Honzua

Sedlo mě to. Život totiž umí stát za nic, obzvláště když člověk nedokáže bojovat s tou strašlivou dekou každodennosti. Nejvíce mě ale asi překvapilo, jak film o příběhu z konce čtyřicátých let resonoval se současnou krizí lidské osamělosti a neschopnosti komunikovat vlastní pocity. Coenovci jsou navíc mistrnými tvůrci těch nejsilnějších satir americké společnosti (Burn After Reading), v čemž mi Muž, který nebyl hodně připomínal Mendesovu Americkou krásu, akorát zasazenou do období budování poválečného amerického snu, což ještě s noirovým kabátem umocnilo tíživou nemožnost útěku ze společnosti kolem sebe. Ačkoliv osudy obou mužů vedou k tragédii, Edův pokus byl nejen zoufalou střelou do neznáma, výkřikem do tmy, ale nevedl také k ničemu, co by změnilo jeho deziluzi. Jeho konec je pak pořádná těžkotonážní dávka do našich vlastních každodenních démonů. Viz Marigold!

"Fucking punk..." Drop je asi jako, když říznete Bruce Springsteena s mafiánským podsvětím a natočíte o tom film. Paralely s Atlantic City či celou Nebraskou se ostatně nabízejí. Roskamův film totiž funguje jako zajímavá storka - rozuměj sociální balada - o jednom jednoduchém, ale hodném chlápkovi, který umí držet hubu a stará se o bar. Mimo to taky, ač nechce, zachrání psisko z popelnice a začne randit s Noomi Rapace. Nejzajímavější však na tomhle zdánlivě bizarním žánrovém mišmaši mezi thrillerem, sociálním dramatem, filmem s psí tématikou a romancí je fakt, že ve výsledku vám přijde až mrazivě pochopitelný ve vztahu k hlavnímu hrdinovi. Bohužel Drop neobsahuje výraznější dramatický oblouk a ve výsledku vyprchá z paměti překvapivě rychle a na toho chlápka za barem už si druhý den vůbec nevzpomenete. Dost možná účel. [Empire Cinemas, Newcastle upon Tyne, UK]

Self-contained. Jsem vlastně rád, že se k Americké kráse dostávám až teď po zhlédnutí Fincherovy Gone Girl (jako další se nabízí Jonzova Her) V této souvislosti ve mne vyvstává konflikt, který s vnímáním po skončení závěrečných titulků s Americkou krásou mám. V mých očích jsem posledních 117 minut sledoval absolutní krizi společenského života západní společnosti dohnanou do černočerného patologického individualismu. Ostatně i Lesterova motivace ke změně svého života pramenila pouze z touhy po sexuálním styku se spolužačkou své dcery. Místo toho, aby (podobně jako v Her) se lidé probudili a uchopili jediný možný lék - komunikaci - ovšem pokračují ve svém "duševním" rozvoji vstříc ke zpřetrhání všech životních pout. Závěrečné poznání a uvědomění, bez ohledu na svou pravdivost, je v překvapivém souladu s předmětem předchozí vystavěné kritiky opět pouze individuální. Z tohoto důvodu nedokážu přemýšlet nad Americkou krásou jako nad příručkou ke šťastnějšímu životu, ale jako nad tragickou satirou krize rodinného života západní civilizace.

Tak koukám, že docela mega rozdíl mezi Westem a Hughsem. Natočit totiž další díl Expendables bez jediné zapamatovatelné akční scény, to chce velkej výkon. Když se člověk ohlédne za dvojkou, vyvstává na mysl přinejmenším vymazlená úvodní sekvence, pro mě dnes už dost ikonická scéna ve cvičných ateliérech amerických ulic padesátých let s hláškujícím Lundgrenem a sušenkou a Smartovej nářez na letišti. Ve trojce není zhola nic - bez nápadu. Jestli si někdo stěžoval na nevyužitý potenciál dvojky, tak trojka je v tomhle směru k pláči. Absolutně nechápu, na co mám v bijáku Stathama, Lundgrena, Crewse, Arnieho, Liho a Snipese, abych se po úvodní dvacetiminutovce dočkal dvouhodinového totálního kýble nudy, kterou doprovází ta nejnesympatičtější tlupa amerických manekýnů a hrozivě hrající Ronda Rousey. K čemu se čekalo na to, až Snipes vyleze z reálné basy, když jej pak po jeho úvodním (uznávám dost meta) prison breaku odklidili z plátna, na což ještě samotná Snipesova postava hloupě upozorňuje? Aby toho ale nebylo málo, tak nám Sly a jeho parta naservíruje Banderase v roli Jar Jara Expendables... No alespoň to herecky zachraňuje Gibson, kterýmu agresivního psychopata ušili na míru. Na nový Expendables je to ovšem pořádnej průser. Viz Verbal, Iiskam, Tom Hardy

Spike Jonze je podobně působivý vypravěč jako Sofia Coppola. Takhle přirozeně navodit melancholickou kontemplaci jednoduše nedokáže v současnosti nikdo jiný. Také z části díky skvělému soundtracku: Shoegaze Kevina Shieldse střídá neméně povedený Arcade Fire, který rozvijí v podstatě něco, co načali v Tokiu The Air. Tím nejlepším z řemesla obou výše jmenovaných je však schopnost pomocí pečlivých záběrů rozvíjet v oparu dmýchané úzkosti témata odcizení a samoty, které jsou u Her ještě umocněnější zasazením do dystopické blízké budoucnosti. Koneckonců ono se zdá, že po většinu své stopáže je Her originální postmoderní dystopií, neboť způsob, jakým se problematika vývoje umělé inteligence a krize společenského života zaplétá uprostřed filmu do (ne)tradiční romance, je vyloženě úchvatný. O to víc je pak překvapivé, že nedochází k zákonité tragédii a Phoenixův Kevin Kline nakonec přichází na to, na co přišel už Woodyho Alvy v Annie Hallové bez operačního systému. Pocit mírného zklamání, ale vyrovnává sentiment. Taky bych vyměk a nenechal nejedno oko suché. Ostatně Alvy Singer měl pravdu. 4,5*

Zweig tam je, a je to Fiennes, a taky je to ona jediná opravdu silná postava, na které je to vše postavené, a nutno říct, že skvěle. Za druhé v poetismu bych hlubší význam nehledal. "Život je totiž příliš krátký na to, vůbec něco řešit. Než se nadějeme, vyprší mrknutím oka." Je ale pravda, že tomu na konci chybí výraznější emocionální přesah na to, jak tragicky Zweig nesl fašizaci světa, který miloval. Na druhou stranu příběhu možná více sluší ten krátký dovětek Zera jako letmý záblesk vzpomínky na těch pár rozmarných let, než Evropu zahalil stín. A váhu jejich osudu ať si každý přebere sám.

Člověk by nevěřil, že se dnes najde někdo, kdo ohlodanou kostru romantické komedie (zápletka) podá natolik neotřelým způsobem, že způsobí nečekaný emocionální atak v úterý o půl noci. Zajeté koleje romantických komedií nezůstávají ve své podstatě nijak narušeny, ale jde o způsob jakým jsou po celý film nabourávána divákova očekávání. Jednak v duchu klasického skandinávského humoru, ale i v neuvěřitelné odvaze vystřihnout ty nejdůležitější scény. A ono to funguje. Hemma by se dal shrnout výmluvností druhých scén, které jsou nejen silné, ale taky úžasně upřímné. Vzpomněl jsem si na Hemingwayův výstup v Půlnoci v Paříži, když odpovídá Gillovi na otázku, zda-li nezní jeho zápletka hloupě: "No subject is terrible if the story is true, if the prose is clean and honest, and if it affirms courage and grace under pressure" A takhle nějak to Maximilian Hult natočil. Nádherná drobnokresba a debut jako kráva!

Trochu děsivé naplnění představy o tom, jak se dokáže život smrsknout do chabé sítě lží, o kterých se potřebujete neustále přesvědčovat. Žůžo s jakou ladností a elegancí Jasmíně vlastní kamera zachycuje ve skutečnosti velice syrový duševní rozklad jedné ženy. Místy dost evokuje Beckettovy Happy Days. Woody opět pod hávem zdánlivé karikaturní postavičky naservíroval komplexní postavu, která je stejně nečitelná a smutná jako modrej měsíc Conala Fowkse.

Za prvé... nikdy jsem si nemyslel, že by svět Pána prstenů, Tolkienův svět byl látkou, před kterou si mám vyndat mozek z hlavy a přistupovat k ni jako k Expendables. K diskuzi o pochopení, či nepochopení Jacksonovy podstaty je asi třeba také dodat, že si nemyslím, že Jackson u Hobita přistupuje ke Středozemi takovým způsobem jako tak činil, když se tam vydal poprvé (ten jeho "humor" pro larpáky, kterým oplývala jednička, mu asi nikdy nezapomenu) Za druhé abdikace na zachování náležité formy vyprávění hovaďáckým cliffhangerem zcela pečetí skutečnost, že rozdělení na tři části byla účelově marketingová záležitost. Na druhou stranu, jak Arbiter trefně poznamenává, Jackson se s tím, aspoň co se dvojky týče, popasoval docela úctyhodným způsobem. K mému překvapení jeho digimánie (ačkoliv stále ještě dost umělohmotná) dává na rozdíl od jedničky konečně smysl a dostává výraznějších kontur díky návratu k silnému vyprávění. V tomto ohledu se také dost napravuje u postav jako je Radagast. Tady si opět vypůjčím, teď od Marigolda, protože je to setsakramentská pravda. Od útěku v sudech a s příchodem závislosti Bilba, podléhajícího Thorina, Gandalfova pátrání a překvapivě charismatického Luka Evanse se opět dostavil ten starý dobrý pocit, na který jsem marně čekal celou jedničku. To, že jsem zpátky ve Středozemi a že chci být její součástí. Nicméně vyprávění je vstupem do Osamělé hory zase trpce potopeno naprosto šílenou romantikou Kiliho a Tauriel, která je, vzhledem k tomu, že střídá jinak skvělé počínání si Bilba s drakem, epický fail. Nad tím fosforeckujícím handjobem ukápne nejedna Arwenina slza. Viz Matty, Arbiter, KarelR, Marigold, Eddard, DaViD´82

Takový blízkovýchodní Ztraceno v překladu bez shoegazu a ikebany zato s arabskou kapelou. Jemný humor, který na vlně melancholie občas spadne do kalicha hořkosti. Vše výmluvně podtrženo lahodnou kamerou, která každý záběr podrží o trošičku déle než by se zdálo být nutné. Nadto z krásný milfy Diny se nedaj odtrhnout oči a charismatický Khaled (Saleh Bakri) si mě získal už jako Suleimanův otec Fuad v Čase, který zbývá, takže těch kraťoučkých 85 minut příjemně uteče jako voda. No a kapela zase odjede :)