Honzua

Taky mi už ono Tarantinovské ždímání scénaristické fusekle tady lezlo krkem. Místo šponování brilantně vyhraněných scén jako ve sklepě v Bastardech nebo u Djangovy večeře, tady spíše plní nehorázně velkou expozici. Nedokážu se ale ztotožnit s názorem, že Tarantino nepřichází s něčím svěžím. Jo je to dost odvozený z Reservoir Dogs, a tudíž trochu symbolizuje úkrok v Tarantinově tvorbě zpět, nicméně se mi líbily čtyři věci: Lincolnův dopis, skvělá inspirace v Deseti malých černoušcích (odkaz k Agatě Christie bych od Tarantina nečekal), funkční role postavy generála Smitherse aneb Warren si to svojí vlastní ješitností dost pohnojil a vývoj postavy Chrise Mannixe. Závěr Hateful Eight mě tak docela nadchl. Co mi ale naopak vadilo hodně, bylo to, že celá zápletka, aspoň dle mého názoru, nedávala moc smysl. Hateful Eight mají pro mě moc plot holes (proč Jody střelil Warrena jen jednou do koulí, když ho mohl rozstřílet na maděru?), na to, jak si Tarantino hraje na důmyslnost svého scénáře. Pravdou, ale zůstává, že Hateful Eight je komplexnější politickou satirou než "mainstreamový" Django. Nejpřiléhavěji to vyjádřila Tatannka ve své recenzi na radio Wave, když označila poslední Tarantinův počin za politické podobenství o kořenech zla ve Spojených státech. Zatímco v Djangovi se křiklavě akcentovaly rasistické dějiny amerického Jihu, Osm hrozných nenápadně ale o to mrazivěji zachycuje americký "volksgeist", který je společný všem, ať už černochům, odpadlíkům, jižanům, unionistům, či mexikáncům. Postavy se zde společně dojímají nad ideály americké státnosti a ústavy v podobě Lincolnova dopisu, zároveň však všichni holdují násilí, zbraním, které milují a vlastnímu pojetí spravedlnosti. Dopis je ostatně nepokrytě ve filmu přiznaným klamem, který Mannix po přečtení skrčí a zahodí. Dost mi to připomínalo Coeny. Strach a hnus ve Wyomingu v kontrastu se zářnou budoucností americké společnosti. Gore scény mohou být na první pohled už pro mnohé samoúčelné a prvoplánové, ale naopak v Hateful Eight dle mého názoru poprvé dávají opravdový smysl. Tarantino natočil pod veškerým tím pozlátkem především odporný film o americkém pokrytectví, a tím si asi tu čtvrtou hvězdu zaslouží.

*SPOILER* Tak nějak se v tom náruživém plivání slin a oscarových ambicích bohužel ztratil příběh. Nezpochybnitelnými kvalitami Revenanta zcela určitě zůstanou práce s kamerou a režie v prostoru. Úvodní sekvence byla neuvěřitelně intenzivní stejně jako boj s medvědicí, která divákovi doslova slintala na záda. Pozitivně lze určitě hodnotit i naturalisticky minimalistický závěrečný souboj s Fitzgeraldem, ale tím výčet pamětihodných momentů končí. Největší problém, který s Revenantem mám, je jeho určitá bezradnost. Přijde mi, že Iñárritu strašně moc chtěl tomuhle v zásadě přímočarém příběhu o houževnatosti a přežití dodat hlubší obsah, ale vůbec nevěděl jak. K čemu vlastně byly všechny ty metafyzické scény s kupou kostí a lebek nebo vypáleného chrámu, vyjma reminiscence na zemřelou manželku? Úplně stejnou funkci v Gladiátorovi plnily snad nanejvýš dvě scény. Chápu, film by jinak ztratil svůj "artový" přesah, avšak všechny tyto snahy o povýšení jednoho revenge/survival příběhu na symbolistický vražedný střet několika kultur podléhající svým nejzákladnějším pudům, jsou neskutečně povrchní a ve výsledku jen odvádějí pozornost od příběhu nikam. Můj původní dojem z traileru, že půjde částečně i o novou adaptaci Srdce temnoty od Josefa Conrada v indiánském koloniálním prostředí se tak bohužel nepotvrdil. Taky mi vadilo, že film, který se snaží tvářit nesmírně realisticky, obsahoval tunu neuvěřitelných náhod, chyb a nelogičností - proč byl vzkaz na zabitém Poníjovi v angličtině, když jej zjevně zavraždili francouzští trappeři? Jak otevřel Fitzgerald trezor v pevnosti kapitána Henryho? Chápu, že kdyby se nevydali sami ve dvou za Fitzgeraldem, nemohl by Revenant skončit tak působivou scénou jeden na jednoho, ale vážně, kdo by šel sledovat nebezpečného vraha a zloděje na útěku, co nemá co ztratit, ve dvojko, když jste kapitánem a máte k dispozici x mužů se zbraněmi? Mám dokonce pochybnost i o Hardyho hereckém výkonu. Ten sice vyšel ze souboje s Dicapriem určitě vítězně (Leo měl jednoznačně dostat oscara za Djanga, od té doby u něj nějak postrádám autentičnost), ale na rozdíl od Mad Maxe tady hodně přehrával. Nevím, do jaké míry za to mohl scénář či Iñárritovo vedení, ale podobně jako v Drop jsem mu toho bělošského lowlifa nevěřil. Tenhle problém jsem měl ale s většinou protagonistů. Nemůžu se zbavit pocitu, že tu herci (hlavně Leo) vlastně ani nevěděli, co mají hrát.

Zas až tak zoufale bych to neviděl. Vančura tvrdí, že v tom není žádný nosný příběh ani generační výpověď. V tom prvém má pravdu, v druhém nikoliv. O Altas Presiones by se dalo říct, že je španělskou variací na témata odcizení a krize společenského života dnešní doby - tedy undergroundovou verzí mnohem známějších západních snímků jako je Her nebo Ztraceno v překladu. Problém netkví v tom, že by se snad lidé neuměli společně bavit, ale v neschopnosti vyjádřit své pocity a učinit ten rozhodující krok ze své komfortní zóny. Španělská zkušenost je navíc doplněna o přetrvávající problém obrovské nezaměstnanosti mladých lidí a ekonomické krize, která domovské město hlavních protagonistů zasáhla velkou silou. Beztvarost a neuchopitelnost je čirým záměrem ne tvůrčí bezradností režiséra, protože tenhle film jde odnikud nikam přesně jako život hlavního protagonisty. Ten je vskutku opravdovým opakem rozhodného a cílevědomého muže (ze závěrečného telefonátu s Carmen vyplývá, že odmítá i nabídku k větší spolupráci na vznikajícím filmu). Uvnitř je však Miguel velice citlivým a vnímavým, což je věc, kterou Alicia umí docenit (Miguel je postaven do čirého kontrastu s prototypem alpha samce Claudia), ale potýká se s podobnou nerozhodností vlastní své generaci. Altas Presiones určitě není divácky vděčným filmem. Samotný závěr je neuvěřitelně k rozčarování, protože ani nenabídne rozuzlení, které je ale zcela v souladu s vystavěným záměrem. Lze bezpochyby souhlasit, že je rovněž rozvleklý a bez sebemenšího dramatického oblouku. Nelze však dle mého názoru souhlasit, že je bezobsažný a nestojí za zhlédnutí. PS. Galicie není Katalánsko, jestli trojice někde bloumá tak v okolí Santiaga :)

A takhle to děti dopadá, když nerdi točí filmy. Někdo to už na čsfd jednou trefně poznamenal. Nové Star Wars se u mě neubrání srovnání s Hobitem, protože Síla se probouzí v podobném stylu a recykluje o sto šest. Od hláškování, pomrkávání až po základní archetypy postav, jejich repliky a vzájemné konfrontace (Han hraje Obi-Wana, Poe hraje Hana, Luka a Leiu hraje střídavě Rey a Finn, Kylo Ren hraje Vadera, Snoke hraje Sidiouse a Luke hraje Yodu) Dává mi to smysl, pakliže příjmu tezi, že Hvězdné války jako celek jsou/budou příběhem o nekonečném boji dobra a zla v souladu s Hegelovským principem dějinnosti, na plátně to ale skřípe, protože podobně jako u Avatara (u kterého ovšem šlo spíše o tvůrčí bezradnost) je blbý, když víte, co se za každých pět minut stane (konfrontace Hana s Renem/Vaderem byla jasná od půlky stopáže). Z filmu se tak trochu vytratilo napětí. Největším zápichem pro mě byla ale (Not) another Death Star nebo pardon Starkiller. S tímhle už se balancovalo na pokraji parodie - scéna v rebelském velíně. Na druhou stranu Abrams naštěstí není Jackson a tak se z nových Hvězdných válek nevytratila prvotřídní filmařina a láska k tvorbě (je docela humorné, že zatímco Hobit byl výhradně natáčen před zeleným plátnem, Star Wars pro autentičnost výhradně používá reálné lokace s masivním komparzem) Obzvláště vůči univerzu a jeho zákonitostem jde jednoznačně o více než důstojnou poklonu, protože Abramsova režie a Mindelova dynamická kamera hážou do kapsi CELOU prequelovou trilogii. Taky z toho kupodivu šel pramálo cítit Disney. Otázkou teď pro dvojku zůstává, zda-li Síla byla jen kvalitním přemostěním pro něco nové a osobité a nebo nová trilogie zůstane sice stylovou a skvěle zrežírovanou ale pouhou poctou. Doufejme v to první.

Je tam spousty důmyslné symboliky, obzvláště v boji na střelnici - křesťanská ikonografie, použití biblických zbraní (praky a kamení), štít ve tvaru Izraele, palestina odzbrojující kulomet, která vyvádí diváka z omylu, kdo je tady vlastně hlavní postavou. Je jí země samotná a v souladu s tradicí blízkovýchodních kultur náležitě zosobněna ženou, se kterou má režisér hluboký vztah. Společně taky plní sen svého otce, kterého se nedožil. Bohužel jsem však Boží zásah viděl až po Čase, který zbývá, z jehož porovnání nakonec Zásah ke své škodě vychází jako mnohem méně kompaktní dílo, zato o to více politicky angažované. Nicméně Suleimanův humor už zde jede na plné obrátky zanechávající jeho osobitý rukopis, který jsem si v jeho posledním snímku tak nesmírně oblíbil.

*SPOILER* Byť je pravda, že postavu Kate trochu tupí její funkční role očí neznalého diváka, nechápu výtky na její adresu typu: "Kdybych já byl šéfem týmu, okamžitě bych ji vyhodil". Brolin (šéf týmu) ji přece vybral s jasným účelem - že to všechno klapne, protože je konec konců profesionálka, a kdyby s ní náhodou byly na konci problémy, což se taky stalo, tak díky své povaze vyměkne a v novinách nebude ani zasebevražděná policistka, ani velká kauza CIA se zastřeleným kolumbijským nájemným vrahem. V tomhle ohledu mi naopak přišla postava Kate ve skutečnosti kousavě reálnou. Stejně jako většina lidí chce dělat věci správně, podle "protokolu" a má v sobě správný morální kompas, v rozhodující chvíli však není ochotna za své ideály ani zemřít, ani se pro ně dopustit vraždy. Z širšího hlediska pak lze vyčíst, že Sicario neobstojí jako komplexní portrét poměrů na mexické čáře, ale o to mu asi od začátku ani nešlo. Taky si myslím, že dějová linie mexického policisty se nechtěla snažit být věrohodnou sondou z druhé strany, nýbrž plnila účel spojovníku v rámci morální polemiky msty (kdo mstí zlo zlem, seje zlo další) a s ní souvisejícího motivu rodiny (co pro ni, kdo byl ochotný udělat), který se díky ní ve filmu objevuje klasicky v trojí podobě. Ve výsledku je tak pro mě spíše důkazem důmyslnosti a ne vad scénáře. O ostatních aspektech Sicaria asi není třeba hovořit. Pro mě zatím bezpochyby nejlepší věc, kterou jsem v roce 2015 v kině viděl.

Můj celkový dojem docela přesně vysvětluje konfrontace s mými přáteli bezprostředně po skončení snímku, která následovala na jejich docela nevinou otázku, jak se mi to líbilo. Za veškerou kritiku, kterou jsem Unbroken podrobil, jsem byl pak ostrakizován opravdu odzbrojujícím argumentem: "Chtěl bych vidět tebe v zajateckém táboře." Marně jsem se snažil vysvětlit, že mé výtky na adresu snímku přece nejsou výtkami na osobu Louiho Zamperiniho, ba naopak snímek dle mého názoru nedostává cti jeho životnímu příběhu. Docela překvapen jsem tím zjistil, že je těch lidí víc, kteří přes štít toho, o čem snímek vypráví, nedohlédnou na to, jakým způsobem tak činí a jestli vůbec kvalitně. Myslím si, že ten nejhlubší rozpor v Unbroken tkví ve skutečnosti, že na jedné straně se snaží podat pravdivé a silné svědectví o individuální nezlomnosti ducha navzdory brutální tortury v zajateckém táboře v Pacifiku, avšak s kýčovitou, vymazlenou kamerou a dokonale depilovanými svalovci, na kterých sedí půl tuna makeupu i po několika letech v lágru. Díky tomuto a PG-13 ratingu, protože přece nemůžeme pominout výchovný účel snímku, se mě tak bohužel nedotýkalo nic z toho, čím byl Zamperini zkoušen. Film ke své vlastní škodě rovněž zcela pomíjí náboženskou rovinu odpuštění, kterou plně odhalí až závěrečný epilog v titulcích, který tak prozradí opravdový potenciál Zamperiniho příběhu. Kdyby se film spíše věnoval Zamperiniho cestě po letech do Japonska s paralelním flashbackovým vyprávěním z války a (ne)konfrontaci s velitelem tábora zabalené v náboženské polemice, možná by to dopadlo mnohem lépe. Místo toho máme ale snímek bez špetky vlastního rukopisu s wtf scénou s velkou kládou a asi hodinou strávenou ve člunu, po kterých se může za nezlomného považovat každej, kdo to v kině vydržel do konce.

Asi jo. Můžete to odpálkovat mávnutím ruky, že se jedná o animák zpožděně vařící na konceptech Californication a Dva a půl chlapa, ale podle mě, ačkoliv inspirační zdroje jsou nepopíratelné, BoJack opravdu přináší svoje vlastní do mlýna. Především nejen úspěšnou satirou Hollywoodu, ale těmi mála momenty životního jemnocitu jednoho zlomeného padesátníka. Tím má BoJack spíše blíž humoru Louiho Szekelyho než k výše zmíněným seriálům. Každopádně, jak první sezóna ukázala, Bojack má ještě dost, co nabídnout a s čistým svědomím mohu říci, že mi ta postava není ani zdaleka ukradená. // 2. série A je to jasný, pro mě nejlépe psané televizní drama současnosti!

Co do intenzity zážitku jsem se takhle ze soustavně plynulého a zároveň adrenalinem vyhroceného tahu na bránu naposledy cítil u Nolanova Temného rytíře. Těžko šlo podat přesvědčivější vizi post-apokalyptického světa proti jehož všudypřítomné beznaději je jen úniku v před, k přežití. Vysokooktanový pud sebezáchovy, kterému přidanou hodnotu dodává střet destruktivního světa kmenového post-apokalyptického uspořádání ovládaném muži posedlými dominancí nad vším živým i neživým a konstruktivní alternativou bráněnou ženskými hrdinkami. Nadto obohacený o podtextovou symboliku - viz strom na krkavčí pláni. Přepálená stylizace, brutální chaos, kytara s plamenometem až vám na konci přijdou úvodní Maxova slova zcela pochopitelná. Zajímalo by mě, jestli se našel někdo, kdo z kina opravdu neodcházel z určitou dávku rozrušení. A to u letního blockbusteru je pěkný žůžo!

*Spoiler* Co na to říct? Nedávno jsem si pustil první trailer na prvního Hobita. Vzpomínám si to neuvěřitelné nadšení a záchvěv toho starého nepřekonatelného pocitu za doprovodu perfektní Misty Mountains. V té době nebyl ani stín pochybnosti, že by to Jackson nezvládl. Možná jsem si ho jen nedokázal přiznat, neboť indície existovaly (dozvěděli jsme se, že filmy budou tři, nikoliv dva) Teď je vše završeno a poslední díl mi nevyvrátil dojem, že Jackson nepřistupuje ke Středozemi tak jako poprvé. Co si pamatuji, tak Jackson Hobita odmítal natočit, dost možná si tehdy bezprostředně po původní trilogii uvědomoval tu neskutečnou práci, která stála za dokonalostí Pána prstenů, přípravy tuším tehdy sahaly do poloviny devadesátých let. Pak ho měl proto vystřídat Del Toro, kterého ovšem zdržely tahanice s právy zainteresovaných filmových studií. Ty jej nakonec odehnaly a Jackson se toho chopil dost možná proto, aby se Hobit nedostal do ruky nikoho jiného. Nevím. Ovšem nemůžu se zbavit pocitu, že jeho pozice se nesmírně změnila. I osobně. Hobit se také stal do jisté míry diktátem studií - za A) musela to být trilogie, abychom to pořádně vyždímali a za B) muselo to být naroubováno na původní trilogii. Tohle absolutně rozbilo Hobita jako funkční adaptaci literární předlohy a také zcela zabilo scénář, dramaturgii a tempo celé trilogie. Co nešlo zrecyklovat z Pána prstenů se dovycpalo šílenou dávkou akčních CGI scén likvidující to nádherné a hlavně hmatatelné kouzlo původní trilogie. Země Pána prstenů s poctivými novozélandskými lokacemi a armádou komparzistů byla vyměněna za zelené plátno s tunou nekontrolovaného digibordelu. Teď k poslednímu dílu...je nutno uznat, že se jej povedlo udržet jako nejsilnější část z celé trilogie. Jsem aspoň rád za poctivou výstavbu psychologie Bilbovy postavy, která v ruku v ruce se skvělým Martinem Freemanem zůstala jediným výraznějším zážitkem z posledního dílu. Tam ale bohužel končí veškerá pozitiva. Veškeré scény, jejichž účel spočívá v zasazení Hobita jako prequelu, jsou neskutečně křečovité a na sílu. Nejen, že jsou zcela chabě vyargumentované v kontextu Hobita (Erebor a Angmar), ale dle mého názoru ani neplní svůj účel dobře. Nemůžu se zbavit pocitu, že autorské zásahy do Tolkienovského kanónu si žádaly mnohem kritičtější a profesionálnější přístup. Se Sarumanem si Jackson skoro namazal jako Lucas a jak Arbiter správně poznamenal Sauron byl zlo tušené, nikoliv tak explicitně odhalené. Tím zcela nepasuje do začátku Společenstva (Gandalf přeci zjišťuje návrat Saurona až v období mezi první a druhou návštěvou Hobitína) a celá konstrukce tak stejně nefunguje. Za druhé konec zcela postrádá vyřešení všech ostatních linií. Kde je pohřeb Thorina? Kdo si uvědomí, že po vymření Thorinovy linie smrtí Kilího a Filího trůn Ereboru připadne Dainovi? To je jeden z nejdůležitějších motivů vnesených Tolkienem do Hobita z anglosaské historie, přičemž Kili rovněž neumírá po boku svého bratra statečnou obranou Thorina ale kvůli Tauriel, jejíž postava je vším jen ne postavou z Tolkienova pera. Ve filmu pak výše zmíněný motiv nejen, že nevyzní, ale není ani nijak dořešen - nikdo ani netuší, zda-li Dain přežil bitvu. To samé s Bardem a jeho rodinou. Co vůbec poklad, jak dopadne vůbec původní spor, který k bitvě vedl? Co se stalo s Arcikamem? Trestuhodné, když si uvědomíme, kolik prostoru bylo vycpáno nesmyslnou akcí. Rovněž překvapivé je, že Jackson už ani nedokáže natočit přehlednou bitvu, která dává smysl. Bitva pěti armád je hořkým sbohem bitvě u Helmova žlebu. Závěr už postrádá zcela jakoukoliv logiku, kdo s kým kde bojuje a která z armád kam postupuje. Všechno se ve výsledku slije v jeden neuvěřitelný digitální maglajz, jehož postavy jsou místo logických motivací vedeny naprostou nahodilostí. Plácány jedna přes druhou a korunované letkou orlů s Meddědovým výsadkem ala NAVY Seals. Navíc trojka nejvíce odhalila problém s výstavbou a tempem celé trilogie. Šmak a Bitva jsou nacpány do posledního a nejkratšího dílu načež zkratkovité zakončení celé trilogie je zcela nepochopitelné v kontrastu s neúnosně vycpanou jedničkou. Nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby se ubralo toho šíleného tavení v Hoře ze dvojky mohl Desolation of Smaug skončit skolením draka a první roztržkou o poklad odstartovat poslední díl. V něm by bylo dostatek prostoru k dovyprávění celého příběhu, k jasnému a přehlednému rozuzlení bitvy, Thorinově pohřbu, korunovaci Daina, Bilbově návratu a reflexi a klidně i Legolasovy cesty za Dúnedainy. To se však nestalo a trojka na mě působí, že zhruba v polovině všichni zúčastnění ztratili dech a tak to nějak doplácali do konce pomocí mimózních střihů a promluv (Thranduil). Jackson pak není schopen udržet ani emocionálně nejsilnější scénu hobití trilogie, když opět recykluje tentokrát Boromirův scénář ústy umírajícího Thorina... Strašně špatně se mi to říká, ale pro mne se v Hobitovi vytratila poctivost a láska k tvorbě, které byly vyměněny za rutině zrežírovanou blockbusterovou megalomanskou digijízdu. Nejhorší je ovšem pro mne skutečnost, že autoři toho neuvěřitelného světa Pána prstenů se do Středozemě nevrátili způsobem, jakým by si to zasloužila. A to mě moc bolí.