novoten

Úvodní pětiminutovka mě vyděsila, protože všechno nasvědčovalo tomu, že Randolph zkouší replikovat vlastní hyperaktivní styl Sázky na nejistotu. Naštěstí ho tenhle elán rychle přešel a začalo se vyprávět v klasičtějším životopisném rytmu příběhu, který i přes nejednoznačné vyznění klíčových scén vykládá karty na stůl až příliš rychle a nenechává proto dohrávat hlavní hvězdy tak vysoko, jak by si jejich klíčové party zasloužily. Přesto září nejen neselhávající Nicole Kidman, ale hlavně Margot Robbie, která překonává sama sebe a právě její Kayla táhne celou dusnou kauzu do nadprůměru. Mimo zřetelnou šablonu se ale podařilo vykročit jen napůl, závěr totiž ani nedojme, ani neřízne. A to je u tématu, které je stále ještě palčivě aktuální, pořádná chyba.

Dramaticky deklamující hlavní hrdina je na hraně parodie, stejně jako dialogy nebo pointy, na komedii je tu ale úmyslného humoru tuze málo, nehledě na to, že ten nejočekávanější finální převlekový vtip vyzní v dnešní době už úplně naprázdno. Veškeré zásluhy tak jdou na vrub Kirka Douglase a jeho chlapského pohledu, kterým klidně i v jediné scéně (u klavíru) dokáže rozhýbat, možná až rozbořit veškerá očekávání a okolní šeď. Zbylý děj i postavy jsou ale jak z té nejočtenější paperbackové frašky.

1. série - 100% - Už nějakou dobu se snažím pojmenovat pocit, který ve mně tahle nečekaná trefa vyvolala a nejlépe ho vystihuje slovo hlad. Hlad po čemkoli, co souvisí s Kontinentem a všemi jeho říšemi, hlad po poznání dalších magických či dravých tvorů a hlad po dalších dobrodružstvích titulního hrdiny, ať už v podobě jednotlivých odměn nebo jako součást velkého příběhu, co třeba změní svět. Baví mě všechny roviny příběhu (jakkoli jsem Ciri chtě nechtě popoháněl po cestě pořád dál) a užívám si jak odlehčenou stránku, tak chvíle, kdy jde do tuhého a vím, že ta či ona příhoda zkrátka nebude mít šťastný konec. Protože se s vědmákem setkávám poprvé a mám tak spoustu studijního materiálu zejména v knižní podobě ještě před sebou, nemůžu se dočkat jak srovnání toho, co už znám, tak všeho možného nového. P.S.: Pro diváky, kteří chtějí na seriál plivat kvůli barvě pleti jednotlivých herců mám jediný vzkaz a to "Fuc-", chci říct "Sper vás ďas!" 2. série - 90% - Protože jsem s Geraltem strávil v pauze mezi sezónami pěkných osm knih, je zážitek u pokračování v něčem jiný, ale v něčem naštěstí stejný. Stejně dobrý. Jakkoli nejsem příznivcem nadměrného překrucování předlohy, tady s ním nemám problém ani v nejmenším. Charakter hlavních hrdinů zůstává v základu nezměněn a příhody, které v sobě knihy neměly, jsou výplní pro ty části, během kterých by oblíbené ženské postavy z děje na půl roku zmizely. Zamrzí snad jen navádění k příhodám, které se navzdory názvu epizody neodehrají vůbec (Drahý příteli), ale jinak vážně nemám výhrad a užívám si i otevřené dvorní intriky, které se objevují o něco dříve a zcela logicky nejsou poschovávané jen mezi řádky. Vzhledem k blížícím se konfliktům je takové zjištění velkou úlevou. Zvláštní uznání pak musím vyjádřit Freye Allan, která potenciálně nevděčnou zarputilou roli dokáže v libovolné vteřině odlehčit a hlavně uhrát tak, že bych za Ciri vložil ruku do ohně. 3. série - 90% - Poslední dobou se mi protiví Zaklínače řešit písemně, ústně a vůbec jakkoli. Stalo se podivně agresivním územ na seriálovou adaptaci kydat ten nejsmradlavější hnůj pomocí -fobních, rasistických a nejrůznějších s odpuštěním debilních pokusů o vtip, případně pomocí oblíbené fráze o Netflixu, který z knih nenechá stránku na stránce. Právě pro takové rozumy slouží tato sezóna nejlépe. Respektive by sloužila, kdyby nejhlasitější buřiči měli z románů přečtený alespoň prolog. Ale abych jen nelamentoval nad bezvěrci, žasnu nad tím, jak šikovně si s problematickou předlohou tvůrci poradili. Když se sága o Geraltovi, Ciri a ostatních přeměnila z povídek do poctivé fantasy ságy, přinesla s sebou i spoustu rozvážných, někdy až natahovaných míst plných rozmluv králů s radci a čarodějkami, kde se to hemží opakovanými intrikami, prozrazovanými záměry a zeměpisnými termíny, které by na hlavní děj mohly, ale také nemusely mít vliv. Na obrazovce se ale všechno dění souvisle připravuje na jasný dějový vrchol, tedy konkláve a co z ní pošlo. Fascinující událost si pro sebe takhle krade takřka tři epizody. A konečně největší poděkování patří předfinálnímu dění na poušti. Zdánlivě nekonečné literární putování tady pro zúčastněnou má dějotvorný i psychologicky srozumitelný aspekt a sebevědomě nakračuje do nových krajů a ke změnám v hereckém obsazení, které snad nebudou na dlouhodobé ambice seriálu mít vliv.

Definitivní překlenutí do psychologie a filozofických teorií, bohužel na úkor původní mytologie. Ne snad že by gradace tajného klání dvou organizací nebyla napínavá a v určitých momentech i jaksepatří šokující. To až druhá polovina, která se zvrhne v osobní pokání hlavního tvůrce Hideakiho Anna, mi způsobila zklamání právě tím, že i přes spoustu sebezpytujících prohlášení nepřinese žádné definitivní rozhřešení, přestože mi nejeden éterický obraz zůstává v hlavě i několik týdnů po zhlédnutí. Chápu všechny, kterým tento ambiciózní dějový oblouk přišel fascinující, já bohužel čekal něco jiného a - proč to neříct - přízemnějšího. V rozuzlení všeho se tak raději přikláním k rozličným alternativním koncům z poslední epizody seriálu.

Když se více než rok po skončení seriálu blížilo filmové zakončení, bylo potřeba oněch šestadvacet dílů divákům nějak připomenout. A protože v devadesátkách neexistovaly exkluzivní možnosti typu Netflix maratonu, přistoupilo se občas ke vzpomínkovým nebo střihovým pořadům a filmům. V případě Evangelionu se ale jedná o službu po všech stránkách medvědí. Expozice neexistuje, stejně tak seznámení s postavami, takže nový divák netuší ani na samém konci, která bije nebo by bít byť jen mohla. Divák znalý se naopak rozčílí nad tím, že některým silným okamžikům se film nevěnuje a upřednostňuje jiné, které bez správného základu v podobě vývoje charakterů nemohou zapůsobit ani zlomkem původní síly. Omyl, byť nejspíš nevyhnutelný.

Zázrak z devadesátek, který by se už dnes neprosadil. Ani ne tak z důvodu opadnutí zájmu o obří roboty, ale čistě protože je svůj. Za následek to má nejproměnlivější nálady, které jsem kdy v anime viděl. A mě stejně tak baví úvodní poťouchlý lechtivý fanservis i neustálé pubertální pištění, jako přitahuje dobově přesná rozevlátost. Dokud je Evangelion jenom mladistvá mecha akce prokládaná hláškami nebo naivními epizodickými klišé (ať jdou hrdinové do školy, na dovolenou nebo doslova kamkoli, pokaždé se budou muset utkat s Andělem), je to více než slušná zábava, na kterou se dívá samo. Po přerodu do vážnější roviny, která postupně graduje do náročné psychologie či thrilleru pak seriál definitivně dostává své pověsti nezapomenutelného a hlavně nezaměnitelného zakladatele jednoho subžánru. Tenhle skok od věčných úsměvů a shazování sebe sama navíc přijde z dílu na díl a o to větší dopad na diváka má. Scénář se v tu chvíli nebojí v očekávání největšího akčního inferna doslova couvnout do mysteriózní detektivky nebo introspekce hlavního hrdiny a z podobných dilemat až do samého závěru vykukuje jen velmi neochotně. Úplný finiš asi svého času musel vyrazit všem dech a i přesto, že jsem na něj byl připraven, stejně mi z neustálého chaotického drmolení a duševního sebepoškozování šla hlava kolem. Jakkoli bych si konec představoval jinak (ať už ten seriálový nebo filmový), zůstávají Shinji, Rey i Asuka jedinečnou vzpomínkou.

Po celou první sezónu jsem se cítil, jako kdyby Futurama a Doctor Who dostaly ty nejzákeřnější drogy pod sluncem. V průběhu té druhé se ale tvůrci přestali bát zvážnět na dobu delší než deset vteřin a občas dokázali udržet souvislou myšlenku dějové linky déle než třetinu epizody. V takových chvílích pak s radostí chápu, proč se někdo na takhle šílenou rodinku dokáže dívat zas a znova. Většinu času jde totiž o hyperaktivní salvu nápadů, které bohužel nerozlišují, jestli padnou na úrodnou půdu a nebo budou mimo způsobem, který mě nejednou i slušně pobuřuje, stejně jako kadence Rickových nechutností. Ne pokaždé by totiž rozvolněný rating musel být těžen až na úplnou dřeň. Ani po čtyřech sezónách jsem neměl v hodnocení jasno. Jakmile totiž přijde díl dobrý nebo dokonce skvělý (The Ricklantis Mixup, Never Ricking Morty), následuje ho zpravidla slabý nebo zmatený. A to pak nepomůže ani více než dobře řešené ponechávání stop k dlouhodobým pointám. Díky zvyšujícímu se počtu nesmrtelných gagů, hlášek či zvratů na jednu sérii je ale krásně vidět pokrok, jaký seriál za onu dobu udělal, proto chtě nechtě podléhám a připínám čtvrtou hvězdu.

Nezpochybnitelná rychlodráha, kdy se skáče po celém vesmíru takovou rychlostí, že se ani nestíhám nikde jen zastavit, kochat a nasát atmosféru nového či staronového místa. Zároveň to ale přirozeně znamená, že se téměř dvě a půl hodiny střílí, bojuje nebo vysvětluje a já nemám šanci vydechnout. A to, co se dozvídám mezi jednotlivými skoky na mě naštěstí funguje. Pro Reylo mám slabost od samého začátku, takže rozvoj jejich vztahu i schopností polykám s navijákem a chtěl bych i víc, ostatní jsou více než kdy jindy pro tuhle dvojici pouhými přihrávači, ale naštěstí opravdu vtipnými a nápaditými, zejména Poe, protože Isaaca tahle poloha očividně strašně baví. Nejvíc jsem se bál návratu starého známého záporáka, kterého už v celé sáze bylo dost, naštěstí jeho přítomnost dává smysl s provázáním směrem k nové generaci hrdinů a ve finále člověk vidí, že vzhledem k jeho účasti jde více než do tuhého a že když se plán nepovede, bude to konec všeho. A že občas něco vyjde dějově až příliš příhodně, rychle nebo hlavním charakterům pomůže náhoda (Síla)? To už tak někdy v pohádkách bývá a Hvězdné války byly pohádkou s princeznami, rytíři a meči už před více než čtyřiceti lety a mrzí mě, že právě ti, kteří sami sebe na rozdíl ode mne nazývají pravověrnými fanoušky, na tuhle krásnou skutečnost zapomněli. Snílek J. J. Abrams má paměť naštěstí o poznání lepší.

Jeden z nejatraktivnějších komiksových vesmírů obývají tři dekády po jeho nejzásadnějším příběhu jen proměnlivé zajímavé nové charaktery, vypráví se více než rozvážným tempem a ústřední témata, dříve tak neodolatelně rozprostřená napříč společností, se slévají k tolik kritizovanému, ale paradoxně žánrově průzračně pojatému rasismu. Tak dlouho jsem se snažil na novou strážcovskou atmosféru naladit, až byl téměř konec. Pokaždé mě rozčarovala zbytečná nepochopitelná vsuvka, která jen pozvedla moje obočí, místo toho, aby mě nutila zajímat se, jaká bude pointa. Zamrzel mě i černobílý flashback, který může přinášet střihových nebo režijních nápadů, kolik chce, ale ve své podstatě neodpovídá na nic, co bych chtěl vědět a "jenom" odvážně podrývá dávné teorie, které ale byly vždy jen teoriemi a nikdy ne pravdami. Ale ani přes zmíněnou odvahu se jak předloze, tak její vypulírované filmové adaptaci nikdy docela nepřiblíží. Respektive přiblíží, na pouhou jednu epizodu, konkrétně rozhovor v baru. Právě při něm poprvé a naposledy naplno cítím ono mrazení v zádech a očekávání možného i nemožného, jakkoli jsem se nejednou musel trpce zatvářit při směru, jakým právě tahle stará známá milovaná i nenáviděná postava míří. Na druhou stranu Jean Smart je dech beroucí a vy-víte-komu dodává vrstvy, o kterých jsem netušil, že se v ní skrývají. Jenže co naplat, po nepřekvapivém a smutně zdlouhavém finále mám jasno o tom, že z téhle události ve mně převládá zklamání. Když je pokračování nejsilnější ve chvílích, kdy vzpomene nebo na scénu vrátí původní postavy a ty nové mě většinu času zdržují od toho, co mě doopravdy zajímá, je něco špatně.

Scény (be)z manželského života. Nevěděl jsem, jestli se připravit na absolutní srdcerváč z pohledu malého kluka nebo na přehled naschválů, které si dokážou provést dva lidi, co se měli nejradši na světě. A jakkoli je z obojího přítomna minimálně ochutnávka, byl jsem v obou případech slušně vedle. Hlavní roli totiž překvapivě dostává samotný právnicky pojatý postup rozvodu a to, co nutí oba manžele dělat, ať už měli původní záměry jakékoli. Je to podívaná plná zaraženého mračení se a zklamání z nevyhnutelného a díky do posledního gesta přesnému Driverovi i pod kůži se zažírající. Scarlett má svoje repliky přece jen více papírem šustící, což ale není chyba její, ale spíš Baumbachova, který má Charlieho očividně odžitého a druhé straně se snaží bolestivě moc rozumět, jakkoli nikdy úplně neporozumí. Čekal jsem větší množství emocionálních nárazů, které přišly až v chýlícím se závěru (ale o to silnější) a asi jsem čekal i přirozenější přechody v rámci tak pečlivě vystavěného postupu samotného zákonného rozvodu. Není to proto tak zničující či odzbrojující podívaná, jakou jsem čekal nebo v jakou jsem doufal, přesto je tahle Historie tuze silná, ve správných okamžicích nepříjemná a v první i poslední řadě upřímná.