novoten

Nedělám si iluze, že by scénář vznikal jinak, než že se ústřední parta sešla nad hromadou jídla někdy kolem Dne nezávislosti, setkání proložila konzumací nejrůznějších látek a maratonem Toy Story a bylo vystaráno. V rovině parodií to pak podle očekávání dopadlo celkem vtipně, v rovině polopatických socio-kulturních komentářů a připomínek už ale upoceně a toporně. Nejvíc mě ale ničí nutnost neustále nadávat, každou scénu kdovíproč otřít o sexuální narážku a posledních deset minut tam namatlat extra hrubozrnnou šou, snad jen tak z hecu, jestli to někdo z diváků zvládne. Navíc se Rogen zdržuje u tisící variace toho, jak je libovolná postava pod vlivem drog a to mi stejnou měrou nepřijde vtipné, jako mě zaráží, že se jeho přístup k vtipům přestal vyvíjet, ba začal spíše retardovat.

Zopakovaná esence okázalého špionství, která je opět nejsilnější ve chvíli, kdy jde proti obvyklým pravidlům a odvážně staví celý příběh na lidskosti, na síle postav, na hojících se jizvách zdánlivě nezničitelných forem. Šok z nově viděného přístupu se sice pochopitelně nekoná, na to McQuarrie až příliš opatrně kráčí po vlastní vyšlapané cestičce a dělá z Falloutu spíš M:I 5.5, ale kombinace dalšího vnitřního pnutí několika organizací a velkolepého bondovského finále je natolik perfektně do sebe zapadající, že mi na takovém přístupu nakonec nevadí vůbec nic.

Ve velkolepých momentech obrovský zážitek, v překvapivě komorním finále pak pocitově bezchybná kombinace pocty klasickému Jurskému parku a napravení všeho, co svého času nevyšlo Ztracenému světu. Zdánlivě nemožné sloučení dává ve výsledku s přehledem druhý nejlepší díl celé ságy, sebejistě nakračuje k trilogii a Chrise Pratta cementuje na pozici miláčka davů. 90%

Ztratili jsme švih. Nepoznávám Iannucciho, protože tohle není ten scénárista, který má na svědomí první čtyři sezóny Veep. Neříkám, že se třeba právě tam nedotýkal ožehavých a citlivých témat, ale rozhodně si v nich nepočínal jako slon v porcelánu. Takhle kontroverzní oblast si zaslouží ostré zářezy, místo toho dostávám humor na první dobrou a nějaký druhý plán aby divák pohledal, nemluvě o chytrých nebo nenápadných vtípcích. Poslední záchranou jsou pochopitelně herci, zejména vskutku hovadský Beale a vymodlený Jason Isaacs, na kterého se celý film čeká a pak má přibližně desetinu prostoru, než kolik jsem pro něj po traileru očekával.

Scénář Juliana Fellowese těsně před downtonovským startem v režii jindy žánrově přesného Valléeho, pohádkově úžasný Eshkeriho soundtrack a málokdy selhávající dvojice Blunt-Friend v roli ústředního páru - a přesto je z mírně idealizovaného příběhu mladé královny těžké zklamání. Romantice věřím jen z poloviny, historické reálie přichází téměř komplet vniveč a koncept milostného dopisování selhává úplně, stejně jako nečitelný (a v důsledku pak i zbytečný) lord Melbourne. Až je jednomu smutno, že tolika velkým slovům a citům nemám jak věřit. Třetí hvězda tentokrát čistě sobecky jen za hudbu.

Subjektivně odtrpěné páchání dobra a Intenzivní hra kontrastů. Jak těch vizuálních v podobě světla a tmy v obou pracovních místnostech, tak zvukových v případě nervózního ticha i do morku kostí se zařezávajících vibrací či vyzváněcích tónů. Za nejatraktivnější devízu ale beru kontrast významový, kdy jediná věta na záznamníku dokáže na diváka dopadnout pokaždé úplně jinak. Nebudu se hádat, že nejde jen o dusivou žánrovku, ale tak povedenou, že se k sílící šeptandě rád přidávám.

I když je na první pohled a snad ještě i po první scéně vše při starém, nedostává se Soldado svému předchůdci na dostřel. Ani nemůže, velká většina klíčových zúčastněných z minula totiž chybí. Villeneuve a jeho dokonale přesvědčivá režie, Joe Walker se strojově přesným střihem, tepající Jóhannssonova hudba a v první řadě vtahující Deakinsova kamera, která tehdy nadprůměrný zážitek pozlatila k nezapomenutelnosti. A ti všichni jsou teď nahrazeni a kromě klíčové herecké dvojice se vrací alespoň Taylor Sheridan. Opět se rozhodl tnout do živého, ale kromě momentu překvapení mu tentokrát chybí i lidštější rozměr, který v prvním dílu diváka díky charakteru Kate tak rozvibroval. Její nástupkyně v podobě neustále vláčené Isabel podobný úkol nemůže zvládnout, protože celou dobu jen slouží zápletce bez toho, že by dostala čistě vlastní scénu na úkor machinací, akce a zatvrzelosti Brolina s Del Torem. Jako samostatná žánrovka samozřejmě Sollimova vize obstojí, na to je charisma obou zmíněných příliš fatální, ale jako pokračování filmu, který před třemi lety zatřásl kinem, je to zatraceně málo.

Howard poctivě tlačí velkolepé záběry i tam, kde by je divák nečekal, a snaživě tak chce nechat zapomenout na to, jak vyvařeně začíná celá série působit. Vedlejší postavy zbytečně mělní pozornost, parťačka přichází na scénu značně vynuceným způsobem (a vlažnost Felicity Jones tomu nepřidává). Nejsmutnější ale je, že i po dlouhé pauze od Andělů a démonů je jasně znát, že se scénář jen snaží vyzobat ty lepší ingredience z nich i ze Šifry, aniž by přidal cokoli nového. Za stále až překvapivě vitálního Hankse zůstávám na slabším průměru, ale zmatený jsem z téhle směsky doteď.

Větší týmovou dynamikou a rozšířenými schopnostmi hlavního hrdiny o chlup lepší než první díl a sebevědomým přístupem také překvapivě silná součást celého univerza. Díky tomu, že neuhýbá ze své lupičské podvratnosti, rodinného patosu ani čistě fyzické komiky, je sám Scott Lang (a nyní snad i Hope van Dyne) snadno zařaditelným kouskem skládačky, který umí zazářit i sám o sobě.

Většina krátkých příběhů z pera Philipa K. Dicka v sobě skrývá zábavu, tajemství, nápad, poselství. V padesátiminutových verzích jim ale zůstává možná ten nápad, v některých případech protivně natažený na neúnosnou délku, jindy nosný jen v první třetině a pak trestuhodně opuštěný. I přes pár vydařených Arnaldsových melodií tak z Elektrických snů zůstal nedotažený pokus, ve kterém mi jako jediná učarovala epizoda Human Is, ve které Bryan Cranston opět hraje Bryana Cranstona. Takový mile výmluvný paradox.