Honzua

"Sir, these are not the days of Alfred the Great. You can't just lop someone's head off and blame it on the Vikings."

Morning Doncaster!

Tak takovou kadenci nemají někdy ani některé epizody britcomů, jenž ovšem májí v popisu žánru "Komedie" zatímco fakt, že Lenssen a spol je orazítkovaný jako nefalšované "Krimi" dodává tomuhle brutálnímu počinu korunu všeho humoru.

Srdeční, kultovní, úchylné, Haddaway, Kattan, Farrel a Noc v Roxbury!

"Takže to znamená, že já jsem Skákač a ty si Paladinka?"...

Geniální (jako vždycky) už od začáteční ikonografie, kde Blackadder zastřelí posledního anglosaského krále, až přes nakládačku Shakespearovi k rozpuštění parlamentu. Neuvěřitelný políček Brannaghovi aneb jak jednou větou můžete nenásilně dopálit člověka, který jistému tématu oddal svůj tvůrčí život. Mazané plánování, kuličkové pero a Blackadderovo "Hello Darling" Darlingovému potomkovi v bitvě u Waterloo. Přesně jako bych se vracel v čase celou jednou érou britského humoru. Na konci způsobuje sakra těžkou ale krásnou nostalgii.

"There was once a battle at a place called Thermopylae, where three hundred brave Greeks held off a Persian army of a million men... a million, you understand this number?" - "I understand this number" - "What happened to the warriors at Thermopylae?" - "Dead to the last man."

TŘINÁCTÁ!!!!!! A ono to jde a ne že ne! Bruno Heller postavil laťku výpravných seriálů sakra vysoko. Pořád říkám, že historie skrývá jedny z nejlepších scénářů. Ať už se díváte na Řím z různých perspektiv, on je dokáže naplnit všechny. Plnokrevné postavy, kde i těm vedlejším se dostává dostatek prostoru, aby dokázaly zaujmout (Tymon), jsou největší devízou celého seriálu. Především bych rád vyzvedl Bruta, postavu, která se po většinu seriálu ocitá zcela v pozadí, načež je přímo vtažena svým okolím do středu veškerého dění a ve finále se utrhne v jednu z nejsložitějších postav celé 2. série. A tímto způsobem se postavy vynořují a zase vracejí, provázanost jejich vztahů je nejen založena dějinami samotnými ale i mistrovským scenáristickým umem. Řím je dokonalým případem, kde tvůrci přesně věděli, kdy nechat historii jen psát a kdy pro dobro dramatu něco upravit. Navázání příběhů dvou fiktivních postav do událostí krize římské republiky, a jejich vzájemné propletení je jedním z těch nejlepších věcí, které jsem v posledních letech viděl. Jakoby symbolicky film vycházel ze samotného citátu velkého Caesara: "In bello parvis momentis magni casus intercedunt" a jeho koncept dokázal zcela naplnit. Při všech těchto skutečností ještě za Římem můžeme v neposlední řadě vidět ohromnou práci historiků a archeologů, kteří dokázali do posledního detailu rekonstruovat starověkou římskou společnost společně s její metropolí. Pragmatická politická rozhodnutí v kontrastu se všudypřítomnou vůlí bohů. Společnost založena na rodech s vůdčí rolí patera familiase, římské právo, prétoři, římské kněžské sbory, lararium v každém domě, obětiny, to všechno a mnoho dalšího vyčtete z jednotlivých záběrů. Příkladem za všechny budiž milostná scéna Niobe a Vorena na nově koupeném pozemku, který je v pozadí celého dialogu mancipován s příslušnými svědky a dovršen cinknutím o váhy libripensem. V takový moment si uvědomíte, jak neuvěřitelná práce stojí za každým záběrem tohoto seriálu, který vdechl římskému městu život s celou svou filozofií i náboženstvím a zároveň dokázal nabídnout strhující drama. Řím je jednoduše skvostem, vedle něhož seriály jako Game of Thrones vypadají jako plytká plkání v papundeklových kulisách.

"Keep a memory of me, not as a king or a hero; but as a man: fallible and flawed..." Gaimanův adaptační masterpiece, který válcuje Zemeckisův vizuální fail.

Srdeční záležitost a rané dětství se Supermaxem