Aiax

Stokrát zábavnější než otravné Monstrum, s milionkrát sympatičtějšími postavami. Část, kdy kluci objevují, co dokážou, je perfektní, hercům se podařilo skvěle napodobit autentičnost skutečných postav. Ve všem ostatním se sice režisérovi Trankovi nepodařilo navodit opravdový efekt found-footage, legendárnímu Blair Witchi se ani nepřiblížil, ale přesto mu patří neskonalé uznání, co se svým rozpočtem a zkušenostmi dokázal.

Pokus o naroubování moderního noiru na Tarantina dopadl poměrně nepřekvapivě, tedy dost špatně. Těch pár dobrých momentů by se dalo shrnout do krátkometrážky o trvání večerníčku.

Fandové Clinta Eastwooda budou zklamaní asi ještě víc než fandové politických thrillerů. Protože tohle unavené, nesoustředěné, rozplizlé a většinou nudné dílo fandům polithrillerů přece jen nabízí pár skvělých nakouknutí pod pokličku vysoké politiky, nahlédnutí za oponu úsměvů a proklamací o veřejném blahu, za kterou se skrývá jen obyčejný, syrový boj o získání a udržení moci. Je jich ale zoufale málo a ani skvělé masky a výborný výkon DiCapria, z něhož se stává vážený dramatický herec, nerozproudí krev ve zkornatělých žilách této fresky nefresky.

Zdejší nízké hodnocení popravdě řečeno moc nechápu, jasně, hodnocení každého filmu je subjektivní a proti gustu žádný dišputát, ale 67 % si prostě Emmerich za Anonyma nezaslouží. Pro mě osobně je Anonym jedna z nejlepších historických fikcí (a který historický film není víceméně fikce?), jakou jsem kdy viděl. Temná, charismatická, tragická i komická, s nádhernou výpravou i prvotřídními herci (Ifans je naprosto famózní). Prostě shakespearovská. Kdybych nevěděl dopředu, že jde o dílo Emmerichovo, v životě mě nenapadlo, že tohle točil jeden z nejnotoričtějších hollywoodských packalů. Znamenitá poklona největšímu dramatikovi všech dob.

Mno, přese všechny nesporné kvality Huga - samozřejmě především ty řemeslné - mi u závěrečných titulků tkvěla v hlavě jediná reakce: "Takhle to dopadá, když postarší slavný filmař dostane od studia neomezenou tvůrčí svobodu". Holt dříve narození režiséři, co už celá desetiletí spokojeně dřímají na vavřínech, se musejí hlídat. Tvůrčí svoboda je jistě báječná věc, jenže když má stárnoucí velikán kolem sebe jen samé yes-many, kteří mu nezkritizují ani kravatu s Kačerem Donaldem, tak to nedělá dobrotu. Hugo není úplná konina, má pseudo pohádkovou atmosféru a Scorseseho úmysl - oslava továrny na sny - je z toho, co postavy dělají a říkají, vcelku patrný. Jenže se nelze zbavit pocitu, že nějaká dramaturgyně s pořádně prořízlou pusou by filmu prospěla jako praseti drbání. Scorsese je až moc spokojený sám se sebou, mnohdy mu nejde ani tak o pobavení či poučení diváka jako spíš o nostalgicko/fetišisticko/autistickou posedlost vlastním koníčkem. Mistr Martin si tedy svůj filmový sen rozhodně splnil. Nejsem si ovšem jist, zda se to dá říct i o divácích.

Příjemná, úsměvná, odpočinková, milá a skrz naskrz plytká záležitost se solidním Clooneym a vynikající Woodleyovou. Prostě taková filmová havaj.

Originální parafráze na Das Kapital, ovšem s béčkovou výpravou a céčkovým scénářem. Pro mě osobně to Niccol tentokrát s tou unylostí už definitivně přehnal, ovšem to je asi záležitost vkusu, narozdíl od Amandy Seyfried. Ta hvězda za ni.

První půl hodina mě celkem příjemně šokovala, protože se zdálo, že z nového Conana se nakonec nevyklubal tpyický rozvařený eintopf, který Hollywood rutinně klohní ze starých slavných fláků (viz Souboj titánů). Nispel vcelku věrně napodobil geniální Miliusův vizuální styl i syrovou atmosféru a Ron Perlman prostě potěší vždycky. Jenže jak šly minuty, ztrácel režisér soustředění a z filmu se mu pod rukama přece jen začal dělat ten eintopf. Atmosféra nakonec spadla od syrovosti a drsnosti k tradiční americké naleštěnosti, digitální krvi a přiblblému pitvoření. Nispel navíc neměl k dispozici dva lidi, kteří "udělali" minimálně dvě třetiny úspěchu prvního Conana - Ánolda a Poledourise. Jason Momoa není vyloženě trapný, dokonce na Conana stylově sedí, nicméně Ánoldova jedinečnost a nezapomenutelnost mu prostě chybí. No a místo geniálního soundtracku doplňuje nového Conana standardní krmná orchestrální "muzak" bez byť i stopového množství jakéhokoli nápadu, kterou zřejmě Nispelovi poskládal nějaký audiosoftware z osvědčených samplů. Sečteno a podtrženo to nakonec není taková katastrofa jako remake Souboje titánů, leč pocit zmařené příležitosti je neodbytný. Slabá trojka.

Myslím, že někteří fandové dělají stabilně tu chybku, že všechny filmy berou jako srovnatelné mezi sebou. Prostě pokud je to natočené na kameru, hrají tam herci a odříkávají repliky podle scénáře, je to film a lze to srovnávat s Amadeem nebo Kmotrem. Já osobně mám ale za to, že užitečné je srovnávat jedině filmy podobné krevní skupiny. Postavíme-li Kovboje a vetřelce vedle Tenkrát na západě nebo Dead Man, jsou dvě hvězdičky samozřejmě moc. Jenže já bych je spíš hodil do pytle k flákům typu Lovci pokladů, Wild Wild West, Indiana Jones, Waterworld apod. A tam, mezi "svými", si Favreaův filmek nevede vůbec špatně, patří spíš k těm lepším. Pořád je to jen na silné tři, nebo spíš slabé čtyři hvězdy, ale vyloženě nestravitelné (jak by naznačoval název) to rozhodně není, hlavně díky Craigoivi, který už přesvítí i stárnoucího Forda a celý film utáhne s jistotou a sebevědomím rudého superobra. Prostě zábavná letní oddechovka na sychravý listopadový večer.

Paradoxně asi nejlepší z dlouhé řádky filmů, dokumentů a dokudramat na téma Velké finanční krize. Chandor zřejmě pochopil, že z tak obsáhlého a komplexního námětu nelze udělat celovečerní film, který by postihoval všechny aspekty krize, a zároveň držel pohromadě, a tak se nesnaží přespříliš vysvětlovat, kázat, morálně se rozhořčovat nebo se dívat na věc z globálního hlediska. Jde o komorní konverzačku v rozmezí čtyřiadvaceti hodin, z pohledu několika zaměstnanců nespecifikované investiční banky (tipoval bych narážku na Goldman Sachs). Margin Call skvěle, úsporně vystihuje dva ze tří hlavních kořenů finanční krize - chamtivé, nezodpovědné bankéře, kteří prodávali finanční produkty s vědomím toho, že je to odpad, a chamtivé pokrytecké občany, kteří sice dnes nadávají na chamtivé bankéře, ale za konjunktury si od nich vesele půjčovali na luxus, který si nemohli dovolit, jak trefně komentuje Paul Bettany ve svém Astonu. Chamtivé bezcharakterní politiky, kteří také notně přispěli svou troškou do mlýna, film nezmiňuje, což je trochu škoda, na druhou stranu snaha o širší pohled by rozředila Chandorovu sevřenou dramaturgii, takže je to možná dobře. Politické zákulisí krize ukazuje zábavně, ačkoli trochu moc korektně a naivně Hansonův Too Big To Fail, což je ovšem spíše dokudrama. Margin Call rozhodně doporučuji všemi deseti, i kdyby jen kvůli excellentním výkonům všech zúčastněných, s Kevinem Spaceym samozřejmě v čele.