novoten

Fascinující interakce dvou záštihodných, ale o nic méně obrovských osobností. Anderson ne poprvé vypráví v rytmu, který mi svou podstatou nesedí, ale hlavní dvojice v něm odvádí takové penzum práce, že mám sílu výsledných emocí chvílemi problém ustát. Ústřední téma mě totiž nabíjí a zneklidňuje zároveň a z Mistra dělá extrémně intenzivní podívanou, byť jaksi nepříjemným a až cizím způsobem.

Překvapivý návrat a to nejen ohledně série samotné, ale také co se týče přítomnosti příjemné kvality. Hořká nota, kterou před sedmi lety zahrálo Saw 3D, je zapomenuta, přestože se o restart v žádném případě nejedná. Naopak, nezasvěcení diváci budou tou záplavou respektu vůči dávno mrtvému vrahovi pořádně zmateni. Já si s předchozími díly tehdy prošel od toho lepšího až po to nejmarnější a jsem téměř v šoku z toho, že bych nejnovější (a vzhledem k nevelkým tržbám zase na čas poslední) příspěvek do galerie zvrácených her zařadil v rámci série možná hned za legendami opředenou jedničku. Logické chyby se jako obvykle vymýtit nepodařilo a vzhledem k ošemetnému zapletení se do prapůvodní mytologie samotného Jigsawa to ani nebylo možné. Za onu přehledně vystavěnou i sympaticky matoucí podívanou plnou divákových napjatých nervů přesto opatrné díky.

Málo slov o spoustě věcí. V teskném duchu, v překvapivě nekompromisním podání všech zlomových scén a v životním hereckém výkonu Jeremyho Rennera. Tak chlapský a neústupný film, že to jednoho až porazí.

Hromovládce má v mém diváckém srdci svoje pevné místo a jeho první dobrodružství pro mě zůstává jedním z nejlepších zážitků nejen v rámci jednoho vesmíru, ale i v komiksových adaptacích obecně. A zatímco kritická obec má se všemi díly problém, pro mě zůstává Thorova trilogie kvalitativně nejvyrovnanější sérií MCU. Ať už se jí totiž chopil kdokoli a ať už se žánrově rozkračovala od romantiky přes drama až po fantasy, vždycky jsem nad ní žasl. A žasnu i napotřetí, protože nálada opouští dosud vedoucí love story, nebojí se odstraňovat známé postavy a přesto královsky kráčí k nejvyššímu hodnocení. Dýchají z ní totiž veškeré ingredience fantasy žánru, přidává se k nim jednoznačně nejlepší akce v sérii, neuplyne pár minut, abych se nezačal smát a Hemsworth s Hiddlestonem pro svoje charaktery očividně dýchají. Něco mi říká, že je Ragnarok pro klasického Thora koncem, ale o to radši jsem, že se příběh uzavírá takhle triumfálně.

Hlavní cíl, který si před sebe tvůrci vytyčili, jim vyšel jen napůl. Dopředu avizované propojení superhrdinské velkoleposti s obyčejným středoškolským dobrodružstvím totiž doplácí na chvíle, kdy jim to vedle sebe příliš nesluší a nejednou do sebe hlasitě narazí. Teenagerská linka je totiž k té čistě marvelovské (události z Avengers nebo Občanské války se těží snad víc než na dřeň) šita zbytečně horkou jehlou a výsledné dojmy tak překvapivě musí tahat nahoru až sám Tony Stark v nepřekvapivě parádním Downeyho podání. Tom Holland si kostým užívá do poslední hlášky a snaží se být onou moderní verzí Spideyho, ale i když jsem byl po jeho představení optimistou, zatím si mě na svou stranu získává jen velmi opatrně. K pavoukovi má sice podobně blízko jako kdysi Tobey Maguire, ale vzpomínky na Garfielda a vůbec na celého Amazing Spider-mana ve mně zůstávají příliš intenzivní a pozitivní, než abych nový restart přijal za svůj takhle rychle. 70% a naděje, že když se potřetí vstupuje do stejné řeky, nebude se z ní tentokrát zbaběle couvat.

Knižní Sněhulák znamenal jistý předěl, během kterého začala série ve svých napínavých momentech být až nepříjemně sugestivní a vražedné výjevy natolik přesné a děsivé, že se člověk ohlížel doma přes rameno, jestli na něj něco špatného nečeká v koutě. Zároveň se jednalo o do té doby jasně nejfilmovější díl, který skýtal námět na parádní thriller. Potvrdil se ale můj strach, že hlavní průvodce zimním Oslem může v rozpohybované podobě selhat. Harry Hole, hrdina mojí oblíbené kriminální série, má v tomto bodě svého života a kariéry už něco odžito, odtrápeno a odpito. Tohle jeho depresivní podhoubí je nasáklé ztrátami a mizernými obdobími jak v dospělosti, tak v dětství. Film nám dává Harryho, který jenom pije a není jasné, jestli je to kvůli rozchodu s přítelkyní nebo jen kvůli tomu, že zrovna nemá v práci do čeho píchnout. Oba důvody působí dost banálně, takže je dobře, že přichází první sníh a s ním i právě ony vraždy, na které každý, kdo o Nesbøvých knihách někdy slyšel, napjatě čeká. Rozjíždí se tak kolotoč vyšetřování, který ovšem působí až směšně. Hlavní postavy se zeptají na pár otázek, velký čas tráví zkoumáním osob v pozadí pořádání zimních her v Norsku a snaží se rozplést minulost několika anonymně působících charakterů. Problém je, že ona sugestivnost se z adaptace vytratila. Vraždy se buď odehrají mimo obraz, nebo k nim dojde zcela nezajímavě. Linky současné i minulé se pak v závěru nijak neprotnou, naopak (a to je výtka, kterou neodpustím) se trio scénáristů rozhodne jít otevřeně proti předloze, čímž z klíčové vedlejší linky udělá zdržující slepou uličku. Dodnes si navíc pamatuji, jak jsem při čtení několikrát myslel, že identita vraha je mi už už jasná, ale autor mě pokaždé překvapil a dohrál děj tak daleko, že vrahem mohly být tři různé postavy a u všech se pointa zdála podobně nezpochybnitelná. Film si ale obě dvě chybné teorie vystřílí a se zcela zbytečným předstihem je označí jako mylné, čímž diváka dokonale mate a s odstupem mi tak některé falešné vábničky přijdou téměř jako urážející. Z původního zklamání tak v tuto chvíli nemám daleko ke vzteku a druhou hvězdu z milosti nechávám jen díky tomu, že Charlotte Gainsbourg jako by "mojí" Ráchel z oka vypadla, a ze smutného poznání, že v jiných rukou by Michael Fassbender skutečně mohl být ideálním Harrym. Přesto se modlím, ať se v závěru naznačené nakročení k dějové ještě vyhrocenějšímu Levhartovi neuskuteční.

Rozumím všemu předloženému, chápu, proč chce Wingard přiblížit látku americkému publiku a zjednodušit kulisy, proč je Ryuk jednoznačnější (a tím pádem bohužel i téměř nikdy rafinovaný). Jenže s tím vším přichází i nepochopení celého konceptu souboje dvou mozků. Light zůstává vysoce inteligentním Kirou a L pak mistrem dedukce, neustále na stopě svojí oběti. Střetávají se ale ve smutně polopatickém souboji emocionálně přehrocených jedinců, kdy první jmenovaný vesele prozradí svoje tajemství dívce, které nemá jediný důvod věřit a stává se jejím oddaným nepřemýšlejícím podpantoflákem - a druhý se (snad z nedostatku spánku?) postupně mění v impulzivně jednajícího nerváka. Z výsledného počinu je pak příjemně svižný thriller s výborným soundtrackem a famózním vizuálem, ale s legendární značkou Death Note se i z logiky věci rozchází snad v polovině stopáže. A to je pak zle. Netflix měl vzít rozum do hrsti a místo do střídmého filmu jít rovnou do velkolepé minisérie. Tam už by postavám humor, hloubka či smysl nechyběly.

V silnějších chvílích nechybí intenzita Labutě nebo pod kůží napevno zalezlá nepříjemnost a sugestivnost Requiemu. Ať už ale chtěl Aronofsky říct cokoli, veškerá alegorie se ztrácí v neustálé smyčce. Neúspěšná snaha o uchránění vlastního soukromí je po chvíli tak iritující, že jsem s každou novou postavou jen kroutil hlavou s čím dál větším důrazem. Ten způsob, jakým se celá forma v poslední třetině zataví, je ale tak průhledný, zbytečný a (co je nejhorší) líně napsaný, že jsem už jen odškrtával povinná biblická zastavení a byl čím dál rozmrzelejší z toho, jak Jennifer Lawrence hraje naprosto prvotřídně a přitom ve své podstatě naprázdno. Děsí mě, že někdo, kdo dokázal o dekádu dříve rozvést jednoduchý řetězec myšlenek do životního díla jménem Fontána, teď vyplodí nápad, který očividně chce bujet do více rovin, ale on ho nechá plynout v jediné. Noe byl možná zklamání, ale matka! je hranice mezi šlápnutím vedle a ztrátou sama sebe.

Chvíli trvá, než divák odhadne, kam by netradiční antologie přibližně chtěla mířit (a proměnlivá kvalita jednotlivých příspěvků i jejich roztodivné nálady příliš nepomáhají), ale při troše trpělivosti se na nepředvídatelné rozpoložení dá přece jen naladit. Problém ale tkví v (ne)kvalitě většiny epizod, které nepíše Mark Duplass. Zatímco jeho scénáře se většinou dopátrají nějaké emocionální katarze, ostatní autoři často přijdou s nápadem, který by se sotva dal natáhnout na pět minut, natož až někam k půlhodince, tím spíš, že dedukovat, co tím či oním chtěl scénárista říci, je místy dost únavné a u zvratu prostých epizod dokonce otravné. Nejlepší / nejoriginálnější pecky se promrhají relativně brzo a hlavně jich je postupem času čím dál méně, naopak přibývá kousků, které mají negativní potenciál celý produkt klidně zabít. Od třetí sezóny se pak trápím víc, než kdy dřív a frekvence neuchopitelných experimentů, které jenom chtějí naplnit slíbenou škatulku "posunování tvůrčích hranic", je vysoká až příliš.

1. série - 90% - I o smutných věcech se dá vyprávět vesele a přestože při trampotách slečny Rebeccy nejednou slzím nad tím, jak beznadějně upřímná, bezhlavá a zoufalá ve svých snahách je, stejně často se vzniklým situacím i nemůžu přestat smát. Byť divák, který dohlédne za první dobrou, tuší za onou muzikálově rozkecanou zábavou jistou občasně vykukující temnotu. Rachel Bloom má ze života odkoukané mnohé, ale právě ty hořkosladké chvíle, kdy člověk miluje, ale milován není, to je její číslo jedna, díky kterému konkurenci bez problémů uniká. Z ostatních postav mě nejvíc překvapil Darryl, který z potenciální vtěrky přerostl do zázračného nahrávače na největší smeče a zároveň si pro sebe krade zcela samostatnou a překvapivě životnou introspekční linku. 2. série - 90% - Nešťastná Rebecca je o pořádný kus lepší než sobecká Rebecca. Milostný trojúhelník a vše kolem něj má sice na svědomí jako vždy skvělé songy, ale až když se daná vztahová situace vyřeší (a že se vyřeší dost překvapivě), začíná ta pravá druhá série, která by bez onoho těžkopádného rozjezdu patřila k vrcholům toho, co jsem kdy viděl. Holčičí síla, kterou hlavní hrdinka sdílí s Paulou, Heather a překvapivě hlavně s Valencií, je totiž nezměrná a ať už se na hostovačku zastaví Brittany Snow nebo nově příchozí šéf Nathaniel, jedná se o řetězce bránici trhajících gagů a geniálních hudebních nápadů. 3. série - 100% - Jestli nebyla třetí sezóna z West Coviny tím nejlepším, co jsem za poslední rok na obrazovkách měl tu čest sledovat, byla alespoň rozhodně tím nejzábavnějším. Těch sotva postřehnutelných muzikálních gagů, parodií a dokonalých veršů je tolik, že se ani nechce věřit tomu, jak dlouho si je parta kolem Aline Brosh McKenny šetřila. V kombinaci s gradující "duševní" linkou, která pro mě vždy byla tím základním dějovým předivem, se jedná o dokonale komplexní a přesto pro leckoho maximálně rozporuplný a nepřijatelný zážitek. To, že se sledovanost pohybuje takřka kolem nulových hodnot a relativně předvídatelná taktika stanice CW přesto zahrnovala i odklepnutí pro finální sérii, je nemalý zázrak. 4. série - 90% - V něčem jiná, vážnější, chvílemi snad i vyzrálá, ale v rozhodujících momentech bezhlavá i intimní zároveň. Poslední sezóna odpovídá na všechny zásadní otázky, zlehka poodhaluje závoj budoucnosti, končí přesně tak, jak podle tvůrčího týmu od samého začátku měla - a díky účasti Skylara Astina mě úspěšně nutí zapomenout na moji nenávist ke Gregovi. Možná to není pohádkový konec, ale takový ani nikdy být neměl. V mých očích Rebecca patří do konkrétní náruče, ve které nakonec neskončila. Nevadí mi to. I u vztahově muzikálové komedie, která má slovo girlfriend v názvu, může happyend spočívat v něčem mnohem vyšším.