4ward

Po letech znovu zhlédnuto a ukázalo se, že jde vlastně o skvěle natočený i zahraný velmi špatný scénář. Těžko říct, jaké jsou knihy, protože z filmu působí jednoznačná zkratkovitost - věci se dějí, protože se mají dít aby uzavřely oblouk filmového vyprávění. Vedlejší postavy nemají vlastní názor či rozhodnutí a velká odhalení napovídají širší mystický kontext, místo kterého film ale nabízí jen prázdné symboly. Jednoduše nic moc nemá logiku a navzájem na sebe nenavazuje (nástřihy na malou sestřičku působí jako zcela nahodilý materiál). Z mládí si to pamatuji navíc vlastně spíš jako komedii, ale teď po letech a asi i poprvé v originálním znění, to působí jako znepokojivý film a například Carreyho projev je vlastně úplně jiného žánru. Skvělý, s každým gestem, intonací a pohybem těla perfektně přesný a postava díky této jistotě a sebekontrole má rozměr věrohodného sociopata, přestože repliky by samy o sobě mohly působit prázdně. Tímto jedním prvkem lze vlastně popsat všechny, od skvělé kamery, production designu, kostýmů až ke střihu a hudbě - sešel se nadmíru talentovaný tým, jehož výborná práce ale podivně kontrastuje s těžce podprůměrným, chaotickým a šablonovitým, scénářem.

Inteligentní film se skvělým obsazením (perfektní kostýmy a vedení dětských herců, mimochodem) a roztomilým smyslem pro humor. Magické prvky i morální rovina zcela odpovídaly pohádkovému žánru i specifické poetice autora předlohy.

Pro mě celkem slušný, krutý a atmosférický, nový příběh, který je zaobalený v aktuálním trendu nostalgie. Ten je v tomto případě vytvořen skrze citaci, či spíše imitaci, Kubrickova filmu, která je s každým zopakováním méně funkční. Podobně ústřední tři postavy - Dana, Abru, Barryho - přivádí k životu zdatné herecké výkony jejich představitelů, ovšem po celou dobu je obklopuje ansámbl teatrálně zlých padouchů a vedlejších postav, které si hrají na herce z původního filmu. Doctor Sleep mne ve výsledku neurazil, naopak velmi rychle utekl a lehce mne do příběhu vtáhl. Na druhou stranu neudržel silný dojem. V budoucnu nebudu mít potřebu se k němu vrátit a spíše dám šanci knižní předloze.

Zápis do deníku, 12.5.2009 Přehrávám si na televizi první DVD s filmem od jakéhosi Davida Lynche. Vybíral jsem kvůli mysterióznímu žánru a obálce. Vůbec netuším, že filmu předcházel seriál a nerozumím tomu, co vidím na obrazovce. Ovšem okamžitě mě uchvacuje tajemná mytologie, expresivita a kontrast agresivity s naivitou. Šokují mě herecké výkony a nepředvídatelnost vývoje situací, fascinuje mě svícení. Během následujícího roku skupuji vše od Davida Lynche, co v obchodech a na internetu najdu a následně zkouším podle vzoru těchto filmů - a manifestu Poznámky o kinematografu od Roberta Bressona - natočit svůj vlastní film. Zápis do deníku, 7.9.2017 Přicházím na projekci filmu v kině Porepo. Lynchovy filmy jsem již nejméně přes rok zcela zanedbal. Až při ztlumení světel a úvodních titulcích mi dochází, na jaký film jsem to vlastně zašel. Oživují se mi vzpomínky a každý obraz a zvuk mnou projíždí jako rána bleskem. Sedím zamáčknutý silou filmu do sedačky od začátku do konce. Každá změna rakurzu, svícení, každý tón a pohyb či slovo herce vnímám všemi smysly jako součást jedné velké symfonie. Konečně vnímám film izolovaně od celého popkulturního kultu kolem Twin Peaks. Fire Walk With Me využívá téže mytologie, ale jedná se o samostatné dílo. Pochopitelně. Osobní zpověď autorské obsese, vnitřních démonů, které formou arteterapie tvůrce promítá na plátno s maximálním citem pro pravidla filmové řeči a surrealistické principy organiky materiálů a antropomorfie. Ne nadarmo mne film před lety oslovil. Inspirace mě opět prostupuje a tak nyní musím zahánět vlastní autorské démony.

Trošku škoda násilných kolorací a dva příběhy by si zasloužily o maličko více doříct. Celkově ovšem velmi autentický, emotivní scénář vedený inteligentní režií. Naprostým vrcholem je pak úžasně napsaná, zahraná a vůbec rozkošná hlavní postava třetí povídky.

Ač je z toho místy cítit "punkovitost," stále film rezonuje po emoční stránce především díky barvám a hudbě. Pro mě dále jde o příklad maximálně funkčního využití dvou problematických formátů - krátkého filmu (který umírá pod nátlakem celovečerní konvence) a POV snímání (které obecně má tendenci zcizovat, k čemuž ovšem zde nedochází, ale naopak jde o důležitou složku narace).

Harmony Korine vás nechá prožít vzpomínku, kterou jste neměli. Gummo naplňuje umělecké úsilí o zachycení momentu v čase, pohybu, emoce apod., především proto, že jde o improvizační hru, jejímž cílem je míchat (pravdu a lež, hudbu všech druhů, obrazové formáty, nebo např. střihové a zvukové postupy). Nesnaží se sdělovat, mluvit, popisovat, zhodnocovat a právě tím řekne mnohem víc. Není to svět zamčený do krabice, ale prostě nápodoba světa ponechaného v celé šíři a zároveň jasné ztělesnění filmového média. U většiny filmů se můžeme ptát: o čem to je, co tím autor chtěl říct? V případě Gummo se ptáme: kam se podíváme, co nám Harmony Korine ukáže?

Je život bez vazby k druhému člověku jednodušší? A můžeme vůbec žít jako jednoznační jedinci, jejichž vztahy existují do té míry, kdy je to jen oboustranně výhodné - nebo se spojitostem nevyhneme? A další otázky, které Cronenberg pitvá až naturalisticky doslovně s, pro něj obvykle nekompromisním, nahlížením na lidstvo jako organismus. Tělesnost a myšlenky s city nelze oddělit, tak jako nelze oddělit od lidí, protože vždy budeme nuceni žít alespoň se sebou samými. Jednoduše film podnětný, tak jako může být děsivý nebo uhrančivý.

Esej o trýznivosti vzpomínání, nezastavitelném plynutí času a nenaplnitelné snaze zachytit, kontrolovat život, který je navíc natočen tak magicky, nostalgicky, že sám zůstává vypálen v mysli. Obzvlášť nezapomenutelné jsou momenty zdánlivě banálních procházek muzeem, parkem a samozřejmě vzpomínka na Vertigo spolu s oním jedním otevřením očí.

V kontextu režisérovy kinematografie velmi překvapivě precizní film. Osloví především tématy odcizení během dospívání, hledání místa ve společnosti, kritikou zdánlivě spořádané pospolitosti a také atraktivní stylizací, která kombinuje pastiš 80. let se znepokojivým sci-fi. Na druhou stranu také guilty pleasure, trpící obvyklými nedostatky kultovních filmů a tedy vyžadující k plnému porozumění Director's cut.