Honzua

Vzpomněl jsem si na Body of Lies. Je to přesně tenhle typ filmu, u kterého Scott drží svoji tradiční kvalitu výpravy a hutnost jeho mizanscény. Je to řemeslně perfektní film, který má navíc estetiku 70. let v malíčku, takže ve formální kvalitě nezaostává za podobnými thrillery jako Jeden musí z kola ven. Navíc úvodní vjezd do La Dolce Vita byl parádní. Podobně skvěle je na tom vlastně i střih a procedurální režie. Bohužel se ale nemůžu zbavit pocitu, že scénář, kromě dobře vedené diskuze o chamtivosti a kapitalismu, která se odehrává jak v osobní tak obecné rovině, vlastně neví úplně kudy kam. Je to takový ten případ, kde máme skvěle položenou otázku a na ní máme taky připravenou skvělou odpověď, jen nám ještě nějak zbývá odvyprávět ten prostředek. A přesně tam to docela skřípe. Wahlbergova postava je úplně mimózní, kromě mechanicky odehrané figury toho, kdo konečně "zlomí" Gettyho, je jeho opodstatnění v příběhu založeno pouze na tom, že zřejmě umí vyjednávat, což nějak zázračně udělá jedním telefonátem. Kromě toho je už pouze řidičem a chůvou paní Gail. Navíc všechny postavy v podstatě celý film pouze čekají a vzhledem k tomu, že film se nechce věnovat ani únosu, ani jeho vyšetřování, což je škoda, celé je to nakonec jen vyčkávání na konec debaty o moci peněz. Jako dobrý, ale bomba to teda není. Sošku bych nicméně Plummerovi za Gettyho klidně dal.

Nejupřímnější, nejlidštější a nejdospělejší McDonagh a jak říká Matty: a to mám V Bruggách opravdu rád. Na tohle nemá ani oblíbenec Sheridan a ve vztahu k současné americké společnosti dokonce vymluvnější než poslední Tarantino či Coeni. Není sice dokonalý, má to své mouchy především v přílišné divadelnosti a myslím, že by šlo McDonagha úspěšně osočit i s přílišné chtěnosti, ale to všechno vynahrazuje nakonec ryzími emocemi a skutečností, že je tenhle film hlavně o naději s postavami, které jsou nesmírně problematické.

Musím říct, že po prvních zhruba třech dílech jsem byl docela mile překvapen. Jasný byli tam trochu gay elfové, low budget, kostýmy a herci vypadlý jak z mola od Dioru nebo odkladiště Disney channelu, ale od okamžiku, kdy Allanon řekne Willovi, že je posledním vyvoleným z rodu Shannara, byl to totální namrd s neskutečnym tahem na branku. Prostě mělo to ten stary dobry feel prepalene ale epicke Hero's journey. Takový, kterou už v dnešním Hollywoodu nenajdem. Odkaz na osmdesátky se dal najít i v tom syntackem Soundtracku jak od Vangelise. A pak ty shoty na koních, labuzo, tušil sem predzvest serialoveho Warcraftu, nicméně zhruba odpůlky jsem zjistil ze je to teenagerska anguish sragora, které byste ty dialogy ještě porad odpustili, kdyby to mělo asoň pořád meaty akci. Ta se ale vyjma konce úplně vypařila a zbylo jen dialogové utrpení. Ubercoolness tak skončila už na pláži, kde Allanon vykuchal okřídleného démona ve slow motionu.

*SPOILERS* Sigh. Já nevím, kde začít. Jestli tam, že celý film působí jako uměle zkonstruovaný sled deus ex machin, který tlačí emoce před čímkoliv jiným, nebo tam, že Rian Johnson ukazuje fakáče jak fanouškům série kálením na zákonitosti fikčního světa, tak normálním divákům, kteří by rádi uvítali film, ve kterém se odehrává nějaký uvěřitelný konflikt s uvěřitelnými konsekvencemi. Prostě třeba nějaký konzistentní logický příběh. Postavit celou zápletku tak kolosálního filmu na neuvěřitelné "honičce" dvou vesmírných lodí, kde se má hrát o čas, ale hlavní postavy místo toho jedou na druhý konec prdele galaxie zachraňovat Willyho, no... neskutečný. To, že celá tahle rovina (a tudíž skoro polovina filmu!) vznikla jenom proto, že postava A neřekla postavě B informaci, kterou objektivně a racionálně neměla sebemenší důvod utajovat, ani rozebírat nebudu. Říkat, že o lámání kódů to není, je... nevím, co... hloupý? Já bych třeba chtěl, aby nové Hvězdné války dávaly smysl a nebyly plné postav, které se čarovně objeví kde si, pak vytáhnout cosi a otevřou cokoliv si zamanou. Pak by mi třeba nebylo úplně u prdele sledovat, co se v tom filmu děje. Force Awakens o dva řády lepší, ale i sedmičku jsem bral za předpokladu, že mi další díl toho spoustu osvětlí - Kde se vzal First Order? Jak to, že měli Starkiller base? Kdo je Snoke? Jaké jsou jeho motivace? Kdo jsou a kde jsou Knights of Ren? Kdo je Rey? Proč k ní promlouval Obi-Wan? Kde Maz vzala Lukův světelný meč? Nic. Rian Johnson se nejen neobtěžoval odpovědět ani na jednu z těchto otázek (částečně Rey, ta ale na rozdíl od ostatních bude mít stále, co říct v dalším díle) on dokonce radši zabil dvě hlavní postavy, aby je zodpovídat nemusel. V ten moment jsem si s hrůzou uvědomil, že ta trilogie fakt nebyla vůbec promyšlená. Zatímco Abrams u každé postavy ponechal prostor něco objevovat, Rian Johnson to všechno spláchl do hajzlu, páč se mu ten nevděčný domácí úkol dělat nechtělo. Tím se ale celá trilogie de facto restartuje podruhé, čímž se celý příběh točí v kruhu. Hledat teď u diváků motivace jít na třetí díl se limitně blíží nule, protože Johnson toho moc nenechal ani pro trojku. Jak je tohle u filmového projektu tohoto desetiletí možný, opravdu netuším. Podotýkám, že nepatřím k SW die hard fans, takže umělecké snahy o rekonceptualizaci Síly a postavy Luka Skywalkera mi vůbec nevadily. Rian Johnson ale v honbě za lacinými překvapeními není schopnej udržet vnitřní logiku vyprávění ani pět minut. Nejfatálněji se to bohužel projevuje právě u Luka. Nevadilo mi, že se z něj stal Slavoj Žižek v deziluzi s Řádem rytířů Jedi a jejich učením, páč tenhle vývoj vzhledem k historii ságy a jeho poslednímu pokusu o renesanci Řádu dával smysl. Vadilo mi, že nakonec to nebylo učení a řád Jediů (proč potom ty promluvy o tom, jak Síla nepatří Jediům a pálení stromu se svatými texty?), které vedly k Benově proměně a druhému pádu Jediů, ale to, že Luke osobně selhal a pokusil se zavraždit svého synovce. Film to vysvětluje tím, že Luke uzřel v Benovi nepředstavitelné a nenapravitelné zlo, což by bylo pořád ještě přijatelné, kdyby se nám nejen Force Awakens ale celý Last Jedi nesnažil zároveň říct, jak rozporuplnou a rozervanou postavou, která je pořád jednou nohou na světlé straně síly, Ben Solo je. Jenom pro efekt tohoto laciného twistu tak po nás Rian Johnson chce, abychom uvěřili, že Luke Skywalker, který neváhal obětovat vlastní život, protože na rozdíl od všech ostatních věřil v kousek dobra ve svém otci, nejděsivější postavě zla v celé galaxii, neviděl ani kousek naděje pro svého synovce, syna milované Lei, a tak se ho jal zavraždit? A potom všem, co Rey a jejím prostřednictvím také divák konfrontuje Luka s pravdou, jde Luke stále spálit posvátný strom a texty rytířů Jedi, byť všichni už víme, včetně Luka, že za druhý pád Jediů může jen on? K samotnému aktu pak dochází za doprovodu nejnevhodnějšího comic reliefu v celém filmu, u kterého už vážně pochybuji o tom, jestli se to všechno opravdu děje. U toho to ale bohužel nekončí. V tento okamžik totiž má v rámci Lukova vypravěčského oblouku dojít ke zlomu, kdy je Luke konečně přesvědčen k tomu, aby se účastnil. To učiní Yoda svými posledními slovy, že Luke nesmí dopustit, aby ztratili Rey, nicméně Luke následně NEJEDE zachránit Rey na palubu Snokovi lodi, ale jede za Leiou bez toho aniž by ho i Riana Johnsona trápilo, že tím riskoval Reyinu smrt nebo přechod na temnou stranu síly. Nadto Luka do konce filmu očividně ani nepálí, že Rey už ani neviděl. Wtf? Před chvílí to byl přece ten jediný důvod, který našeho zarputile nedobrovolného hrdinu donutil jednat. A takhle si celý Last Jedi zhruba každých 15 minut kalí pod nohy toho, co sám řekne, čímž nutí diváka zpochybňovat všechna rozhodnutí hlavních hrdinů. A to dějová linka Luka a Rey je ta nejméně problematická. K tomu všemu Rian Johnson fakt neumí napsat ani jeden přirozený dialog, který by se neobešel bez strojených a prkenných deklamací nebo trapného humoru. Nemůžu se zbavit pocitu, že tam, kde Abrams s Kasdanem vykreslili plnokrevné postavy s jiskřivou chemií, Rian Johnson je prostě všechny zdvourozměrnil. Rey zachraňuje jen tak tak skutečnost, že "má, co dělat". U Finna a Poa je to ale do očí bijící rozdíl s Force Awakens. PPS. Jestli ve FA byl pramálo cítit Disney, tak tady jede na plné koule od oranžových papuchálů, přes rybí jeptišky (WTF?) až k fathierům a dětským otrokům. Taky vám přišlo úsměvné, že se hrdinové dojímají nad tím, jak osvobodili pár zvířat, zatímco ty děti nechali v otroctví? Viz kiddo, Psema

#Nevim. Jediný, co vím, je že Lanthimos je fakt originál. Jeho režie, vedení herců, dialogy a práce s kamerou jsou svébytné, trademarkové, a to je asi jediný důvod, proč na něj pořád chodím. S celkovými vyzněními jeho filmů mám ale problém. Zatímco Lobster byl opravdu režijně pevně sevřený film, který neklopýtne ani na okamžik od začátku do konce, Zabití posvátného jelena, podobně jako starší Kynodotas, už tak dobré vážně nejsou. Z obou tak trochu čouhá místy chtěnost, mechaničnost už v některých chvílích přestává být originálním výrazovým prostředkem, a ke konci Lanthimos sklouzává k teatrálnosti, která už mě bohužel nebaví. V okamžiku kdy si děti s manželkou uvědomí, že pro ně u tatínka začíná boj o život, je to v podstatě vykrádačka Kynodontas. Jelikož jsem odzíval závěr už u něj, katastrofa Jelena mě dvakrát nenadchla. Stěžejní otázka pro mě zůstává, jestli to celé myslel Lanthimos vážně, páč pokud jo, tak mu to nebaštím ani omylem.

Nepřišlo mi, že by v Baby Driverovi chyběl příběh se zajímavými postavami. Pravda je, že Wright měl nejdříve hotovej soundtrack a až potom na něj lepil heist story ve formě pokračování v trestném činu. Nicméně Edgar Wright je nerd a popkulturní maniak a opět fundovaně ukazuje, jak se s popkulturou pracuje v současném filmu. Je tu retro, James Dean, love story jak z Pomády, muzikálový manýry, beatnická cesta k západnímu pobřeží, pomrkávání po Tarantinovi (mega boží Jamie Foxx), pocta Mannovu Heatu, Barbra Streisand, Frank Sinatra, mrtě skvělá stylizace z GTAčka a iPod a sluneční brýle. V tomhle Wright exceluje. Zároveň jsem byl ochotný se mrknout na starosvětskou storku o sirotkovi, co neměl na výběr, staral se o němého pěstouna a musel splatit dluh. Wright v rámci starých postupů skvěle balancuje mezi okoukaným a svěžím - hudební maniactví je z velké části způsobeno tinitem, nahrávky z organizace zločinu neslouží jako pojistka pro případ dopadení, ale k mixu hudby. Někdy se postup obrátí naruby - v současném světě informačních technologií se jdou krást pokladniční poukázky. Bohužel ale Wright podle mě nevěděl, kde přestat, a tak v rámci honby za budováním starých postupů a jejich následnému boření zničil nakonec logiku celého příběhu, který zákonitě směřoval k finálnímu střetu Spaceyho s Babym. Tam ale Wright udělá osudový a nepochopitelný úkrok stranou, který nenávratně zbortí celý příběh. Konec už bohužel nezachrání ani paradoxně očekávaný nehappyend.

Úvod špičkový. Minimum slov. Neviditelný nepřítel. Chaoticķý boj o život. Kdyby se celý film držel chladně nezaujatého ale chirurgický přesného vedení jako zhruba do dvou třetin filmu slušelo by to filmu mnohem více. Mnohem ochotněji bych pak odpustil i ten chvilkový střihový bordel (chápu, vím, že se to poskládá nakonec, ale v určitý moment je to maglajz ve tmě s bandou, která má olej na ksichtě, což moc nepomáhá k tomu, aby se člověk zorientoval). Ale pak se bohužel Dunkerk utopí v patosu, kterým společně s Hardym, co bez benálu je schopen opětovně provádět další nálet a storkou o klukovi, co chtěl do místních novin, Nolan odhalil, že Dunkerk kromě toho filmového řemesla vlastně vůbec neměl ujasněné, co chce nakonec říct. Je v pořádku si vytyčit koncept minimalistickeho a silně expresionistického válečného snímku, ale když kvůli tomu po většinu filmu nebudujete žádné emoce, tak se je nemůžete pak snažit vskřísit pět minut před koncem a nepomůže vám k tomu ani klišoidní Zimmer. Dunkerk tak trochu dopadá jak děravý boty, z kterých trčí sláma a já si u toho klučiny vzpomněl na Ondříčka a trapný konec Ve stínu. PS. Přišlo mi divný, proč jsme se nakonec nedozvěděli víc o postavě Cilliana Murphyho, když na tom film stavěl celou třetinu filmu. Nolan v minulosti míval vyprávění maximálně pod kontrolou.

Chtělo to trochu méně patosu a zbytečných prvoplánových scén jako řezaní do ruky, které se postavy nepokusí ani trochu řešit. Sheridanův scénář v osobních a rodinných ohledech kulhal minimálně na jednu nohu. Myslím si, že lidi v takovýhle sračkách nemají čas na sebedojímání. Neustále explicitní ozřejmování skutečnosti, že jsou všichni v prdeli, akorát rušilo, přitom Sheridan mohl občas postavy nechat jen mlčky být a nevyjadřovat tu bezútěšnost slovy. Taky hlášky typu I am a hunter nebo Get off my porch and get to it byly dost cheesy. Představu, jaké by to bylo, kdyby je říkal Arnie, už bohužel nedostanu z hlavy; ale jinak to bylo skvělý. Závěr byl těžkotonážní (v kině byste se v ten moment krve nedořezali) a vynahradil první polovinu, kterou částečně, uznávám, Sheridan budoval k trojímu perfektnímu konci. Každý z nich ještě lepší než ten před ním; a taky reminiscence na Peckinpahovy Strašáky a Bouřlivé srdce s Valem Kilmerem. -Edit: Druhá projekce překvapivě silnější. Má to pořád své scénaristické mouchy, ale ždíme to nakonec emoce poctivě a nemilosrdně. Ten Signs He Is Into You aneb jak nejpřirozeněji rozehrát romantickou linku s kanoucími slzami z toho, že jste rádi stále naživu.

Strašně mi ve filmech o větším společenství dobrých přátel vadí, když scénárista nezvládá expozici. Asi jako když Han Solo a Leia museli ve Force Awakens všem vysvětlit, co posledních 40 let dělali. Divák se to nějak dozvědět musí, ale mělo by to proběhnout vždy přirozenou a nenásilnou cestou, tj. způsobem, u kterého věříte, že by se nejlepší přátele (milenci) mohli takhle bavit. Úvodních třicet minut Naprostých cizinců je ale dost křečovitých a schématických, tak aby se nakonec tedy odehrálo drama, které je nakonec stejně křečovité. Taky místy na pokraji nesnesitelného kýče (měsíc, zamilovaný pár důchodců). Kromě těchto výtek jsem se ale bavil. Největší sympaťačku/sympaťáka vyhrála zrzka a Steven Spielberg. Freddie Mercury zase stál dost za hovno.

Totální filmová dekonstrukce milostných vztahů. Sami sobě extrémisty a řečnická otázka, proč tak prahneme po tom se změnit k obrazu člověka, kterého milujeme.