J.F.B.

"One thing I know for sure - a person can't sneeze in this town without somebody offerin' him a handkerchief (...) it's an awful small town for any kinda carryin' on (...) And some people got a lotta guns." Po zhlédnutí dokumentu America on a Plate: The Story of the Diner jsem se rozhodl podívat na v něm zmiňovaný snímek Diner od Barryho Levinsona. Ale vzhledem k tomu, že ten se odehrává v roce 1959, tak jsem došel k názoru, že bude nejlepší nakouknout nejprve do začátku 50. let s The Last Picture Show, na kterou jsem se stejně už nějaký čas chystal. Co mne zde zaujalo jako první, je úžasná stylizace celého snímku – neznaje herce (a kdyby tam nebylo tolik nahoty), tak bych jej díky kameře, střihu a zvuku považoval za film z doby, ve které se odehrává. Příběh dospívání v texaském zapadákově je spíše hořký než hořkosladký, není ani příliš bezstarostně nostalgický, nedělá si příliš iluze – je zkrátka jiný, než snímky o tomto období života obvykle bývají (ideálním příkladem může být o dva roky novější American Graffiti). Tento nezvyklý pohled se mi velmi líbí, trochu boří klasickou představu Ameriky oné doby, utvořenou na základě pár tehdejších filmů, dostává se pod onu vnější slupku maloměsta až k nijak zvlášť vábnému jádru. Přitom jsem se stejně docela bavil – nasmál jsem se možná i víc než u The Royal Tenenbaums. Herecké výkony jsou skvělé, skutečně uvěřitelné – ať už od Bottomse nebo vedlejších postav – však si zde Jeff Bridges (a Ellen Burstyn) za svou roli vysloužil nominaci a Ben Johnson (x) s Cloris Leachman (x) plně zasloužené Oscary. Mimo ně bych zvláště vyzdvihl výkon Cybill Shephard, mně už známé z dalšího Bogdanovichova snímku – Daisy Miller, adaptace Henryho Jamese. The Last Picture Show je podle mého asi nejlepší výpovědí o počátku páté dekády 20. století, tak jako je American Graffiti pro začátek té následující. Velmi silné čtyři hvězdy (85%). (x) (x) (x) (♪♫) (♪♫)

"You're on Ambien right now? Are you sure you're not too tired to drive?" "Oh, yeah. No problem. I'll sleep when I'm dead. Am I right?" Solidní oddychovka, která stojí na skvělé Gillian Jacobs a jejích zábavných interakcích s ostatními postavami. Snímek má velmi příjemnou atmosféru, pěkně odsýpá, vytknout mu lze snad jen jednu trochu "akčnější" scénu, která lehce vyčnívá z nálady filmu. Recenze od Sheily O'Malley, díky níž jsem se o I Used to Go Here dověděl.

"Left, Dad." Strhující kamera, nádherná krajina Texasu, její kontrast s krajinou městskou, fantastický Harry Dean Stanton, výborný malý Hunter i Nastassja Kinski. Obě její setkání se Stantonovým Travisem patří k nejlepším scénám, jaké jsem kdy viděl – úžasně se tam pojí příběh, dialogy a skvělé herecké výkony, se skvostnou Müllerovou kamerou, jejíž kompozice, úhly pohledu a záběry (mimo to i barva) pozvedají intenzitu, prožitek okamžiku kamsi do nebeských výšin... skutečný vrchol filmového umění (Müller si díky tomu vysloužil místo mezi mými oblíbenými kameramany už po druhém filmu). Pěkně se tu též projevila platnost úsloví "Life looks better on Super 8". Velmi silné čtyři hvězdy, na podruhé by to mohlo být i pět – přece jen jsem do začátku pátrání po Jane zas tak snímkem pohlcen nebyl. (x)

"It's fortunate, that we lived in the old America. The America that was. And that's what I'm trying to keep is the America that was. I consider myself more as the preservationist than a painter..." Fenomén dineru je velmi zajímavé téma, bohužel dokumenty zatím dostatečně nepokryté – stejně jako třeba americká automobilová kultura 60. let. Což je opravdu škoda, mohlo by se mluvit o tolika zajímavých věcech (hlavně o architektuře, o firmách, které se zabývaly výrobou těchto pozoruhodných stavbiček – třeba Valentine Manufacturing Company), které jsou v tomto dokumentu pouze letmo zmíněny, potlačeny jeho obecnějším zaměřením. Popřípadě tím, že se dočkáme několika minut zbytečného dotazování chodců, rozborů Hopperových a Rockwellových děl, které sice nejsou vyloženě zbytečné, ale zkrátka jsem už viděl lepší, až příliš dlouhého segmentu o Nashville sit-ins, jenž opět nepřidal nic moc nového k tomu, co o tom už vím (což není mnoho). Dá se říci, že pro přehled o historii dineru je určitě lepší podívat se na Wikipedii, než na tohle. Přesto zhlédnutí nelituji – jsou tu totiž i pozitiva. Velmi mne zde potěšil Stephen Shore (X), stejně tak John Baeder (X), povídání o Levinsonově Dineru bylo též zajímavé. Není to špatný dokument, bohužel však v něm to pro mne nové a zajímavé netvořilo více než přibližně 2/5, takže to budou jen 2*. (X) (X) (X) (X) [viděno 6.9.2020]

"That's the last time you put a knife in me!" Na Andersonových filmech se mi líbí, jak umí spojovat vizuál hodný pohádkové knížky s velmi vážnými tématy. I když hodně pohádkových knížek se vlastně vážnými tématy opravdu zabývá a mnohé jsou skutečně dost drsné (zvláště ty klasičtější) – ovšem ty si asi člověk představí v jiných, než pastelových barvách. V tomto snímku se dočkáme zvláštního dramatu o rodinných vztazích, spíše než komedie, což ale neznamená, že by humor zcela chyběl, popř. byl většinou nevtipný. Jsou tu hřejivě vtipné momenty, jiné tragikomické... sice ani jedny nevyvolávají úplné záchvaty smíchu, přece fungují. Jenom by tu mohlo být o trochu více emocí – ač právě jistá "chladnost" je Andersonovi vlastní. Již zmiňovaná vizuální stránka je samozřejmě skvělá, styl vyprávění zajímavý, soundtrack výtečný – a dokonce jsem se dočkal i milé poklony Francouzské spojce. ►111. komentář◄

"God, suburbia is so fucked up." Téma hrůzného, temného tajemství, zla, skrytého kdesi za zdmi navenek přívětivých předměstských domů, za perfektně posekanými trávníky, za úsměvy sousedů (a ne, že by tam opravdu nebylo), proslavila na počátku našeho století (potažmo tisíciletí) asi nejvíce Disturbia. A ta je také jednou z hlavních inspirací tohoto snímku, který spojuje některé její rysy, situace, záběry (či je spíše vykrádá) a osmdesátkovou nostalgii (a život na předměstích obecně). A docela se mu to daří – za pomoci skvělého soundtracku i výpravy. I ústřední čtveřice je vcelku sympatická... ač jejich charaktery nemohou být klišovitější. Většina stopáže je veskrze průměrná oddychovka s dostatkem humoru a příjemně odlehčenou atmosférou. Ovšem konec mne osobně velmi překvapil – a pořád si nejsem plně jist, zda je to pozitivní věc nebo ne. Domníval jsem se totiž, že i závěr bude okopírován od Disturbie, což se ale nestalo. Tvůrci šli vlastní cestou (a poměrně zajímavou), což samozřejmě oceňuji, jenže to pro mne trochu nabouralo ten pocit, který jsem si utvořil z většiny filmu.

“I, Hatchet Jack, bein’ of sound mind and broke legs do hereby leaveth my bear rifle to whatever finds it. Lord hope it be a white man. It is a good rifle and kilt the bear that kilt me. Anyway, I am dead. Yours truly, Hatchet Jack.” Středobodem snímku je nespoutaná divočina Skalistých hor, v níž je vyřizování pozůstalosti poněkud složitější (nebo naopak jednodušší?) než tam dole v civilisaci, ze které utíká Redfordův hrdina, aby se stal lovcem kožešin, horalem ("mountain man"). A právě o jeho postupné proměně, o jeho sžívání s přírodou, setkávání s ostatními obyvateli hor, tento trochu nezvyklý western velmi dobře pojednává. Také se mi zdá, že v něm našel Wes Anderson inspiraci pro scénu s vlkem z Fantastického pana Lišáka (i když to samozřejmě může být i z jiného filmu).

"You're like an angel." “I wish I was.” Nemohu než souhlasit s Rogerem Ebertem o tom, že Days of Heaven jsou jedním z nejkrásnějších filmů, jaké byly kdy natočeny. Je plný krásy, hlavně přírody, zemědělské krajiny, tvorů v ní, žijících pod stále se měnící (ale vždy svým způsobem nádhernou) oblohou – včetně člověka. Na tento svět, příběhy jeho obyvatelů, nahlížíme přes skvostnou Almendrosovu a Wexlerovu kameru, jejíž obrazy, scény jí zachycené, komentuje svým pozoruhodným způsobem nedávno zesnulá Linda Manz. O jejím voiceoveru, jeho funkci ve vyprávění, o jeho vzniku, napsal skvělou esej Jim Emerson. Malickův styl se zde projevuje naprosto jasně, každý, kdo viděl nějaký jeho snímek z novější doby, by mu ho určitě dokázal připsat (což by se u Badlands stát nemuselo). Days of Heaven mají opravdu silné kouzlo, úžasnou atmosféru prostředí farem, života sezónních dělníků, předválečné éry, přesto jsem však maličko postrádal větší důraz na příběh... ►1111. hodnocení◄

"Let me sleep." Od třetího Nolana se – na rozdíl od jeho dvou předcházejících počinů (X, X) – nedočkáme nějakého originálnějšího způsobu vyprávění, ovšem i tak se jedná o velmi silný zážitek. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě naprosto skvělý Al Pacino, ovšem i Swank byla výborná. Naopak Williams mi do záporné role úplně nesedl, ne vždy jsem mu věřil, ale vzhledem k jeho roli to vlastně odpovídalo. Další hvězdou filmu je pak nádherné prostředí Aljašky (popř. Kanady), s ledovými poli (překrásné úvodní záběry), neméně ledovými řekami, impozantními horami, odlehlými jezery a dny bez konce. Kamera je tu opravdu skvostná (nejen v zachycení přírody) a má skutečně velký podíl na účinku mnoha scén – z nichž je asi nejvýraznější ta v mlze (i když i ta s kmeny byla velmi děsivá, ta hrůza, tíseň z ní byla fakt cítit). Celkově to na mne ale nezapůsobilo tak silně jako Memento, takže to budou spíše slabší čtyři hvězdy. (x)

Friedkin patří k nejzajímavějším žijícím americkým filmařům, má na kontě několik velmi výrazných snímků (zvláště pak dvojici skvostných realistckých portrétů amerických velkoměst: The French Connection a To Live and Die in L. A.), ale samozřejmě i mnoho slabších, které se do dějin kinematografie nijak výrazně nezapsaly. To však nic nemění na tom, že Friedkin je skvělý vypravěč, je radost poslouchat jeho historky, názory na film, jeho uměleckost, filmové soutěže – a to vše pěkně bez servítků. A ten jeho dům! Přesně takový, jak si představuji, že by měl dům hollywoodského režiséra vypadat, plný rozličných artefaktů, starožitností, knih, uměleckých děl... jen škoda, že neukázal toho Corota...