Aiax

Zdejší vysoké procento si vysvětluju jedině tak, že pokud je někomu 35+ a jde vyloženě na nostalgickou Cestu do pravěku, je nakonec evidentně spokojen (mimochodem, aktuálně prý 161. nejlepší film - všeříkající ukazatel průměrného věku osazenstva ČSFD :)). Jako samostojící akční pecka jsou ale Expendábls už totálně mimo. Na mladší generaci musí akční scény působit naivně, nevypointovaně, hrubozrnně a lehce neandrtálsky. Asi jako rvačka tlustých chlupatých ožralců v hospodě vedle bojového umění agentů z Bourna. Většině herců jako by už chlast a anabolika začaly rozleptávat mozek, Norris hraje jak v reklamě na důchodové připojištění, Statham už deset let nezměnil výraz, z Willise čiší bizarní narcistická metrosexualita (vypadá, jak by večery trávil ve spa fitnessu s pleťovou maskou na ksichtu) a hlášky, které ze všech co pět minut padají, jsou sice většinou povedené, ale narozdíl od pravých osmdesátkových řežeb nezapadají organicky do filmu a působí rušivě. Jediný van Damme hraje o tři třídy nad ostatními, svého padoucha si neskutečně užívá a pro mě byl extra příjemným překvapením a světlou chvilkou téhle přiblblé frašky. Nevim, buď ještě ani po třicítce netrpím nostalgií, nebo mi Westova představa nostalgického tripu vůbec nesedla.

Závan z časů před patnácti lety a ne zrovna voňavý. Zdá se, že se mezitím vyčerpala nejen kdysi prďácká série se Smithem a Jonesem, ale i žánr sci-fi komedie jako takové. V MiB3 není absolutně, ale absolutně nic nového, všechno obestírá zvětralé aroma neradostné rutiny, s nakyslým podtónem nízkého rozpočtu. Tommy Lee Jones se musel při natáčení cítit asi stejně, jak se celou dobu tváří jeho postava agenta K. Super sympaťák Smith po Hancockovi další propadák. Snad mu bude v dalších projektech přát víc štěstí.

Jestliže seriál Ano, pane premiére je šumivý britcom vyprávěný s nadhledem a moudrostí, pak House of Cards je tíživá politická tragédie shakespearovských rozměrů, samozřejmě pod zdvořilou a usměvavou maskou. Je to takový Já, Claudius z moderní Británie. Rozdíl je v tom, že intriky, vraždy, podrazy a nezřízená touha po moci jsou v kulisách starého Říma zábavné a malebné. Když se ale totéž odehrává v nejvyšších patrech politiky jedné z velmocí 20. století, vstávají z toho člověku chloupky na zátylku, obzvlášť při pomyšlení, že předlohu napsal bývalý vysoký představitel Konzervativní strany. Všichni totiž brbláme, že politika je špinavá a politici jen hledí na svou kapsu, ve skrytu duše ale doufáme, že demokracie je správná věc a v našich volených představitelích že se vždycky nakonec probudí svědomí a přejdou zpět na světlou stranu Síly. House of Cards však tvrdí, že vrcholné politice není pomoci, že proklamace o veřejném blahu a "pevné vládě, která se nebojí vládnout" jsou jen divadýlko pro naivní bašťouny a partajní aparát je džungle plná bezohledných masožravců, kteří se v honbě za titulem či funkcí neštítí žádné sviňárny. Jsou ochotni jít i přes mrtvoly a snadno si to zdůvodní tím, že "je to nutné pro dobro země". Hlavně pokračování zvané To Play the King je naprosto brilantní politická partie a učiněný herecký koncert. Jestliže Ano, pane premiére příjemně šimrá, tak z celé série o třech sezónách s geniálním Ian Richardsonem v hlavní roli běhá mráz po zádech. Nejvyšší doporučení.

Třetí Nolanův Batman je samozřejmě zase jízda jako hrom. Ostatně je to Nolan a je to Batman. Jenže pak už následují samá negativa a divácké nejistoty. Tak především - Temný rytíř povstal evidentně jen proto, aby shrábl dalších pár set milionů. Na tom nic není, film je byznys, jenže scénáristi se to obvykle snaží maskovat nějakým pseudodůvodem a v tomto ohledu se bří Nolanovci moc nepředvedli. Dále - Bane je sice naprosto skvělý padouch, jenže ztělesněný chaos a anarchie v podobě Ledgerova Jokera prostě překonat nejde. Navíc jsem do závěrečných titlí nepochopil, proč se Tom Hardy snaží imitovat hlas Seana Conneryho. Anne Hathaway docela fajn, filmu ale chybí hřejivá lidskost Maggie Gyllenhaalové. Technická stránka je skrz naskrz stejná jako u dvojky, což je sice super, ale už na to holt člověk nečučí s vykulenýma očima a pokleslou bradou. Kouzelnické umění hollywoodských trikařů je na vrcholu, je neuvěřitelné, drtivé a zahlcuje smysly tak, že člověk po chvíli přestává vnímat, přestává žasnout a jen tupě civí. Světlým momentem je zpodobnění lidové revoluce ála jakobíni nebo bolševici, ale je to jen takové nedotažené slepé střevo filmu. Škoda. Sečteno a podtrženo - finále Nolanovy batmanovské série je famózní komiksová pecka, jejíž jedinou chybou je fakt, že nedosahuje úrovně prostředního dílu (vzácný to úkaz), a že je vlastně úplně zbytečná.

Není to až tak k pochcání jako Borat, ani tak postmoderní humor jako Bruno, ale jako klasická stupidní komedie ála Mike Myers to funguje perfektně. Hlášky typu "jste HIV aladeen" nebo scénky typu zprznění Morgana Freemana prostě nemůžou neotevřít svěrače dokořán.

Přemýšlím, proč se mi tahle blbůstka pro středoškoláky líbila, ale marně. Asi díky Jennifer, která je jednak krásná, druhak nadaná a treťjak nesleze z plátna, takže nedovolí člověku ten film vypnout, i kdyby nakrásně chtěl. A taky asi díky režisérovi. Nevím přesně, jak to udělal, ale nudil jen minimálně. Čtvrtou hvězdu posílám jako sponzorský dar, Hunger Games si lacině a vypočítavě získaly mé sympatie.

Příznivci fantasy mají svoje sword&sorcery, my fandové guilty pleasure máme svoje spectacle&stupidity. Battleship je nejkoncentrovanější trestí hvězdnopružného američanství od Independence Day, se vším, co k tomu patří. Jen škoda, že tohle netočil Michael Bay, pak by z toho byl kousek, o kterém by se za 200 let učilo jako o vrcholu uměleckého směru "hollywoodský transformerismus".

Coenovi v norském podání. Ďábelský mix nepředvídatelných zvratů, nekorektní krvavosti a televizní nevinnosti. Jestli tohle fakt natočí v remaku Coeni s Buscemim a Eckhartem, jak tu kdosi navrhl, vpálím tomu bez milosti pětku mezi oči.

Je znásilňování klasik stylové a cool (300), stylové (Immortals) a pak tupě megalomanské. Do které spadá Wrath? Ano, správně.

Tak takové pohádky se už dnes netočí. Poprvé jsem to viděl někdy ve druhé třídě, a když na to koukám teď po třicítce, naprosto nechápu, jak jsem po tomhle mohl vyrůst v celkem příčetnou a duševně relativně stabilní osobu. Ačkoli tehdy byla drsnější doba. Hádal bych, že dnešním dětem, odchovaným na disneyovkách plných malých chlupatých zvířátek s velkýma očima, by tohle přivodilo celoživotní psychické trauma a z nemála z nich by se staly roztřepané uslintané trosky neschopné se ani vlastnoručně nakrmit. Mimochodem, viděl jsem nedávno i anglickou verzi a musím říct, že vypravěčka se samozřejmě nemůže rovnat podmanivosti a charismatu paní Rosůlkové, ale ta čarodějnice tam zní jako FAKT strašidelně, a ne jako roztomilá tetička v podání MR. Vždycky mi přišel trochu zvláštní nesoulad mezi vizuálním zpracováním čarodějnice (a doprovodnými efekty) a takovým tím domáckým podáním vypravěčky a teď už mi je to jasné. K anglické verzi se ty halucinogenní efekty hodí mnohem víc :)