne narůst, zřejmě nedostatek vápníku). Čím to, že režisér Kameňáků a filmů s princeznami, ať už cukrují s drakem nebo jsou ze mlejna, byl schopný natočit půvabnou a chvílemi docela temnou pohádku, navíc nepostrádající originalitu? Nebo bych se spíš měla zeptat, co se to stalo s režisérem, který nám kdysi dal pohádku s mladou a krásnou Míšou Kuklovou, okřídleným ševcem, dvěma neodolatelnými čarodějnicemi a vpravdě oslňující Sluneční paní, a poskytl zábavnou dětskou podívanou prostřednictvím Boty jménem Melichar, abychom pak od něj dostávali spíš facky než slunce a seno, případně jeho zásluhou zjišťovali, že kamenný vtip tíží na krku víc než kámen? Zřejmě nějaká kletba poražených čarodějnic.

Ve věku, kdy jsem odrůstala pohádkám, mi Sissi připadala jako jejich důstojná náhrada. Člověk přece mohl tvrdit, že je to historický film. Nakonec Brokeback Mountain by se také dala vydávat za western. Čímž nechci tyhle dva počiny, mající společného jen to, že oba jsou filmy, srovnávat. Jen si po letech a společně s mnoha dalšími povzdechnout, že film podle skutečného života Alžběty Bavorské by sice nebyl sladký jako Sachrův dort, ale určitě zajímavější.

Dva muži ve městě ve mně naplnili jedno biblické proroctví, ve kterém je řeč o pláči a skřípění zubů. Člověka opravdu nepředěláte, pokud je řeč o nejodpornějším filmovém záporákovi, komisaři Goitreauovi osobně, který nahání hrůzu svou zrůdností v hávu profesionality, s níž sám věří, že jen důkladně dělá svou práci. A pláčete a skřípáte zuby i zásluhou děje, neúprosně jdoucího přesně tou cestou, kterou nechcete, aby šel. A přitom víte, že jiné cesty není, protože takhle to zkrátka opravdu chodí všem sympatickým Ginům a hluboce lidským Cazeneuvům navzdory, ne-li naschvál. Netrousit spoilery, pokud chcete o filmu něco říct, je u tohoto snímku extrémně těžké. Ale věřte mi, že konec, takto zranitelné místo tolika filmů, vás zadupe do země.

Myslím, že pochopili ti, kteří to zažili, i ti, co to nezažili. Patříc k druhé skupině, doufám v to. Další Vieweghovy knihy už šly mimo mě, tahle mě ale ve své době dostala a její adaptace je velmi, velmi povedená, na čemž má z hereckých představitelů podle mě největší zásluhu jemná, leč nesmlouvavá matka Libuše Šafránkové, která neváhá posedět u táboráku s okresním disidentem.

Měla jsem mírné obavy, jaký nový opus otce a syna Svěrákových bude, a tímto si sypu popel na hlavu, trhám na sobě šat a nazývám se nevěřícím Tomášem, který se musel přesvědčit na vlastní oči, že zeslábnout jen na okamžik ve víře v um dvou báječných chlapů tentokrát ne na létajících strojích nad doverskými útesy, ale v samoobsluze, nemá nejmenší opodstatnění. Svěrák svou partii pracujícího důchodce, kterému život bere sílu a žáci nervy, rozehrává tam mistrovsky, že i člověk třetinového věku má chvílemi hodně nepříjemný pocit, Kolářová je mu důstojnou spoluhráčkou - nebo spíš protihráčkou - a při scénách z manželského života po čtyřiceti letech člověk jen tu s pobaveným, tu s trpkým úsměvem pokyvuje hlavou ("Jak se můžeš dívat na takový blbosti?" "Žehlils někdy?"). Příjemně civilními a sympatickými rolemi překvapí Jan Budař a Jiří Macháček, Pavel Landovský nám dá zavzpomínat na majora Terazkyho, u Miroslava Táborského a sedmera cimrmanovců trochu zamrzí, že se filmem jen mihnou, v druhém případě dvakrát projdou. S Vratnými lahvemi je to jako s dobrými skutky pána ve výkupu lahví: to podstatné je podáno tak nenápadně, že si toho ani nevšimneme a jen se divíme blaženému pousmání, které se nám s přibývajícími minutami vkrádá na tvář, a tomu, že se bojíme na vteřinu odvrátit od plátna, aby nám něco neuteklo. A je to tak nevtíravé a decentní jako vyznání lásky magistrátního úředníka. Všem, kteří se třeba jen jedním prstem podíleli na vzniku filmu, bych chtěla veřejně poděkovat. Za to, že jsem si díky (zaplaťpánbu krátké) pedagogické zkušenosti mohla povzdechnout: "Jo, tohle je přesný." Za uvolněný smích při "labutím jezeru." A za příjemný pocit, který nevyprchal jako pivní pěna.

SSS (syndrom sequelové slabosti) se nevyhnul ani velkému S. Neopakovatelnost a originalitu jedničky už nikdo nemůže vrátit, ale dvojka nenese vinu za to, že už tušíme, co se na nás chystá. Což rozhodně neznamená, že se nebudeme skvěle bavit. Čeká na nás vydařený kříženec Zorra s Garfieldem oplývající podmanivým přízvukem Antonia Banderase, dva skvělé písničkové klipy (zvlášť před tím druhým s mou milovanou Holding Out Of A Hero se může jít každý akční film vycpat), sociopatická víla kmotřička, princ odporný stejně jako krásný (a mluvící hlasem Ruperta Everetta) a množství parodií a narážek od Pána prstenů přes Spidermana, Vetřelce a Mission Impossible po Frankensteina. Tak na co čekáme? Aha, na Osla, až se rozloučí s dračicí a oslodráčky.

Politická satira prý rychle stárne. Kdeže! Ta špatná možná, ale ačkoli je Jistě, pane ministře starší než já, je na rozdíl od mé maličkosti brilantní a vytříbené. A ani v argumentační pohotovosti a uhlazené jedovatosti nejsem s to siru Humphreymu konkurovat, běda mně. Ale ještě víc a zaslouženě běda Jimu Hackerovi. Pokud zatoužíte po korunovačním klenotu britského televizního umu, neváhejte. A prahnete-li po dávce humoru suchého jako nejdražší martini a ostrého jako puky na gentlemanových kalhotách, tak neváhejte už vůbec.

Kam to ten svět spěje, když už ani pořádné béčko nikdo neumí natočit? Člověk se těší na zábavnou oddechovku, u které si řádně odpočine, a neodpočine si ani trochu. To vrtění hlavou po nějaké době unaví.