novoten

Nebudu se tvářit, že moje časově obdobně zasazené dětství vypadalo takhle, protože bylo mnohem umírněnější, klidnější a adekvátně introvertnější. Přesto se mi moc líbí, jak Hill onu dobu zachycuje. Ne jako milou dekádu tvárného dětství, ale jako problémovou, ztracenou a tím pádem až trochu tesknou chvíli v kulturním vývoji, do jisté míry i slepou uličku. Takový protisměr nejde než docenit, protože trefuje tu palčivou děravost a nedokonalost a v ní vystihuje, proč mě budou devadesátky fascinovat i na smrtelné posteli.

Při troše štěstí jsem čekal artovou Teen Spirit, případně proti srsti jdoucí Zrodila se hvězda, ale rozhodně jsem nečekal neuchopitelný mišmaš žánrů, který svoji vlastní premisu doběhne snad na poslední čtvrthodinu. Dramatický úvod rozhodí bez budoucího opodstatnění, vynechaná místa v příběhu jsou právě tím, co bych chtěl vidět nejvíc a jakkoli se Raffey Cassidy i Natalie Portman položily do hlavní postavy naplno, nesouzním s ní téměř nikdy. Čtyři dějové linky, dopovězená možná jedna. Chápu, kam Corbet mířil, ale připadám si, jak kdyby mi hodil sousto na zem a řekl mi, ať si ho jdu sebrat.

Je zvláštním odrazem dneška, že film o nejniternějších citových pochodech, otaznících víry a věrnosti a o myšlenkách do kouta zahnaných žen se musí prodávat skrz plakát s polibkem dvou hlavních postav. Nejde o snadnou podívanou, ale naštěstí nejde ani o film o trápení pro trápení. Jakkoli mi téma není blízké, lidské zpracování mi blízké je a já všem zúčastněným fandil, ať najdou společnou řeč - nebo ji alespoň najít zkusí.

V adoraci jinakosti je Fire Saga mile neodolatelná a chvílemi téměř podvratná, v soundtracku pak stoprocentní, ale na každý úžasný gag nebo píseň připadá pravidelně i jedno zakopnutí. Sošný Brosnan deklamuje překážející hluboká moudra, vážné chvíle trvají neúměrně dlouho a hlavní hrdina smutně často vychází ze sporných situací jako zaslepený sobec. Pár týdnů po zhlédnutí ale dokonale obsazené vedlejší role (Dan Nekonečný Stevens) a na míru přesně vysoustružené songy pomalu zahlazují většinu prasklin a nenápadně tahají hodnocení výš. Rezervu si ale nechávám pro nevyhnutelnou další projekci.

Značka zadušená hned v zárodku. Věřím, že sešitový svět zelených lampářů skrývá velké příběhy, ale animovaná odnož DC se k nim neumí propracovat. Po generickém originu se tentokrát jde ještě o krok níž, protože místo očekávaného pokračování přilétá jen mozaika nesouvisejících večerníčků, jejichž největší devízou je hlas Nathana Filliona. Některé jsou navíc šité extra horkou jehlou a do předkládaného světa moc nezapadají, chatrné příběhové pojítko je navíc stejná megalomanská přetlačovaná jako minule. Možná je dobře, že od této slepé uličky je po samostatných dobrodružství Hala Jordana ticho po pěšině, protože než skákat takhle zbrkle, to ať si raději pár let ještě odpočine.

1. série - 60% - Co austinskému oddělení přidává Rob Lowe, to ztrácí na chemii celého týmu. Zatímco Owen a syn mají většinu pozornosti, které se vyrovná jen zbytečně natažená pátrací linka policistky Michelle, vedlejší postavy působí jako komparz a Marjan, Paul, Mateo nebo Carlos dostali za celou kratší sezónu snad jen jednu výraznější scénu. Nepochybuji o tom, že až se scénáře kromě osobních linek nejhlavnějších charakterů zakousnou do vzájemného pnutí jednotlivých členů, případně do toho, jak takhle genderově či etnicky až neuvěřitelně poskládaná skupina musí působit v texaské metropoli, může jít snad i o rovnocenného partnera pro původní 9-1-1. Zatím se ale jen jezdí po povrchu slibného potenciálu. 2. série - 80% - Obrovská vzpruha v podobě přirozené implementace aktuálního dění i odvahy jít vedlejším postavám pod kůži a nechat jednoduše fungovat fakt, že Rob Lowe hraje sám sebe. Z chudého příbuzného značky 911 je najednou rovnocenný parťák, který si dovolí flashforward, bottle episode i další zdánlivě otřepané koncepty a stejně ze všeho vyjde svěží nápad. 3. série - 80% - Sólo pro kapitána Stranda. Ve vývoji postav je na něj dáván tak velký důraz, že téměř chápu, proč si diváci, pro které Rob Lowe není hvězdou, stěžují na jeho protěžování. Pro mě je ale právě on důvodem, proč se na každou epizodu těším, takže jeho ještě se zvyšující porci přítomnosti na obrazovce jen vítám. Nová stálice si upevnila svoje místo a v kapse má plno potenciálu na překonání mateřské značky. 4. série - 85% - A když si spousta diváků stěžuje na příliš mnoho prostoru pro Owena, necháme ho napojit na tajnou službu a rozjedeme několikadílnou story, kde se objevuje všechno, co si v procedurálkách umíme představit. Světě div se, funguje to lépe, než kdykoli předtím a Rob Lowe také může hrát nejširší škálu emocí. Nevím, jak moc se promísily síly ve scenáristickém týmu, ale to, o kolik sympatičtější je teď třeba takový Carlos nebo Paul, to klobouk dolů. Zkrátka a dobře nejlepší sezóna, která se nebojí zvratů ani klidnějších období a první rok, kdy texaská sebranka překonala kalifornského bratříčka.

Město, které jen neochotně vítá zpět jednoho ze svých, ohavná vražda se spoustou drobků, kterým se jen s nadsázkou dá říkat stopy a v neposlední řadě prapodivná vlastní rodina, kam by se jeden vracel opravdu jen kdyby nebylo zbytí. Všechny tři složky, tedy prostředí, případ i osobní poloha fungují dobře, díky Valléeho nepříjemně sugestivní režii plné mrazivých prostřihů doléhá každá nepříjemná chvilka měrou vrchovatou. Jen to nefunguje dohromady. Protnutí obou zásadních rovin ospravedlňuje předchozí pozvolné tempo a nenechá na nikom nit suchou, ale pocitu vykonstruovanosti se i přes drtivý finální dopad zbavit nemůžu. Což je škoda, protože ony tři hvězdy v hodnocení by ze mě samy o sobě dostaly i jen vlasy Amy Adams.

Hot Priest Is the New Black. Zvláštní úkaz mezi morálně rozporuplnými postavami, kdy chci hlavní hrdinku zabít úměrně tomu, jak moc si přeji, aby seriál nikdy neskončil. Zkrátka čím víc je Potvora potvorou, tím ji mám radši, čím větší botu udělá, tím víc chci, aby se ze současné šlamastyky vyhrabala a když v pravou chvíli zvážní, to teprve není obrany. Phoebe Waller-Bridge vlétla mezi scenáristické hvězdy současnosti a já jen doufám, že mezi nimi zůstane vždy takhle svá. Občas nenápadná, občas třeskutě vtipná a občas tak inovativní, že se mi chtělo až tleskat. Protože ono nestačí jen bleskurychle prolamovat čtvrtou stěnu, tady se postupem času i prolamuje ono prolamování a to je pak taková hromada diváckého nadšení a těkání od jednoho charakteru ke druhému, že jsem si téměř neuvědomil, že mám za sebou celý seriál během necelého dne. Navíc se na téhle ploše nestihne opakovat a zatímco první sezóna je víc o vtipu, druhá dodává charakterový růst na všech potřebných stranách a do diváckých emocí umí tnout tak živě, až jsem zůstal překvapeně zírat. Jediné, co mi stíhalo běžet hlavou, bylo přání, aby ústřední postavě něco vyšlo. Cokoli. Kdokoli. Moc se mi líbí, že sama Phoebe ví, že z takhle vysoko vyšroubované kvalitativní hory se moc stoupat nedá a zápletku na většině míst ideálně zavřela. Že boj o udržení kvality by tady byl zbytečný a možná i marný. Mám tady tím pádem úkaz, kdy mě zvláštně hřeje fakt, že se nechystají nové díly. Mávám tak se slzou v oku a s úsměvem na tváři zároveň.

Life was Strange. Upřímná smršť pocitů, která vzpomíná na dětství dostatečně nostalgicky a přitom se spoustou všedních vzdělávacích či rodinných odboček (po kterých se nám někdy palčivě stýská nejvíc). V rovině vzpomínek a přátelství je proto seriál takřka bezchybný, čímž bohužel trpí rovina detektivní. K té se děj vrací jen občas, ale zároveň se nechce vyhnout povinné konfrontaci s pachatelem. Taková zákonitost pro mě není přímo mínusem, snad jen nutností, bez které bych se obešel. Přesto je Erased trochu překvapivě počinem pro všechny potenciální diváky. Pro milovníky záhad, pro nostalgiky i pro ty, kteří se jako já chtějí utopit v nekonečných možnostech toho, co mohlo být a možná také bylo.

S novými majiteli přichází i nová perspektiva, kdy mě baví sledovat urputnou snahu všechno zlomit dobrými nápady a nekončícím odhodláním, ale téměř k nepoznání změněný seriál ztrácí na dramatičnosti zápasů. Protože se logicky nejedná o věčnou spirálu směrem dolů, ubylo i divácky chtě nechtě vděčných neštěstí, smůly je ale přesto pořád dost. Kdyby mi někdo předložil seriál, kde hlavnímu hrdinovi vždy o chlup unikne jeho cíl, ať už pro jeho dosažení udělal co mohl, považoval bych to po čtvrtém pátém takovém případu za příliš vykonstruovanou sázku na jistotu. Proto téměř nevěřím, kolik těch odrazů, zářezů a nepříjemností posledních minut bylo i v dalším roce. Pokračování v tuhle chvíli nemá smysl, na to se musí situace v klubu obrátit na všech úrovních.