novoten

1. série - 70% - Do tohohle spolku jsem šel naslepo, takže když na mě vykoukla velmi specifická a zajímavě uhnutá verze o rok staršího Coupling, radostně jsem zajásal. Radost mi navíc udělal Rory McCann, dlouhé roky předtím, než se z něj stal Sandor Ohař Clegane. Celý koncept ve svých zásadních momentech funguje dobře i přes účast mnou tuze neoblíbené Anne Dudek v pozici hlavní hrdinky Clare. Jenže každá skupinka má jedince, který tam zdánlivě nepasuje a pro mě se jím stal jednoznačně Barney. Snad za to může prapodivný projev Jamese Lanceho, ale kdykoli začal okouzlovat kteroukoli z přítomných dam, měl jsem chuť sledování okamžitě nechat. Je to škoda, protože Michelle Gomez dokazuje, že dramedy je pro ni ideální žánr a taková Bonnie Engstrom jako Dirka je krásný kus ženské, na kterou se dívá samo. 2. série - 50% - Když jsem Barneyho označil jako jasně nejhorší postavu, netušil jsem, co přijde. Jeho náhrada Lachlan je ten nejupocenější a nejubožejší slimák, který se kdy v libovolném britcomu plazil a fakt, že se v ději objevuje častěji než jeho bratr, je hlavním důvodem, proč druhá sezóna snad ani nemohla uspět. Celý koncept navíc působí na takhle malém počtu epizod až překvapivě unaveným dojmem a třeba linka, kdy Dirka a Fist řeší těhotenství prvně jmenované mě přiváděla svou hloupostí a přepálenou absurditou k čirému zoufalství. Spásným přírůstkem se nakonec stává Clareina sestra Jean, ale i ona si prožije svoji zoufale nechutnou scénu, protože její představa studie prostituce se ani jinak nazvat nedá. Na konci jsem bohužel dost smutný, protože toho potenciálu, kterého se během pár epizod zvládlo promrhat, je dost a nebýt brilantní Michelle Gomez, která si druhou sérii elegantně krade pro sebe, bylo by zle. Takhle jsem (i díky povedenému a naštěstí i překvapivě civilnímu finále) ještě relativně smířlivý.

1. série - 70% - Mark Schwahn se jedenáct let po stvoření svého životního díla, nesmrtelného One Tree Hill, rozhodl udělat si radost a natočit soap operu. Poctivý vztahový seriál už si vyzkoušel a devět let do něj dokázal sázet šokující zvraty, super hlášky i nepředvídatelné situace, tak proč se koneckonců nezkusit odvázat ze řetězu uvěřitelnosti a nedat nám přesně to v obalu nejluxusnějšího mýdla. Z The Royals se chvíli klube Gossip Girl, chvíli div ne Dynastie, ale snad pro svůj občas notně vykukující nadhled to překvapivě funguje. Neuškodí ani vážné linky (sbližování Liama a Ophelie dává alespoň matně vzpomenout na love story Nathana a Haley), šikovně poskládaný písničkový soundtrack a záměrně přehrávající Jake Maskall jako skrz na skrz prohnilý záporák Cyrus. Rozpolcený jsem ale v sympatiích k trojlístku hrdinů nejhlavnějších. Princezna Eleanor mě baví neustále, královna Helena mě alespoň zajímá, ovšem rozervaný princ Liam smutně často, snad kvůli nijakému projevu Williama Moseleyho, převážně nudí, protože takhle si kralevice zkrátka nepředstavuji. Stanice E! si vůbec pro některé hlavní postavy vybrala nezvyklé herecké volby a (tentokrát bohužel nezáměrně) přehrávající Oliver Milburn jako Ted nebo zpočátku neuvěřitelně toporný Tom Austen jako Jasper povážlivě ruší každou scénu, ve které se objeví. Návyk tam ale (jako u každé správně šťavnaté telenovely) je, takže mírně nadhodnocuji a s radostí čekám, kam se tahle šlechta nechá vyšroubovat. 2. série - 85% - Důvěra se vyplatila a Schwahn mě po letech chytá za srdce celou rukou. Princ Moseley navíc během pauzy očividně doplnil resty z kurzu herectví a hlavně díky tomu mu dokážu najednou fandit, nehledě na to, že mu to parádně šlape v geniální bromance s kamenně se tvářícím (a přesto konečně sympatickým) Jasperem. Tohle je vztahovka, na kterou se vyplatí se dívat, ať už se bere vážně nebo skrz ústa Elizabeth Hurley shazuje nejen celou královskou rodinu, ale i celý koncept. Jeden ze seriálů, kde mě ze srdce mrzí, jak malé množství diváků (nedejbože fanoušků) má a očividně vždy mít bude. 3. série - 70% - Změny kvality i nálady tentokrát téměř rychlostí světla. Úvodní čtveřice epizod je tím nejlepším, co jsem z eskapád rodu Henstridgů dosud viděl, dění v dílech následujících (boxerský zápas, Liamova dětinská umanutost i v nejzbytečnějších okamžicích) pak naopak tím nejhorším. Díky Cyrusovým grimasám a hláškám, dokonale vnadícímu finále a fandění vztahu Jaspera a Eleanor, kterému jsem po dlouhém odolávání nenávratně propadl i já, jsem v hodnocení pořád ještě smířlivý, ale některým veletočům bych se příště už pokud možno vyhnul. 4. série - 80% - Nemyslel jsem, že se Šlechta může odvázat ještě víc, ale je tomu tak. A hlavně je tomu tak v průzračně čisté Schwahnovině, kdy se klíčové zvraty klidně odehrají a odříkají jedinou scénou, zatímco banální až dětinské linky se natáhnou klidně na většinu sezóny (Robin Hood nebo ambasáda). Finální cliffhangery jsou jako obvykle prvotřídní a zjištění, že se odpovědí s největší pravděpodobností nedočkám, mi trhá srdce. Skandál kolem Marka Schwahna totiž způsobil jak jeho vyhazov od seriálu, tak skutečnost, že epizoda With Mirth in Funeral and With Dirge in Marriage je posledním, co jsme (nejen od něj) kdy viděli. Rád bych, kdyby se některá jiná stanice povznesla nad danou situaci, ale zároveň vím, že takhle nepěkný škraloup se bude sloupávat velmi těžko.

Romantiky o ztrátách blízkých a následném hledání čehokoli, co by nás v životě napevno upíchlo někam jinam, patří k mým nejoblíbenějším a Tumbledown, jako jeden z nejpoctivějších příslušníků tohoto subžánru z poslední doby, mi proto udělal obrovskou radost. Uzavřená Rebecca i nakažlivě entuziastický Sudeikis totiž patří k hercům, kterým ono nenápadné ublížení na duši věřím i v nejpomíjivějším pohledu. A Daniel Hart by to při troše štěstí mohl se svými náladovými soundtracky dotáhnout pořádně daleko.

Se značkou Cloverfield přichází zatraceně těžké břemeno. Původní Monstrum totiž dokázalo prvotřídně zkombinovat drama hlavních hrdinů s něčím velkým a děsivým, co se nacházelo neurčitě daleko a zároveň všude kolem. Shodně pojmenovaná ulice má k dispozici jako vždy uvěřitelnou Mary, v životní formě burácejícího Johna Goodmana a v první řadě otazník, co že se to schovává venku tentokrát. S hlavní devízou ale přichází i hlavní zádrhel, protože všichni tušíme, že v závěrečné třetině musí přijít něco nečekaného, což k dosavadnímu průběhu příliš nepasuje. Vzorec se tak povedlo zopakovat jen napůl, hlavně díky hercům a pořádné várce napětí, vycházejícího z těch nejobyčejnějších situací. Celek ale vypadá jako dva filmy sestříhané dohromady.

Exupéry tam je a kdo říká, že ne, ten ho nechce hledat. Malý princ tu na mě čekal celou dobu, jen v jiné formě. Předloha se dá přečíst za odpoledne třikrát tam a zpátky a pokaždé mi předá něco jiného, jinou náladu, jiný životní směr a náboj. Film tohle všechno bere jako svou součást, vedlejším postavám připisuje výraznější zásluhy a myšlenky, které máme tak rádi, zkouší rozbalit do snáze pochopitelného a dětem přístupného zážitku. Plakal jsem, smál jsem se, ale nežasl. Proto nakonec jen za čtyři hvězdy v nebeské dáli s tím, že nedovysvětlené, s jakkoli statečným a dobrým úmyslem, je někdy víc než poučení naservírované na stříbrném podnose.

Spoilery - - Soderberghovi z dlouhodobého hlediska moc nevěřím, ale filmu s pověstí majstrštyku, tím spíš s takhle našlapaným obsazením, jsem věřil rád. A spálil jsem se, i když to tak ze začátku nevypadalo. Ono vodění za nos (byť v tu chvíli pro diváka netušené) působilo propracovaně, důkladně a koneckonců i napínavě, protože dlouho není jasné, která řečená informace je důležitá. Jakmile se ale témata začala překrývat příliš a k odhalení point dopomáhaly hlavnímu hrdinovi akcie farmaceutických společností, věděl jsem, že je zle. Navíc se jako člověk, který se ve svojí profesi věnuje psychiatricky nemocným lidem, nemůžu zbavit dojmu, že právě jim Vedlejší účinky prokazují trestuhodnou medvědí službu. A stejně tak mi vadí i finální vyznění Burnsova scénáře, ve kterém to zkrátka a dobře ženské schytávají až nevěrohodně moc. V kombinaci s papírem šustícími dialogy v případě postavy Catherine Zeta-Jones, nešikovně paranoidními zvraty a katarzí, která zoufale nedoléhá, to se Stevenem už definitivně vzdávám.

Ještě větší retro, než jsme doufali. Krang přetéká slizem, Trhač se vrací do brnění, asistuje doktor Stockman a pár ran rozdá i Casey Jones. Léto 2016 přeje mým dětským láskám a po Tarzanovi dostávají další šanci i Želváci, kteří se po svižném (byť dějově krkolomném) originu vrací v ještě lepší formě. Mají auto, mají elán, mají April a pořád parádně baví. Není mi už šest, takže nadšení musím chtě nechtě začít krotit, ale když se v závěrečných titulcích spustila nová (a přitom dokonale uctivá) verze té nejlegendárnější znělky, neměl jsem daleko k nefalšovanému dojetí. Kdo želvy miloval a chtěl ten pocit ještě jednou zažít, je v téhle stoce na správném místě.

Bušící srdce, oči dokořán a plesající dušička bývalého desetiletého geeka, který o všudypřítomném muži z rodu opů přečetl snad vše, co se jen dalo sehnat. Na dětské lásky se nezapomíná ani o dvě dekády později a právě David Yates umí o hrdinech, padouších, lásce a přátelství vyprávět tak svěže a zároveň staromódně, že mi nezbývá obrany. Skarsgård se navíc pro roli Johna Claytona narodil a když Margot Robbie poprvé ve své kariéře neotravuje, jdu po mírném váhání nejvýš. Síla příběhu a jeho poselství u mě vysoce přebíjí potichu se o slovo hlásící výtky k drobným fyzikálním nedostatkům. Pokračování bych bral okamžitě, a i když si jednu linku tvůrci až překvapivě rychle vyčerpali (Opar), směrů, kterými se vydat, mám v hlavě desítky.

Pohádka, která se nestane stálicí, ale duši v sobě má tak upřímnou, že mi stačil jediný pohled do Petrových očí, abych věděl, že jsem v Zemi nezemi opět oním stejně ztraceným chlapcem jako před lety. Největším překvapením je absence přímého navázání na klasický příběh a motivace postav jsou oproti němu v rámci rodinnějšího přístupu méně vyhrocené, ale přetavení do téměř klasicky střižené dobrodružné podívané charakterům J. M. Barrieho v žádném případě neškodí. Nejzásadovější milovníci předlohy asi u zpívajícího Hugha Jackmana narazí, ale já neměl šanci mu odolat. Pořád totiž věřím na víly a na neopakovatelná kouzla, která jejich prach přináší.

1. série - 50% - Jako fanoušek Firefly, Filliona, Tudyka, Whedona a vůbec všeho s tímto střetem souvisejícího jsem pánům rád na podobnou legraci pro pravověrné fanoušky přispěl. Jen si nejsem jistý, jestli se povedlo vzít Con Mana za správný konec. Působí totiž jako super nápad a fajn námět, ale určitě ne jako dobrý seriál. Epizody na Conu jako takovém mají kolísavou kvalitu (a my, kteří se občas něčeho podobného zúčastníme, a za fotku se svým oblíbencem bychom byli nehorázně vděční, při nich máme trochu černé svědomí), celá anabáze s panenkami je zoufale utahaná a nevtipná a agentka v podání Mindy Sterling je neuvěřitelným průšvihem, který mě vytrvale nutil k podstatně nižšímu hodnocení. Naštěstí se Tudykovi sešlo takové množství známých, že se dá na nevyrovnanost scénářů zapomenout a nadržený Sean Maher, srdnatě dabující Milo Ventimiglia nebo zlehka narušená Amy Acker mi udělali neuvěřitelnou radost, stejně jako nadšení, s jakým se očividně blblo při vytváření skvělého Spectrum. Přál bych si, aby do toho šli kluci znova, ale tentokrát s větší důkladností a s nějakým pevnějším cílem, než srazem všech, které mají rádi. 2. série - 50% - Už to, že mi trvalo skoro čtyři roky dokopat se ke zhlédnutí nějakých tří hodin, svědčí o tom, jak kyselou pachuť ve mně nevydařená šance mých oblíbenců nechala. Druhá sezóna je na tom skoro stejně, sice se ubralo na výskytu (i tak zoufale nadužívané) Mindy Sterling, ale děj je pořád buď divný (muzikál ve skladišti, ztracený Hemsworth) nebo rovnou otravný (většina linek kolegů ze Spectrum). Něco málo zachraňuje slušná porce epizod, kde se objevil Fillion, kouzelná camea Tahmoha Peniketta, Caspera van Diena i Elizy Dushku, ale přesto snižuji hodnocení. Proč musí tak často někdo kálet, mluvit o nechutnostech nebo je rovnou jíst? Hrát v tom kdokoli jiný, dštím na Con Mana síru kudy chodím, i moje smířlivost vzhledem k účasti tolika oblíbenců ale má své meze.