Honzua

Nevím, jestli je to tím, že jsem viděl Humra dřív, ale Špičák mi v jeho srovnání přišel místy až příliš teatralní a celkově významově chudší. Taky mě překvapila zbytečná doslovnost v paralele se cvičením psů. Půlka filmu stačí na to, aby člověk pochopil, vo co go a ocenil jakým způsobem fetiš moci nad druhými Lanthimos ztvárňuje. Jelikož ale zbytek filmu náznaky trhlin v otcově diktatuře nikam zásadně neposune, tak je konec strašná zíváčka.

Není to vůbec tak špatné, jak Rotten Tomatoes naznačují. Nadsázka tomu sedí skvěle, film se nebere tak vážně, zároveň se ale neshazuje a neupadá do žumpy. Humor není nucený a celý ten twist na Artuše - dítě z bordelu, šarmantní gangster a špína Londýna společně s Hunnamem funguje. Palec nahoru za romance free, obzvláště když to mezi Hunnamem a Ástrid úspěšně jiskří. Artušovo odmítání svého osudu a nelibost stát se ikonou povstání dává smysl v kontextu jeho postavy a je skvěle odvyprávěno (mimo jiné krásně protknuto s nutností se naučit ovládat meč a v rozhodující chvíli potlačených vzpomínek neodvrátit zrak). Pomrkávaní po Game of Thrones, Pánovi prstenů a Monty Pythonech není prvoplánové a celkově sedí do celého vyznění filmu. Ritchieho montáže jsou skvěle (v "Dark lands" jsem uchcával) ale jen zhruba do dvou třetin filmu, pak už začíná jeho překotná dynamika trochu retardovat emoce. Ono je sice efektní sfouknout vývoj hlavní postavy důmyslnou a originální montáží a nacpat do 15 minut, co se dá, ale nebude to mít ten samý výsledek, jako když těch 15 minut prožijete s postavou kvalitativně. Na konci tak, jak už tomu dnes u současných blockbusterů bývá, trochu chybí emoce a divákovi jsou postavy ve velkém finále docela buřt, nemluvě o tom, že absolutně netuší kolik, že těch manželek/dcer měl Jidáš Vortigern a k čemu vlastně byla ta věž a proč byla tak důležitá. Sterilitu finále bohužel jen utvrzuje přepálené CGI. Dokud Artuš efektně ve slowmotionu kotlí Black Ones je to ještě podívaná, ale ten obří had byl jen o chlup lepší než v Anakondě 8. Mám bohužel radši výpravné filmy, které používají CGI střídmě jako u Ridleyho nebo překvapivě skvěle v nových Star Wars. Jinak je to skvělý a je škoda, že se to asi nezaplatí, protože konec podobně jako Ridleyho Babin Úd maximálně rozdráždí na lepší druhý díl. PS. Soundtrack Pembertona v kolaboraci se Samem Leem je fenomenální. Ultimátní syntéza současné elektroniky s britským folklórem a pagan vlnou, kterou odstartovaly nahrávky Einara Selvika!

*SPOILER* Ty řeči o metafyzičnosti a metaforách na cestu životem bych asi nechal stranou. Nerad bych se pouštěl do pseudointelektuální pasti, byť vzhledem k tomu, že se oba Gerryové (film zavdává i tomu, že se ve skutečnosti jedná jen o jednu postavu) vydávají na cestu nepřipraveni a nevíme nic o jejich pohnutkách a motivech, zůstává tahle interpretace dost otevřená. Že východiskem z duchovní prázdnoty je návrat k přírodě a přátelství ale podle mě nekoresponduje s brutálním násilím na konci. Přišlo mi to spíš jako alegorie na dospívání, kdy "dospělejší" já, Damon, který je zodpovědnější, rozumnější, snaží se řešit situaci střízlivě a nevzdává to, nakonec v sobě zabije Affleckovo "dětské" já, které brečí, lehce se vzdává, hraje videohry a podléhá iluzím o jednoduchém řešení. Záchrana z pouště pak najednou přichází ihned po usmrcení svého dětského já. Za předpokladu, že jsou oba Gerryové jedná postava, tahle interpretace mi dává smysl. Bylo by zajímavé ji pak srovnat s Willem Huntingem, který stejné téma se stejnými herci zpracovává konvenčními filmovými postupy. Jistou odpověď člověk pochopitelně nedostane. Důležité ale pro mě bylo, že snímek funguje skvěle i po stránce autentické výpovědi o zoufalém boji o přežití v poušti. K tomu lahůdky jako rozednění za pouštního pochodu obou postav, kdy nedostatečné světlo brání divákovi rozpoznat, co je pohyb postav a co kamery. Výsledkem je luxusní scéna s optickým klamem, během které se zdá, že Gerryové jdou jedním směrem, ale postupné rozednívaní odhalí, že jdou opačně. Forma splyne s obsahem. Masterpiece. Díky těmhle flickům jsem se navzdory vyprázdněné naraci vážně nenudil.

Ať už budeš v New Yorku, Clevelandu nebo na Floridě, sám sobě neutečeš. Chesterfieldky jsou všude taky pořád stejný.

Hrdinský epos pro ty, kteří Mnichov a pád první československé republiky vnímají a chtějí vnímat jako pohádku o velké zradě. Trochu jsem se na Masaryka těšil pro to, že mimo jeho složitou osobnost by se třeba Kolečko odvážil poodhalovat vypjatá zákulisní dramata doprovázející mnichovskou krizi bez obalu. Bohužel film se v tomto ohledu omezuje na pouhé patetické ódy a banální zjednodušování, které má jasně pochopit i pětileté dítě (to jako budeme jednat bez nich?) Scéna, ve které se Masaryk snaží domluvit Henleinovi je stejně naivně úsměvná jako kovbojský shootout s Chamberlainem. Hollywoodská kamera srdceryvně střídá záběry mobilisujících vojáků s uprchlíky z pohraničí. V Masarykovi se tak o Mnichovu a událostech mu bezprostředně předcházejících nedozvíte nic nového. Ba naopak, svým nekritickým patriotismem látku neskutečně bagatelizuje a svou tvůrčí bezradnost vyplňuje emocionálním vyděračstvím. Kéžby Ševčík s Kolečkem aspoň tu svoji absolutní Jerseyskou fabrikaci využili k odvyprávění silného dramatu (na historickou přesnost Statečného srdce taky sere pes), vše shora uvedené by bylo odpouštěno. K němu ale nestačí si matematicky spočítat, kde a v jaký moment dojde k napětí a překonání krize hlavního hrdiny. Masarykovo "vyléčení" je bohužel stejně strojené a neuvěřitelné jako románek s Davenportovou nebo Benešova přítomnost na pláži ve Vinelandu. Tvůrcům se z Masaryka daří vydolovat poctivé emoce pouze ve scéně, kde Masaryk mluví o vztahu k otci. Na dvě hodiny je to ale žalostně málo.

Snaha převést legendu o králi Artušovi do pravděpodobných historických reálií je bohužel jenom snahou. Nakonec dopadá neuvěřitelně bizarně, protože pokud se rozhodnete odpárat klasické téma Artušovské legendy z 12. století, které vzešlo z tehdejší dvorské kultury, musíte ji logicky nahradit něčím jiným. Jenomže tenhle scénář absolutně mimózně přešlapuje někde napomezí a neví kudy kam. Na jedné straně chce z Artuše&co udělat dobové římsko-britské žoldnéře, tak jak velí historie, zároveň ale hrdiny stále označuje za rytíře, což je na konci 5. století jedním z nekonečné řady wtf anachronizmů. Bohužel Artuš navíc nezvládá ani ty části, kde má jít o opravdovou historii. Místo toho, aby se s Anglosasy Artuš utkal na jihovýchodě, bojuje se u Hadrianova valu a nikoliv za řimsko-britské obyvatelstvo, ale skotské kmeny Piktů. Postavy z původní legendy jsou pak rozházeny nahodně tu k Piktům, tu k Římanům, aniž by scénáristu pálilo, jestli ten guláš dává nějaký smysl. Tohle bezradné přešlapávání dokonale vystihuje původní dějová linka tragické romance Guinevery a Lancelota, která se ve filmu smrskne na pár trapných výměn pohledů mezi Knightley a Gruffudem. No a pak ty šílené kostýmy, odporný CGI a bitevní one-on-one klišé, které navíc obsazením Tila Schweigera evokují filmové perly Uwe Bolla. Z odpadu Artuše nakonec tahají jenom skvělé herecké výkony a chemie hlavních protagonistů s Clivem Owenem v čele.

Jarmusch po nejvíce divácky přístupných Milencích se v Patersonovi podle mě nevydává směrem, kterého by se jeho skalní fanoušek obával. Nepřipadalo mi, že by Paterson měl být konečně tím Jarmuschem pro masy, rozhodně ne ve větší míře, než byli Milenci. Do našich hlav vkládá po celou stopáž otázky, na které nám ale nikdy nedá žádnou odpověď. Má vůbec Paterson Lauru rád? Může ji mít rád, když je až naivně přihlouplá? A je opravdu taková? Proč Paterson nechce vydat své básně, když v druhé půli je jasné, že status básníka a básnické ambice jsou pro něj vším. A je tomu opravdu tak po konfrontaci s básníkem z Osaky? Nikdy se vlastně pořádně nedozvíme, co si Paterson opravdu myslí. Stejným způsobem nás Jarmusch utvrzuje, že smysl nelze hledat na dně pudla. Proto se, mimo jiné, taky nedozvíme, jak dopadl turnaj v šachu (jestli nějaký vůbec byl), jestli homies v ghettokáře ukradnou buldoga. V tom nedoslovném tichu, ale pak z ničeho nic zazní prosté "Without love, what reason is there for anything?" Lehce iritující skutečnost, která se jeví zdánlivou vyprázdněností, ale postupně odhalí, že Paterson je vyprávěním o způsobu vnímání vlastní existence, života a i té poezie. Byť je všechno jen tak lehce nakousnuto, film anti-klimakticky směřuje k jedinému bodu - setkání s japonským básníkem a celý snímek žije jenom pro tu scénu. Nakonec to totiž není strach ze zklamání, co Patersonovi brání v tom "neklouzat po povrchu", ale jeho způsob, jak správně naslouchat věcem. Byť se to může zdát, Paterson rozhodně není ani hipsterskou pózou, ani žádným metafyzickým artem. Jenom prostě je... další autentický Jarmusch. Akorát místo upírů se vzdává hold civilní poezii modernismu a Newyorkské škole. Spoustě lidem to nesedne, klasičtějšího Jarmusche si ale nedokážu představit. Viz LeoH

Zas až tak špatně to nedopadlo, ale potenciál, který Rogue One měl, byl teda zmařen na jedničku. Mě osobně lákala představa, že se Star Wars otevřou svými spin-offy originálním tvůrcům, kdy každá ze sérií nabídne něco ozvláštňujícího a svébytného. Nabízí se docela otázka, k čemu ty spin-offy mít, když jim Disney stejně nedá prostor a vždycky si kvůli chechtákům vyžádá velkou konformitu. Nicméně z prvního traileru na Rogue One jsem nabyl dojmu, že u tohoto prvního příspěvku půjde o reálnou gritty válečnou žánrovku, která se pokusí v prvé řadě zobrazit, že i hvězdná válka si vybírá krutou daň. Jelikož mi ani koncept vesmírného Tuctu špinavců a soustředění se na intenzivní exekuci sebevražedné a TAJNÉ mise nepřišel jako mnohým jiným řídký na zápletku, začal jsem se opravdu hodně těšit. Bohužel nic z výše zmíněného se nakonec neodehrálo. Místo syrové válečné žánrovky demaskující svět Hvězdných válek od zábavných dobrodružství a Lucasových comic reliefů máme jen další "plnohodnotný" Star Wars film, nebo alespoň pokus o něj, který byl pohřben korporátním diktátem Disneyho. Nabízí se kacířská otázka, jak asi film vypadal před tím, než byly nařízený masivní dotáčky. Ty jsou natolik do očí bijící, že i pozorný divák si jich může povšimnout dokonce při prvním zhlédnutí (syrovost válečné vřavy v přepadovce ve Svatém městě je nepochopitelně rozbourána „humorem“ robota K-2SO, celej arc s Gerrerou nedává smysl), a tím vytváří další bizarní a schizofrenní rozkročení, ze kterého se filmu nedaří uniknout. Problém ale není jen v náladě filmu, nýbrž i v příběhu samotném. Ten místo, aby se konečně vydal vlastním směrem, je opět zachycen v marketingovém clinchy odkazování na obě trilogie, který film retarduje podobně jako v Hobitovi. Veškeré snahy o vytvoření přemostění oběma trilogiím (vždyť o tom ten film být vůbec neměl!), ale končí jen vytvářením dalších pochybovačných otázek. Já upřímně nechápal, proč se celý film o jedné tajné misi zvrhl v další intergalaktickou superbitvu. Existence masivní rebelské flotily otevírá otázku, proč nezaútočit na Hvězdu smrti rovnou? Proč je tam Moffa Tarkin, jehož CGI zmrtvýchvstání Petera Cushinga je při nejmenším morálně diskutabilní? Proč je tam cameo C3PO a R2D2? Nadto nechybí ani klasická nekončící snaha diváka neustále upozorňovat, že se divá na film, který se odehrává časově mezi oběma trilogiemi. Paradoxně by tohle mohl vyřešit tradiční skrolující prolog a film by konečně mohl od začátku žít svým vlastním životem. Taky mám pochybnosti o postavě Jyn, jejíž přerod z nezaujatého občana Galaxie v hrdinku Rebelů je minimálně nepříliš přesvědčivý. (Mám teorii o tom, že za to společně s wtf Gerrerou můžou dotáčky, které vykously dost podstatnou část jejich společného příběhu.) Stejně jako ostatní snahy o povýšení téhle původně úsporné mise na epické dobrodružství Skywalkerovských rozměrů působí nuceně a na sílu. Nakonec tak film rozbíjí pod tíhou nepotřebné monumentálnosti. http://www.slashfilm.com/rogue-one-missing-trailer-footage/

Ideově schématické, fungující spíše na metaforické úrovni argumentů (konflikty s vnějším světem zaujímají vždy jen ideálně špatné prototypy z druhé strany barikády) s finále, které hraničí se sebeparodií (je trochu blbý, když vedete totální válku proti konzumu a vaše dcery v každém druhém záběru nosí nejnovější hipster trendy z Vogue a vy sami máte na sobě lacláče z H&Mka). Kromě těchto výtek a skutečnosti, že Bodevan si místo Yalu, Harvardu nebo Stanfordu odjel do Namibie, protože proč ne ciwe, strčil jsem prst do mapy brácho, je ten film neskutečnou emocionální ždímačkou. Z části perfektním scénářem a režií a lvím podílem Mortensenova herectví, které je tady jednoduše fenomenální. Captain Fantastic je zase jedním z těch snímků, kterému všechna ta legitimní negativa prostě musíte odpustit. Protože je to ve výsledku kus ryzích emocí a filmařiny, a o to nakonec jde nejvíc. (3,5*)

Tak je to jasný. Nejlepší Bondovku natočil Campbell!