Honzua

Jestli takhle budou vypadat všechny budoucí crowdpleasery, tak jsem spokojen. Že budu někdy bulet za tónů německy zpívaných Heroes od Bowieho jsem taky nečekal. Zhejtovat to je lehký, a mnohdy výtkám rozumím, ale tohle navzdory své přístupnosti masám mělo vážně obrovskou duši; a to je nakonec rozhodující. PS. Už jen za toho Rockwella!

Respekt pane řediteli!

Režijně a scénaristicky sevřenější než první série. Slabé momenty jedničky (Holdenova vztahovka a jeho nepresvědčivá proměna) vystřídaly výživné tragédie ostatních hrdinů. V závěru všechno směřuje ke zdrcujicímu finále. Zodiac na druhou a na prostoru 9 hodin o to hutnější. Nesnesitelná pachuť neuspokojivého rozuzléní vyšetřování. Kompulzivní ex post rešerše do atlantských vražd 1979-1981. Fincher zúročuje seriálový prostor na 110% procent. Pizzolato může akorát blednout závistí. Chrochtal jsem blahem.

Moc nechápu (když už je musíme srovnávat), jak může někdo říct, že Vlk z Wall Streetu byl lepší. Big Short kromě té tuny nápaditych prvků (fenomenální střih, snímání herců jako kvazi docudrama se zpětnými prostřihy, koláže fotek a memů, hudební dramaturgie) má totiž zásadní hodnotu v tom, že diváka zároveň i informuje o tom, co se stalo a jak se to stalo. Vlk z Wall Streetu na tohle ostentativně abdikoval a soustředil se výlučně na nihilistickou fetišizaci finančnické corpo kultury s přehrávajícím Dicapriem bez toho aniž by se divák vůbec dozvěděl, co vlastně dělal. Scorsese mi nedal sebemenší důvod se na Vlka podívat znovu. K Big Shortu se na druhou stranu rád pravidelně vracím jako k jednomu z mála filmů, které můžu vidět kdykoliv. Neskonale mě totiž baví každá minuta až do závěrečných Zeppelinů, a to přes to, že se jedná o film o hypotečních zástavních listech, swapech úvěrového selhání a jiných finančních derivátech. Kromě te pořádné cinefilní slasti se totiž i o nich něco užitečného dozvíte.

Kacířská otázka, na kterou už nikdy nenajdeme odpověď zní: jak by asi Bohemian Rhapsody vypadala s Cohenem bez cenzury dua Brian May a Roger Taylor a jejich úpěnlivé snahy z toho vyjít co nejlépe? Místo toho jsme dostali vyhlazenou verzi, která sice úspěšně ždíme emoce, ale zakrývá vše nepříjemné či nekonformní ze života Freddieho a Queen. K tomu si dopomáhá pořádnou dávkou historické fikce, což je u tak mladého filmu (odstup je pouze třicet let) dost na pováženou. Z narativního hlediska mi přišlo, jako bych se díval znovu na Orla Eddieho, stejné šablonovité postupy, stejný vypravěčský oblouk, všechno pěkně vytůněné do osudového a dojímavého příběhu jednoho outsidera pro masy. Výsledkem je emocionální pohádka, která už s opravdovým Freddiem a Queeny má společného jen tu hudbu. Tu úpěnlivou snahu o osudovost za každou cenu dohnanou ad absurdum k vyvrcholení, ve kterém až Queeni zachraňují charitativní koncert Live Aid, snad nikdo nemohl už brát vážně. Jak píše Marigold, měl to být filmový portrét hluboké samoty. Zde se nemůžu zbavit srovnání se Třemi dny v Quiberonu, protože přesně tam se povedlo nekonformní a živelnou Romy Schneider rozebrat na součástky. Bohemian Rhapsody si bohužel nepříjemné otázky neklade a ani se o to nesnaží. PS. Scéna z nemocnice snad nebyla natočena v roce 2018.

Trošku bídička. Ono by se všechny ty kecy o safe space a SJW daly v pohodě přežít, kdyby to bylo celé aspoň jakžtakž dobře napsané. Greendale je zasazené v nějakém časovém limbu, celkově to kvůli původnímu komiksu vypadá jako 60. léta, ale Ambrose má v jedné scéně laptop. Život na střední se snaží imitovat něco jako Breakfast Club zasazený ve Společnosti mrtvých básníků, a jedním ze stěžejních bodů narace je uhelný důl, ve kterým kutají borci v džískách s krumpáčem (wtf?). Je to strašně slepený bordel, u kterého mě ale nejvíce otravovala šablonovitost postav a nekonsekventnost většiny událostí. Lépe řečeno konsekventnost jen v těch případech, ve kterých se to scénaristům zrovna hodilo. Takhle si originální a důvtipné vyprávění moc nepředstavuji. Magický svět a jeho zákonitosti nejsou nijak poctivě vystavěné, pouze se sází za pochodu jako koleje před jedoucí vlak. Závěrečné dvě finální epizody možná jsou dostatečně uspokojivé, ale ta cesta k nim je vycucaný řetězec deus ex machin, který mě po pravdě ani moc nebavil. Nová Sabrina tak moc nefunguje ani jako guilty pleasure. Jediná epizoda, ve které bylo najednou co objevovat, je zmrtvýchvstání. Na celou sezónu je to bohužel trochu málo.

*Spoilers* Chybí mi tam tak jedna hodina filmu, a to přesně od okamžiku vzpoury Elizabeth v zajetí do finální bitvy. Jinak je to perfektní. Úvodní 8minutová expozice je brilantní, stejně jako nečekaná vražda Comyna. Vztah Elizabeth a Roberta nenucený a přirozený. Úplně jsem Brucům, jejich rodině v polovině stopáže propadl. Bohužel asi po dvou třetinách filmu následuje jeden brutální střih za druhým, který celou tu nádheru dovede do hodně uspěchaného a neuspokojivého konce, který stojí na titulkových dovysvětlivkách. Vraždil bych za tříhodinovou stopáž, ve které by zůstalo více prostoru pro Elizabeth a v podstatě všechny záporáky včetně Valence. Takhle akorát Outlaw King končí vlažně, bez emocí a příběhových nuancí. Další lehce promarněná příležitost Netlfixu, páč Chrise Pina jsem byl ochoten následovat kamkoliv.

"Sometimes you gotta let those hard-to-reach chips go."

Narozdíl od perfektního Sicaria, kde násilí bylo vyústěním precizně budovaných scén, Soldado jej pouze fetišizuje ve snaze zastřít bolestivou skutečnost, že nemá vůbec žádný příběh. Del Toro a Brolin jsou bez Emily Blunt rázem poloviční. Jejich motivace nepochopitelné stejně jako posouvání děje. Operativci najednou hraničí se sebeparodii a Mexiko je jen zkratkovitou a prvoplánovou kulisou bez jakýchkoliv hmatatelných nuancí. Velký špatný.

Nemáme prachy na pořádný výpravný film, ale chceme mermomocí natočit výpravný film, a protože nemáme prachy na pořádný výpravný film, uděláme z toho výpravný film bez příběhu s psychedelickým posouvání děje a s neexistujícím komparzem schovaným za mlhou z jednoho kanónu. Na televizi to bude dobrý!