Faidra

Spolubydlící na koleji to pravidelně sledovala a zbytek osazenstva šílel, protože nebylo úniku. Díky tomu ale mohu zodpovědně prohlásit, že Divoký anděl je příkladem dokonale vyváženého díla. Je totiž naprosto dementní jak obsahem, tak formou.

Tak nám Suchánek zase natočil blbost, paní Müllerová... Že mě to po všech těch telatech a prapředcích, co by se obraceli v hrobě, kdyby nebyli zpopelněni, překvapuje. Neměla by mě asi překvapovat ani snaha českých tvůrců být světoví a ukázat, že my taky máme svého Dannyho a jeho parťáky. Inu, jak řekl Karel Havlíček Borovský: "Kéž by nám to vlastenectví z huby do rukou přejíti ráčilo..."

Asi bych se měla v rámci spravedlnosti a lásky k Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny zamyslet nad tím, jestli na Krokodýlech není přece jen něco dobrého. Ale upřímně řečeno nemám náladu hledat v kupě hnoje minivalounek zlata, který tam navíc vůbec nemusí být. Marii Poledňákové se podařilo vstoupit do jedné řeky dvakrát díky zmíněným dvěma filmům, takže je zřejmě nakonec logické, že třetí pokus skončil utonutím. Etzlerovi a Timkové se zoufale nedostává chemie, která tak skvěle fungovala mezi Němcem a Preissovou, hudba je vlezlá jako jehovisté u dveří a příšerná, že se to vzpírá jakémukoli popisu (ten, kdo zavraždí Dana Nekonečného, pokud možno pomalu a brutálně, u mě má panáka), a dětští herci mi vnukávali myšlenku, že Herodes byl vlastně docela sympaťák. Kdyby aspoň byli potichu, ale většinu času byl ten film tak hystericky uřvaný, že jsem byla nucena utlumit si smysly rumunskou kořalkou, českým pivem a hlasitou konverzací se spolutrpícími, protože jinak se tomu v autobuse na cestě z dovolené prostě uniknout nedalo. Kocovina sice byla slušná, ale zdaleka ne taková, jako kdybych se na to donutila soustředit až do konce.

Má zvědavost je bezbřehá (můj sklon k masochismu podle všeho také) a přiměla mě přesvědčit se na vlastní oči, jak si vede první česká telenovela. A než jsem sáhla po smrtící zbrani v podobě televizního ovladače, jenž poslal rodinu Rubešových do černé jámy zapomnění, kmitla mi hlavou jedna scénka, která parodovala pořad Volejte řediteli. Imaginární divák si v ní stěžoval na nekvalitní seriály, které zaplavily televizní obrazovky. Odpověď zněla: "Milý pane, seriály plní relaxační funkci, divák si u nich má odpočinout a zapomenout na všední starosti a denní shon. Nejsou od toho, aby něco řešily. Vám musí stačit, že je to barevné, hýbe se to a je to na pokračování." Podle všeho nešlo o nadsázku nebo parodii, ale o drsnou realitu. Danou podmínku Pouta plní a národu kdysi proslulému kvalitní televizní tvorbou to stačí.

Moje matka, které vděčím za předávání znalostí řeckých reálií a mýtů obzvlášť, to pokládala za podařenou komedii, protože odmítala věřit, že by to někdo myslel vážně. Já tak tolerantní nejsem.

Asi bych to měla vidět víckrát, abych pochopila, proč ta domina ze sadomasochistického salónu pořád metá salta a ječí. Ale jednou mi to úplně stačilo, děkuji.

Můj anděl strážný dělal, co se dalo, a nejdříve šeptal, poté prosil a nakonec úpěnlivě vzlykal: "Nedívej se na to, nedívej se na to!" Ale copak já toho chudáka někdy poslechnu? Umlčela jsem ho prohlášením, že Francouzi svému národnímu pokladu přece nemohou provést nic zlého. Kdyby to byli Američané, tak jistě, ale národ, který zrodil Alexandra Dumase, přece nebude schopný takového zvěrstva. Avšak když jsem tak sledovala temné čáry zlatovlasé ďáblice, nějakým nedopatřením nazývané milady de Winter, d´Artagnana připomínajícího záporáka z levného hororu a příběh přitažený za vlasy tak, že skučí bolestí, měla jsem pocit, že se dívám na rodiče, který pomalu ubíjí k smrti vlastní dítě. Hlasitě se ptám, zda má Emmanuelle Béart tohle zapotřebí. A potichu a nesměle - protože opravdu nemám ráda poraženectví a vzdávání věcí předem, ale v tomhle případě nevidím jiné východisko - se táži, jestli by nakonec nebylo nejlepší nechat ten příběh po dvou podařených verzích (francouzské ze šedesátých a americké ze sedmdesátých let) a x nepodařených už na pokoji.

Hlava omlácená o stůl při sledování tohohle mě vážně bolela, ale ještě víc bolí srdce za Rogera Moorea.

Gott mit uns...

Tady by měl být konstruktivní, smyslupný komentář. Bohužel jediný, který mě napadá, zní: "Uááááááá!"