novoten

1. série - 65% - Snažím se mít rád hlavního hrdinu, respektovat Purefoye v syrové rovině, nebo vnímat Vernona jako vtipného parťáka a ne jako protivně tvrdohlavou a jednorozměrnou výplň. A jde mi to až někdy do osmého dílu, který reprezentuje vše, co mi na seriálu vadí, a kdy to s vyšetřováním, pointováním nebo vzpomínám pomyslně vzdávám a užívám si jen a pouze stoprocentní vizuál (včetně jednoznačné královny Marthy Higaredy), snad nejpropracovanější obrazovou stránku, co jsem kdy v žánru viděl. O to víc lomím rukama pro stokrát viděné zvraty a v první řadě pro nesnesitelnou pózu otevřenosti všemu "zakázanému". Krev, nahota, sex, násilí, mučení, křik - a až na výjimky všechno v tak evidentně prvním plánu, že mi pak nezbyl prostor k tomu, abych tvůrcům ony finálové emoce, byť dost statečně ždímané, uvěřil na déle než pár sekund. Přirozenost se zapomněla někde ve flashbacích. Potenciálu byla hromada, ale výsledná chuť hořkne přílišnou rychlostí. 2. série - 30% - Jestli pokračování něco dokázalo dotáhnout do konce, tak pozvednout vzpomínky na první dobrodružství. Z něj si totiž nová sezóna bere to, o čem se mluvilo nejvíc a všechno násobí dvěma. Dostávám proto neopodstatněné množství mučících scén, zápletku se pokouší vysvětlovat zmatený Poe a v akci se dává důraz jak jinak než na krev. Bohužel nic z toho není to, co mě k začátkům Carbonu připoutalo. To, co jsem rád měl, teď buď chybí (Martha Higareda), vyvíjí se směrem, který mi nic neříká (sám Takeshi je jen doprovodnou figurkou nezajímavé a nevěrohodné love story) a nebo je téměř vysmíváno (výstavba celého světa stojí na klišovitých vedlejších charakterech a prapodivných dějových skocích). Důvod, proč jdu s hodnocením tak nízko, je ale vizuální stránka. Že se seriál, u kterého divák žasl nad každým druhým záběrem, dobrovolně zavírá do tmavých hal, skladišť a jeskyní, je bezmála tragédie. V kombinaci s absolutním nevyužitím tradičně neodolatelné chameleonky Simone Missick a sympaťáka Mackieho můžu jen kroutit hlavou nad tím, co přesně hlavní tvůrkyně čekala, že jí hladové publikum po dvou letech řekne na tohle.

The Secret Life of the American Teenager. V každé krvavé scéně tíha na hrudi, s postupujícím časem stále více zneklidňující pocit při sledování Andrewa Cunanana a jeho cesty, které nechci (a přesto musím) porozumět a spousta přemítání nad tím, zda je převrácený postup vyprávění ku prospěchu nebo na škodu. Objevování drobných point při zrodu hlavního antagonisty funguje na jedničku, ale vidět dopodrobna rozebírané osudy vedlejších charakterů, které o epizodu dříve/později zemřely, občas smolně zdržuje. V porovnání s OJem je zážitek o poznání osobnější, ať už kvůli pocitu "může se to stát i vám", tak (a to hlavně) díky životnímu výkonu Darrena Crisse. Rest in peace, Teenage Dream.

Málokdo má smysl pro drama jako Ryan Murphy a to, že si takovou složitou nálož vzal pod svá křídla a teď za to sklízí chválu, je pořádné zadostiučinění. Protože si nemá cenu nic nalhávat, proces století to opravdu byl. Od začátku je jasné, že v příběhu, kde většina diváků zná začátek a konec, nebude místo na příběhové šoky. Mýlil jsem se, protože v zoufalém boji odhodlaných žalobců i nelítostně kousajících obhájců se pár překvapivých veletočů skutečně odehraje. Dokud se celé dění nedobere k samotnému soudu, měl jsem s vyprávěním docela problém, protože O.J., byť je to částečný úmysl, působí i díky melodramatickému výkonu Cuby Goodinga více než nesympaticky a jeho hysterické výlevy, kdy si svojí skřípavou fistulí neustále jen stěžuje, jsem téměř protrpěl. Jak ale začne atmosféra houstnout, jde se do úplně jiných otáček a tu nejzásadnější zásluhu na tom mají herci. Tolik dech beroucích výkonů na jednom místě totiž nemá obdoby. Nejvíc mě dostala nepřekvapivě Sarah Paulson, které jsem držel palce při každém klacku pod nohy od protivníků či veřejnosti, hrůzu nahánějící John Travolta nebo Courtney B. Vance v životní roli téměř až krvelačně působícího démona boje za lidská práva Johnnieho Cochrana, který ve svém přesvědčení bohapustě páchá "dobro". Mým největším oblíbencem se ale stal zprvu nenápadný, ale čím dál důležitější Chris Darden. Ta rozpolcenost, kdy se od něj očekává, že nebude na této straně barikády – a když už na ní je, tak označování jeho přítomnosti za čistě rasovou záležitost, to jsou mistrovské chvíle a jsem jedině rád, že právě od Juicova případu stoupá hvězda Sterlinga K. Browna strmě vzhůru.

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě.

Než srovnání s nepovedenými (a s desetiletým odstupem už i řádně směšnými) Angelininými hrátkami si nové pojetí zaslouží podtitul Dobyvatelé ztracené Lary. Těch skoků, hádanek, situací na samé hraně i roztodivných udělátek je tolik, že i pozvolný úvod nebo zkratkovitý rozjezd událostí na ostrově fungují v rámci archeologického dobrodružství na silně podtrženou jedničku. Je až překvapivé, jak velká tíha pak leží na samotné slečně z rodu Croftů, protože Alicia Vikander má ve svém hereckém výrazu takovou sílu, že z emocionálních scén ždímá totální maximum a ty smutnější mě díky ní k mému šoku tlačily skoro k slzám. Nebýt trochu mimo působícího Gogginse, který ze slibného a uvěřitelného slizouna Vogela nedělá nic navíc a na několika místech herecky moc nestačí, byl bych snad doskočil až na nejvyšší hodnocení. Vychytaný scénář se totiž konečně odvažuje nevymýšlet zbytečné veletoče a zkrátka jen adaptovat hru, bez zbytečného holedbání se o vymýšlení vlastní cesty, které vždy vede buď k prohře u fanoušků, u kritiky nebo u pokladen, často pak u všech tří možností. Uthaugova vize má tak nakročeno když ne k nové módě, tak alespoň k sevřené žánrové trilogii.

Snad jen někdo, kdo nikdy o někoho nejbližšího nepřišel, může říct, že flashbacky plné těch nejsilnějších pocitů i nejpalčivějších výčitek, neplnily svou úlohu dokonale, nebo dokonce přecházely v nudu. Právě v nich se Natalie Portman ukazuje jako poklad a nejsprávnější volba pro hlavní roli. Její upřímné slzy nebo soustředěný výraz mě provedly po světě, kterým Garland naťukává všechny očividné či nenápadné zdroje (Příchozí, Vetřelci, Prometheus nebo Fontána), ale nikdy do inspirace nezabředne. Pokaždé z nastalé situace vybruslí originálně a než bys řekl maják, začíná snad i vážně tvořit onu novou klasiku, o které trochu zaskočeně mluvily zahraniční reakce, ať už díky vizuálu, žánrovému záběru nebo pointám. Jediné, co mě mrzí - a tvůrci jsou v tom nevinně - je fakt, že jsme si Annihilation mohli vyzvednout až na Netflixu. Hardyho kamera i neutuchající překvapení z nového světa byly určeny i pro evropské stříbrné plátno.

Doufal jsem v důstojný prequel, ale od chvíle, kdy dorazila bizarní skvadra z nacistického Německa, bylo jasné, že se ho s přeťapanými herci a šišlavým přízvukem nedočkám. Hlavní hrdinka v podání extra roztomilé Ellie Gall sice dělá, co může, ale s banálními dialogy a špatně maskovaným mizivým rozpočtem nemohla udělat nic. Tím spíš, když jí záda kryje zaměnitelná parta přihrávačů a dvoří se jí louda James. Když byla SGO oznámena, vážně jsem nečekal ukoktaný fanmade projekt. Pár infantilních vtípků, jakkoli dobře načasovaných, na lepší hodnocení vážně nestačí.

Nebýt nešťastného scenáristického rozhodnutí, které v samém závěru posílá odkaz všeho netopýřího někam do stoky (a mimo jiné se tak definitivně odklání od už tak dost odlišné předlohy), nechal bych se mou milovanou viktoriánskou atmosférou, byť zde ne zcela vytěženou, dostatečně pohltit. Poslední dvacetiminutovka mi ale dosavadní dojmy šmahem splachuje a celé kouzlo plynových lamp tak až krutě rychle zháší.

Opatrně jsem očekával mysteriózní pohádku, do které del Toro přisype v lepším případě menší, v horším případě větší množství deprese, hlavního to kata Faunova labyrintu. Jenže všechno je jinak a já dostávám čím dál lepším Richardem Jenkinsem vyprávěnou retro verzi Žbluňk, přístupnou od osmnácti let. Nejkratší sirku si ze zúčastněných hereckých es vytahuje Michael Shannon, který sice svůj tradičně divoce zakaboněný obličej prodává, jak jen může, ale jeho linka ultrazáporného agenta působí kvůli nevydařeným rodinným / manželským scénám poněkud nahluchle. Vnímám, že hlavní prostor dostávají kráska a zvíře, až překvapivě na úkor dovyprávění linek ostatních postav, ale stejně mi je žánrově důkladná podívaná hrozně sympatická. Je totiž vyprávěná bezelstně a upřímně a nesnaží si hrát ani na chvíli na nic, čím není.

Celovečerní epizoda Black Mirror, kterou vlna loňského Moonlightu a jemu příbuzných rasových tématik nesmyslně vynesla až k oscarovému klání. Daniel Kaluuya v úloze hlavního hrdiny autenticky prožívá všechny citlivé i hrozivé chvíle a za hlavní roli pro přehlíženou Allison Williams jsem tuze rád, ale je to málo. Zajímavý námět na celý film nevystačí a po všech ohlasech jsem nevyhnutelně očekával základ nového směru nebo alespoň překvapivě vedenou žánrovku. V lehce povrchně působícím podání s jednostrannou pointou se ovšem neskrývá.