Sarkastic

Noir úvod byl super, 1 z nejlepších za posledních pár let, navíc příjemně překvapil i návrat Ebena. Právě on zvedal úroveň galavečera, měl minimum hluchých momentů, naopak mnohokrát dokázal vykouzlit úsměv na rtech. Z předávajících pobavili „stárnoucí“ Farna, Vetchý hrající jako Eben či Bohdalová netroufající si ve svém věku radit. Z oceněných vypíchnu Nellis, takhle má totiž pěkně prosím vypadat děkovný projev…čímž se dostávám k délce řečí. Musím se tvůrců pořadu zastat, i když tuším kritiku za to, že onen kouř byl trapný, nevhodný či dokonce ponižující, ale jako by na to Eben neměl dost narážek (egosystém). Někteří by si už měli konečně uvědomit, že tenhle večer má sloužit k ocenění a krátkému poděkování, ne k dementní kritice toho, co mě zrovna štve. Soustředil jsem se na to a ti s „kouřem“ si ho po právu zasloužili, prominout se dal jen Pekové, která se díky své bezprostřednosti postarala o moment večera. I přes tuhle pachuť, za kterou ale tvůrci v podstatě nemohou, to byl oproti loňsku zase krok kupředu, k 4* toho už opravdu moc nechybělo.

„Nikdo neodporuje Schinkelovi.“ - „To se všichni zbláznili? Mám královskou pečeť, že tu mohu být. Zákon je na mé straně.“ - „Na tom nezáleží. Když Frederik Schinkel něco chce, pak to bude mít.“ Jenže Ludvig Kahlen není z těch, kteří jsou zvyklí se vzdávat…Jestli v tomhle filmu funguje něco naprosto skvěle, je to divákovo fandění hlavní postavě Ludvigovi. Jeho neústupnost, tvrdohlavost, disciplína (vysoké nároky na sebe i ostatní), přímost, smysl pro spravedlnost a samozřejmě nezlomná víra ve svou misi staví diváka zcela na jeho stranu, a to se ještě násobí díky slizkému záporákovi, stejně jako výbornému Mikkelsenovi. Divák si s Ludvigem prožije všechny pády, a zde je třeba pochválit Arcelovu zdařilou práci s emocemi publika, které vždy dostane tam, kde ho chce mít. Vůbec to pro mě byl jeho režijně zatím nejlepší film. A s výjimkou rasové otázky, která pro mě moc nefungovala (stejně jako ta příliš chtěná dětská roztomilost), a hořkosladkého konce, který bych čekal o něco drsnější, nemám víc výtek, a Bastarda hodnotím silnými 4*.

„Je to divnej pocit. Člověk se cítí…“ - „Smrtelnej?“ - „Chtěla jsem říct spíš jako člověk.“ Technologie nejsou dokonalé. Už začátek se skenem známek života ukáže jejich nespolehlivost. Ale co když je ten největší problém v jejich stvořiteli, tedy člověku? Jistě, uvědomuju si nedostatky snímku, který není dokonalý. Dají se asi zmínit povětšinou nepříliš povedené dialogy, scenáristické veletoče či slepá, nepříliš pasující ulička ohledně „dárečků“ (včetně toho pomrkávajícího na konci). Ale pořád je Bod obnovy moderní české sci-fi, které nepůsobí trapně. Ba naopak, má kvalitní řemeslnou stránku, zajímavý futuristický svět, atmosféru, napětí a v neposlední řadě myšlenku. Ta v sobě sice může mít technologické mouchy, ale po stránce psychologické/etické? Rozhodně stojí za úvahu. Ústavní právo na oživení v případě nepřirozené smrti, zneužití systému…Hlozův celovečerní režijní debut určitě má něco do sebe. I přes zmíněné zápory tak dám slušné 4*, milé překvapení. „Jak dlouho to potrvá? To prázdno?“ - „Jestli to někdy zmizí, dám vám vědět.“

„První středu v měsíci nám vozej do fabriky vejplaty. Musí to bejt slušnej ranec.“ - „Na to zapomeň!“ - „Bez peněz se nehneme.“ - „Nejsme zloději!“ - „Ale voni sou.“ Kým vlastně byli Mašínové? Stále kontroverzní téma, na kterém se mnozí neshodnou. Přesto si nemyslím, že by tohle mělo nezaujatému divákovi překážet ve fandění hrdinům tohoto filmu. Pokud ho tedy nebude štvát kombinace jejich horkých hlav a amatérismu. Stejně jako fakt, že nepoučená část publika (včetně té zahraniční…Oscaři, ehm?) asi nebude pobírat motivace postav, kterým tu nebyla i navzdory délce díla věnována dostatečná pozornost. Ale problém filmu vidím jinde. Až do hlavní „akce“ totiž nebyl příliš záživný. Útěková sekvence sice pak vlila snímku krev do žil, a to natolik, že mě skutečně bavit začal, ale proč na to musím čekat více než hodinu? Je pozitivní, že se režisér Mašín od dob 3 sezón v pekle a Wilsonova konečně posunul, ale Bratry na víc, než lepší průměr nevidím. „Tebe neštve, že nás takhle rozdělili?!“ - „Nás nikdy nic nerozdělí!“ - „Slibuješ?“ - „Jasně, že jo!“

„Děti, to je požehnání, děti, že jo? To bude dobrej život.“ - „Řikám, nebude! Dyť nakonec je každej rozbitej, chcípá sám vo nemocech, dyť nic nevydrží, přátelství, láska, to přece vyvane. Nakonec je jen umírání a bolesti, a v těch bolestech si ani nepamatujete ty, jak se říká, dobré chvíle, a když jo, vo to vám je hůř. Přece nemá cenu to celý absolvovat, to sám víte!“ A divák se o tom přesvědčí také…Tušil jsem, že mě film mine. A to se také stalo. Citlivý člověk je film dosti podivný. Zmateným dějem i postavami, z nichž je jedna potrhlejší a zároveň odpudivější než druhá (mou maličkost ale nejvíc iritoval syn Eliáš, která ani nemusel mluvit, stačilo mi, jak se tvářil, a definitivně mě dorazil scénou s pistolí). To mělo za důsledek, že mi bylo srdečně jedno, co se s nimi stane. O něco zajímavější to bylo alespoň po obrazové a zvukové stránce, některé momentky mě přece jen zaujaly. Ale to je na celý film, který mně navíc utíkal dost pomalu, a ještě byl korunován prázdným, nic neřešícím koncem, poněkud málo. Dám tomuhle těžce uchopitelnému dílu 2*.

„Jakmile to do ní vstoupí, nesmíme překročit 90 vteřin. Je to jasné?“ - „Co by se stalo, kdybychom to přetáhli?“ - „Chtěli by zůstat. A kdybys umřela, zatímco jsou v tobě, no…zmocní se tě navždy.“ Jenže co byste chtěli po pubertálních, znuděných idiotech, že…Tvůrci se předvedli poměrně originálním a sebevědomým režijním debutem. Natočili duchařinu, která má hutnou atmosféru i mnohé chvilky napětí. Neměl jsem potřebu se u scén smát nad jejich nedomyšleností či špatným řemeslným zpracováním. Sice malinko porušili pravidla „vyvolávání“ (zcela konkrétní duch), ale nebylo to nic, co by mě až tak rušilo. Bavil jsem se po většinu projekce, a to až do konce, který v mých očích film vytahuje ještě víc nahoru. Tak kde je problém? V postavách. Ano, teenagerům už nestačí drogy či chlast, a chtějí tedy zábavu, která nabídne víc adrenalinu. Problém jsem měl ovšem s tím, že v té skupince nezodpovědných, tupých a sobeckých spratků nebyla jediná postava, s kterou bych dokázal víc sympatizovat. Proto končím s hodnocením na slabších 4*.

„Všechny ženský jsou šílený! A jak ty říkáš, já neznám žádnou, která by nelhala.“ Jenže která z těch tří žen lže? Anebo je to ještě trochu jinak? Mašín byl produktivní, když stihl loni poslat do distribuce hned 2 filmy, z toho Bratry rovnou na Oscary. Němá tajemství se mi ale líbila víc. Přišlo mi, že se tu mnohem lépe pracuje s divákem, jeho očekáváním a také dávkováním informací. Mašín stvořil poutavé psychologické drama šmrncnuté krimi vyšetřováním, u kterého má divák řadu otázek, baví ho sledovat, jak se postupně pomocí drobných indicií dozvídá, co se vlastně stalo, a tvůrci se ho snaží zviklat různými vodítky. Zároveň dá film pomocí zvuku divákovi místy pocítit, jaké to je, když nerozumí mluvenému slovu. Dílo působí vcelku uvěřitelně, malinko drhnou snad jen motivace postav, ale ve výsledku mě opravdu zarazila asi jen reakce policistů v závěru, jinak nemám s filmem větší problém. Za mě solidní 4*. „Já nesnáším tu bezmoc. Leze mi na nervy, že nevím, co chce. Nebo asi vím. Chce umřít. Nebejt. Někdy mám pocit, že už jsme mrtvý oba.“

„Proč seš na ni tak přísnej? Seš z ní úplně rozhozenej. Mně přijde vlastně docela v pohodě. Je to taková zmatená, srandovní ženská.“ - „Jenže tahle zmatená, srandovní ženská je pěkně vypočítavá, víš?“ - „Mně přijde spíš taková…já nevím. Zoufalá?“ - „To vona přesně chce. Abys ji litovala, pak si s tebou může začít hrát.“ Má očekávání byla vysoká. Přesto, na tu nálož, která mě čekala už od úvodu, jsem nebyl dostatečně připravený. Necelou hodinu jsem se totiž naprosto královsky bavil. Bylo to tak krásně škodolibé a cynické, téměř přesně podle mého gusta. Jenže jak neměla první hodina k dokonalosti daleko, potom film nabere grády, až ten úsměv divákovi začne tvrdnout na rtech. Pak je snímek až nepříjemně mrazivý, a já kvůli této nečekané změně kurzu pocítil drobné zklamání. Podobně jako z neuspokojivě otevřeného závěru. Proto s hodnocením končím „jen“ na silných 4*. Nicméně doufám ve Lva pro Pekovou. Ta byla tak moc autentická a kradoucí si každou scénu pro sebe, až jsem pojal podezření, že to snad ani nehraje, a je taková i v reálu.

„Pane Chevaliere, prosím vstaňte a vyslechněte si obžalobu. Pane Chevaliere, jste obžalován ze 3 vražd prvního stupně, únosu, omezování osobní svobody, násilného sexuálního útoku, hanobení lidských ostatků a z výroby a distribuce obscénních materiálů. Považujete se za vinného či nevinného?“ - „Můj klient se považuje za nevinného, ctihodnosti.“ Film začíná jako soudní drama a jeví se obyčejně. Ale není, jde si svou cestou. Už budování mysteriózní, napínavé a místy až hypnotické atmosféry probíhá velmi pozvolna. S každým dalším krokem hlavní hrdinky. A právě ta tajemná aura kolem ní (stejně jako herectví její představitelky) je hlavní tahák filmu. Kdo je vlastně Kelly-Anne? Jaký má vztah k obžalovanému? Jaké jsou motivace jejího chování? Hlavní hrdinka svou neosobní chladností, kalkulacemi a zdánlivě nenápadnými manipulacemi fascinuje a děsí zároveň. A k plnému počtu filmu nechybělo moc. Ale ono „rozuzlení“ ohledně Kelly-Anne bylo pro mě až příliš neuspokojivé, což je škoda, protože jinak si mě film získal. Dávám silné 4*.

„Ragby mě vůbec nezajímá.“ - „O ragby přece vůbec nejde. Santiago de Chile za 45 dolarů! Viděl jsi někdy levnější letenky?“ - „Nikdy.“ Způsob, jakým režisér Bayona před časem pojal katastrofický žánr ve filmu Nic nás nerozdělí, zde dokázal vypilovat téměř k dokonalosti. Ne úplně, výtky v podobě přestřelené stopáže (natahovaný konec) a faktu, že ani po víc než 2 hodinách jsem si nebyl schopný zapamatovat víc než pár jmen přeživších, mi brání v hodnocení nejvyšším, přesto silné 4* si film jistě zaslouží. I navzdory délce umí diváka výborně vtáhnout do děje a přímo na místo dopadu, jako by tam byl spolu s nimi. Už pasáž pádu je skvěle řemeslně natočená, podobně jako bouře či laviny. A z hlediska psychologie zas zaujme to kolektivní napjaté čekání (mix váhání, strachu, hanby, znechucení), kdo najde tu vůli udělat první „krok“. Stejně jako otázka víry. A nejen v Boha, ale vůbec v to, že mohou přežít. „Marcelo uvízl pod sněhem. Konečně necítil ten chlad, necítil nic. A necítit nic je úleva. Na takovou chvíli čekáme už 17 dní. Na chvilku klidu, oddechu.“