Faidra

Poutníče, postůj u hrobu vtipnosti. A že ji ten Troška pohřbil sakra hluboko.

Kdyby nic jiného, tak díky tomuhle vím, jak vypadá filmová abeceda. To vezmete scénář béčka, vrazíte ho do ruky Tabetovi a on z toho udělá céčko, díky kterému vás zachvátí takové déčko, že z toho máte druhý den v práci áčko.

Kdy už toho Olmera konečně někdo zamkne a zahodí klíč?

Nedopatřením jsem z toho kus zahlédla a neblahým děním osudu si to stále ještě pamatuju. Ale nevzdávám se. Stále doufám, že mě z toho pokročilá skleróza vysvobodí.

Já ten silikon vážně nesnáším, pardon. A to holky měly ze silikonu jenom obsah plavek, ale Hasselhoff vypadá, že je z toho celý.

Dívala jsem se na to jednou v onu nekřesťanskou hodinu, kdy to běželo, protože jsem nemohla spát. Přesně po sedmi minutách jsem usoudila, že vymývat si mozek telenovelou, kde se nevzdychá "José Manueli, José Manueli," ale "Vladimíre Alexejeviči, Vladimíre Alexejeviči," skutečně postrádá jakoukoli úroveň, navíc to u obyvatelky postkomunistické země hraničí s velezradou a že spánek si tímhle dozajista nepřivolám, protože se budu převalovat a přemítat, kdo se na tohle může vydržet dívat. Tak jsem se odebrala zpět do postele s Dostojevským. Tedy s Bratry Karamazovými. S knihou.

Vás, kteří jste viděli Lamberta v Tarzanovi, Sydowa v Sedmé pečeti a Brandauera v Mefistovi, zapřísahám, nedívejte se na to, nadosmrti si o nich zkazíte mínění! A vás, kteří jste uvedené filmy neviděli, prosím ve vašem vlastním zájmu o totéž.

Přišla jsem, viděla jsem a nevěřila svým očím.

Tak koukám, že tohle byl oblíbený trest pedagogů za všechny ty připínáčky na židlích. Ano, i já jsem to viděla v rámci povinného školního představení. Rodiče mě děsívali zkazkami o svých povinných představeních, kdy byli týden co týden vyvlékáni na sovětské válečné filmy. Já bych po tomhle vnímala jako nesmírnou výhru, kdyby nás příště vzali na film o tom, kterak Fjodor Vladimírovič hrdinně padl u Stalingradu za stranu a za vlast.

Ač rok je to mnohý, vidím to jako dnes. Své spolužáky z gymplu, kteří byli ze zprávy, že se jde se školou do kina, otrávení už předem v tušení, že se nám opět poštěstí zhlédnout veledílo. A sebe, jak je utěšuju : "Berte to z tý lepší stránky, vždyť se ulejem, ne?" Když šly závěrečné titulky, většina lidí seděla v konsternovaném tichu, někteří se nahlas smáli a někteří (včetně pedagogů) spali. Jen já jsem seděla a usedavě vzlykala: "A kvůli tomuhle jsem přišla o chemii a němčinu, búúúúúúúú..."