Amonasr

Film začíná jako typicky současný český pokus o komedii, co je jako obvykle vcelku o ničem, postupně se však z plytké zábavy stává spíš dramatem, snad i o něco méně plytkým. Určitým momentům se občas lze zasmát, tak jako se lze zasmát i jakýmkoliv jiným otřepaným vtipům třeba v hospodě, ale na umění, byť jen to současné české filmové s nízce nastavenou laťkou, je to i tak málo. Dokoukat se to dá, osudy poměrně povrchně a zjednodušeně ztvárněných postaviček, většinou outsiderů, by mohly být inspirované reálným životem, jsou ale podány pouze zkratkovitě a bez propracovanější psychologizace. Poněkud upachtěný film, který nezanechá stopu delší než jen pár minut po shlédnutí.

Kdyby tento film opravdu naplnil to, o čem se píše v oficiálním textu distributora, mohl by ode mne získat mnohem vyšší hodnocení. Pokud tedy text distributora odráží původní záměr tvůrců, tak ten se podle mne nepodařilo téměř vůbec naplnit a vznikla jen jakási podivná slátanina, kdy divák až do poslední chvíle neví, zda se dívá na naprosto nevěrohodné a nepovedeně vystavěné drama či nedotaženou crazy černou komedii, plnou otřepaných klišé a vtípků za každou cenu. Slabý scénář ještě dorazilo poměrně toporné přehrávání většiny herců - jediný uvěřitelný herecký výkon (ovšem také v jediné uvěřitelně napsané roli) podala Jana Krausová, což ovšem na záchranu víc než rozpačitého vyznění celého filmu nemohlo stačit. Občas se sice objeví i situace, jimž se člověk může s chutí zasmát, jako například fatální omyl, kdy si na nátlak svého marnivého partnera převlékne Karel Roden starý plášť s velkými kapsami za slušivější nový, z něhož se mu však kvůli úzkým kapsám nepodaří v rozhodném okamžiku vytáhnout zbraň, a naopak se přitom sám postřelí, nicméně samotný filmový příběh tyto momenty nijak nestmelují. Podobné situace, které mohou třeba i fungovat jako gagy samy o sobě, zde bohužel nefungují vzájemně, a nedotvářejí tak vnitřně konsistentní celek. Zcela absurdní závěr pak jen dělá za celým filmem i nad ním definitivní kříž.

Na televizní inscenaci lepší průměr se zápletkou, která nepostrádá suchý anglický humor, byť v závěru poněkud hořký, což je vedle herectví Jaromíra Hanzlíka její největší přednost. Herecký projev Zdeňka Svěráka zde však bohužel nijak nevybočil z jeho obvyklé cimrmanovské škatulky, což mi ale k postavě advokáta, celoživotního „lůzra“, nad nímž se musí nakonec slitovat i jeho klient, odsouzený vrah, příliš nesedlo.

Film má jistě své přednosti, které by mohly být přínosem pro současnou českou kinematografii točící se ve svém hlavním proudu již dlouhá léta v jakémsi bludném a vyprázdněném kruhu. Mezi ně řadím hlavně neobvyklou meditativnost, podpořenou i skvělou kamerou. S odvíjejícími se minutami se ale předpokládaná větší hloubka snímku nedostavuje, naopak stojí jakoby stále na místě, nikam se neposunuje a charaktery postav ani interakce mezi nimi se nijak nedotvářejí, ulpívají v podstatě jen kdesi na povrchu, a tvůrci jako by sami nevěděli, co vlastně chtějí sdělit. Téměř všechny postavy se utápějí v jakémsi podivně apatickém a téměř bezvýchodném modu, aniž by jejich vnitřní rezignace byla odůvodněná něčím jiným než kómatem umírajícího starého otce, což ale nepůsobí příliš věrohodně ani přesvědčivě. Osvěžující jsou také tváře herců jakoby z jiného světa, protože nejde o stále tytéž dokola obsazované a notně okoukané kamarády zavedených režisérů, kteří jdou jinak téměř nepřetržitě z jednoho českého filmu a TV seriálu do druhého. Vzhledem k poměrně plytkému a málo nápaditému scénáři ale bohužel nedostali téměř žádnou šanci o svém hereckém talentu příliš přesvědčit – neměli totiž jak. Jako absolventský film ale není podle mne snímek špatný a režisérův další potenciál je z něj dosti zřejmý, zvlášť pokud se někdy bude moci opřít o zajímavější a lépe propracovaný scénář.

Značně nevyrovnaný filmový počin. Zejména první část, která vypráví příběh vraždy hostinského, je zpracována hodně neuměle a nepřesvědčivě, až téměř amatérsky. Kischovu předlohu jsem sice nečetl, ale předpokládám, že tak špatně ji snad sám vystavět nemohl a že je tedy odfláknutá spíš scénáristicky a potažmo i režijně. Rovněž Kischovy milostné pletky zde působí značně úsměvně svou neživotnou křečovitostí. Mnohem lépe vyznívá druhá část o vynucené svatbě syna žebráka a dcery boháče, která vcelku zajímavě zachycuje reálie staré židovské Prahy a odráží i typicky židovský humor. Konec, který se věnuje vraždě Kischova bohatého strýce, je opět hodně schematický a odbytý. Stejně nevyrovnaně jako obsah filmu na mě působily i herecké výkony - od těch téměř prkenných, jako např. Josefa Laufera, až po solidní Leoše Suchařípy a Jozefa Kronera.

Film na hranici uvěřitelného a absurdity, který skrze zdánlivě odtažité téma vyrovnávání se spisovatele se slávou, jež paradoxně ochromuje jeho tvůrčí potenciál, rozkrývá nenápadně složité předivo mezi uměleckou fikcí a realitou, a naopak nápadně nadsazeně vykresluje různé groteskní figurky a situace, s nimiž se slavný spisovatel nutně střetává. Tím spíš, když se naivně snaží hledat záchranu v maloměstském prostředí, které ho kdysi vyvrhlo do velkého světa a jehož cílevědomé ironické karikování mu zřejmě přineslo právě onu celosvětovou slávu. Film nepostrádá poněkud jízlivý humor i stále přítomné postupně gradující napětí, které vyvrcholí jakýmsi možná až překvapivým, nicméně promyšleně logickým obloukem, jímž se to celé uzavře. Poctivá, inteligentní a dobře vystavěná filmařina.

Skutečně neotřele, moderně a zajímavě přenesená do dramatické podoby „nepřenositelná“ kniha Ladislava Fukse. Spíš tedy něco z atmosféry tohoto zvláštního a poněkud bizarního díla, z čehož vznikla ještě bizarnější inscenace. Tvůrcům se podle mě podařilo vypíchnout z předlohy některé nosné momenty, aniž by vynecháním všeho ostatního (a jinak to ani nešlo) nějak zmrzačili to, z čeho vyšli. Po všech stránkách zdařilý a pozoruhodný tvůrčí čin – ať už autorsky, režijně, herecky, výtvarně, či jakkoli jinak. Díky televizní kameře se spolutvůrci inscenace stali i sami diváci – účastníci tohoto zajímavě i gastronomicky pojatého experimentu, což představení dodalo neopakovatelnou jedinečnost. O famózním výkonu Vladimíra Javorského ani nemluvě. Alespoň zmínku v anotaci by si jistě zasloužila i operní zpěvačka Vanda Šípová, která předvedla nejen své brilantní pěvecké umění, jež bylo do hry překvapivě a skvěle zakomponováno, ale i nepopiratelný herecký talent.

Jiří Svoboda chtěl znovuobjevit dějinami poněkud pozapomenutého Aloise Rašína, ale pustil se do toho s takovým osobním zaujetím pro oprášení jeho významu, že na konci filmu se člověk málem diví, že prvním československým prezidentem se stal Masaryk a ne Rašín. Z hlediska přiblížení Rašínovy osobnosti je film jistě objevný, zároveň ale působí i jako poněkud toporná snaha o glorifikaci jednoho z řady zakladatelů státu. Navíc i přes spoustu dramatických momentů v Rašínově životě film působí až překvapivě nudně. Jiří Svoboda má na svém kontě rozhodně mnohem lepší snímky, než je právě tento.

Skrz naskrz amatérský počin - hvězdička za snahu, dokoukat se to ještě dalo. Při sledování úsměvně toporných hereckých výkonů si aspoň člověk uvědomil, že herectví je taky se třeba někde naučit.

Skvěle natočený snímek, který má parametry skutečného filmového umění, což samozřejmě nemůže být stravitelné pro všechny. O motivaci jednotlivých postav se můžeme jen dohadovat, sebezničující chování jinak sympatického hlavního hrdiny působí až nepochopitelně absurdně, ale o to víc nutí diváka hledat odpovědi zapojením vlastní představivosti. Život je přece často absurdní a ukrývá toho víc pod povrchem, než je zřetelné zvnějšku. Něco je nenápadně v drobných až téměř nepostřehnutelných detailech naznačeno, ale nikdy zcela jednoznačně, film je tak oproštěn od jakékoliv didaktičnosti. V divákovi, který na tuto tajuplnou hru s vlastní imaginací přistoupí, zanechá snímek hlubokou stopu, která jen tak nezmizí. Způsobem zpracování mi připomněl slavnou československou novou vlnu šedesátých let, ovšem v soudobě slušivém střihu přesahujícím lokální mantinely.