mcb

Ukecaná, levně vypadající nuda za 200 milionů dolarů, opět tonálně naprosto nevyvážená jako poslední Kingsman. Inspirace Netflixem v dání naprosté kreativní svobody tvůrci, který má nastartovat novou blockbusterovou sérii (Rebel Moon), Applu naprosto nevyšla a místo startovacího bodu nové slibné franšízy přichází kvalita seriálové Citadely, filmové Rachel Stoneové nebo Red Notice.

Mohl z toho být fajn devadesátiminutový televizní film, místo toho jde o vyprázdněnou a unavenou nápodobu Defenders univerza. Která je o to nesmyslnější, když jako eRková podívaná navazuje na rodinný vánoční seriál Hawkeye. Další důkaz pokračujícího (završujícího se?) kreativního krachu Marvel Studios

Při sledování tohoto filmu je vám stejně trapně jako při poslouchání vyprávění historek vyhořelých herců na Comic Conu.

Výborná vztahová konverzační dramedie, která se záměrně vzdaluje od pojetí akčního špionážního seriálu (které je zde jen exotickým ozvláštněním) vstříc k charakterové studii. Zatímco nedávná Citadela šla cestou full-on hloupé žánrové zábavy, Mr. and Mrs. Smith na to jdou inteligentním způsobem eventové televize, epizodní strukturou vyprávění (každá výpravou nápaditá mise prozradí něco nového o vztahu ústřední dvojice) a vlastně se svým filmovým pojetím blíží nejvíce progresivním nekonvenčním půlhodinovým formátům jako Barry nebo Atlanta (Hiro Murai na režijní/producentské stoličce je více než znát) než klasické středněproudové Prime/Netflix produkci. Skvělá ústřední dvojice.

Mistrovské post-moderní melodrama, které tady nebylo snad od dob vrcholných kousků Xaviera Dolana (Imaginární lásky, Je to jen konec světa, Mami!). Absolutní syntéza kamery a hudby, kde nejde s jistotou určit, co je dominantnější a co ve vrchovaté míře dělá ze sebebanálnějších scén nervydrásající thrillerový zážitek. Luca Guadagnino je skutečným režijním auterem, ve své filmografii střídající neslučitelné žánry, pokaždé však s jiným kreativních uchopením. Challengers na papíře mohou vyznívat jako konvenční snímek o romantickém trojúhelníku, díky nelineárnímu vedení příběhu skrze pohyby a úhly kamery, významotvorný elektronický soundtrack a minimalistické herecké výkony ústředního tria však působí jako nevšední a progresivní dílo, které rozvibruje diváka ještě hodiny po zhlédnutí. Náběh na 10. P.S. Trent Reznor a Atticus Ross povyšují hudební zážitek z The Social Network na zcela novou úroveň.

Natěšení bylo až příliš vysoké, Anatomie pádu je jen lehce nadprůměrné soudní drama/charakterová studie, které sice umně, ale předvídatelně a očekávaně kupí jedno klišé za druhým, ať už to festivalové nebo žánrové (true crime). Výsledek je tak svým zpracováním a vyzněním v podstatě jen filmovou verzí loňské minisérie Schodiště, zkrácenou o pár hodin. 7/10 za ten strhující herecký výkon.

Meme roztažené na délku celovečerního filmu. Uvedení Barbie má navíc skvělé načasování do doby, kde se mezi masovým publikem už tolik nehledí na to, jak kvalitní film je nebo o čem vypráví, nýbrž na sdílení toho, že dotyčný byl přítomen u oné události v kině. A ta rozhodně nabízí spoustu potenciálně kultovních a off-kilter scén, které si budou žít vlastním životem na sociálních médiích, že jde o samotný výsledek až v druhé řadě... Trochu jsem si přál, aby šlo o podobně podvratnou a vůči masovému divákovi zlomyslnou podívanou jako Spring Breakers (která podobně stavěla na povrchním marketingu, i když film byl pravým opakem), ale to je samozřejmě v rámci mainstreamového blockbusteru nemožné. I tak se ale povedlo s vrcholnou dávkou tvůrčí kreativity načrtnout všechna nabízející se témata s panenkou od Mattelu spojená, i když mnohdy příliš didakticky - co například přirozeně vyplynulo z předchozího mistrovského kusu Malé ženy, to musí Barbie říci naplno v podobě doslovných feministických monologů pro pomalejší diváky. Při ignoraci tohoto přešlapu (kvůli němuž není jít možné výše) se však jedná o skvělou letní podívanou, jakkoli zprofanovaně to zní - popkulturní reference, eye-candy vizuál jako ze Speed Racera, výtečná muzikálová čísla a Ryan Gosling jako pravý MVP. Spokojených 8/10. P.S. Opravdu musí být každý film podle hraček kritikou konzumerismu a korporátní kultury?

Kabinet kuriozit Charlieho Brookera.

The Asylum presents: 3xp3nd4bl3s. Nová nejnižší laťka filmové produkce překonána, tak příšerný střih, nenavazující scény, amatérská režie a odpudivé digitální triky jsou na kinofilm naprosto ojedinělým úkazem. Světelné míle i za nepodařenou trojkou.

Pohřeb DCEU v přímém přenosu. Osudovou epiku z trailerů mění Muschietti na kolotočářsky přepálenou epizodu Ricka a Mortyho, v níž nechtěné záchvaty smíchu střídají bizarní momenty a všudypřítomná sebereference. Ještě že se to celé restartuje, protože po tomhle přebujelém chaosu by nebylo kam ani proč pokračovat. Když zábavný brainwash, tak určitě takhle.