Silas

Pokud v Krásce dne sny pouze navodily atmosféru a decentně doplňovaly hlavní děj, zde jim Buñuel přikládá mnohem větší váhu a bezelstně stírá hranici mezi realitou a sny. Činí tak opravdu náramně, protože nemáte šanci během sledování odhadnout, co je skutečné a co ne (ostatně takové sny jsou u lidí nejhorší). Svým jemným humorem se vysmívá duchovenstvu a armádě - jako v pozdějším Přízraku svobody - a některé scény jsou dotáhnuty do naprostých absurdit (večeře v restauraci, kde ve vedlejší místnosti právě oplakávají zemřelého majitele). Buržoazie je podle Buñuela půvabná, a to daleko nápadněji, než by se mohlo zdát!

Felliniho vzpomínkové filmy mě nikdy moc nebraly, je to shluk tu více, tu méně zábavných scének a postřehů, které však po čase z paměti vymizí. Na druhou stranu z toho vyplývá výhoda, že pokud s vám snímek líbí, není problém se na něj dívat častěji dokola... Jako pocta svému městu je Roma určitě skvělá - kdybych byl Ital, chodil bych jak páv - ale Federico by měl přidat ještě něco pro své diváky. P.S. Mastroianniho jsem za celou dobu nespatřil :-(

Nedokoukal... Téma je pro mě příliš vzdálené, postavy prakticky po celou dobu, co jsem viděl - asi do půlky - nezavřely pusu a bylo mi úplně jedno, o čem konverzují. Neorealismus mi vůbec nevadí, Felliniho rané kousky mám rád, ale tohle mě minulo. Za zhlédnutou část bych dal 2-3*.

První 2 minuty se to tváří jako horor, zbytek je jakási detektivka, s velmi "překvapivým" závěrem, který divák nemá šanci ani odhadnout. Hlavní záporák se zřejmě záměrně podobá B. Lugosimu (je tak i snímán) a v závěru prozradí, proč vše dělal - samozřejmě přivést k životu mrtvé lidi. Postavy jsou ukecané až běda a k nějakým převratným závěrům nedocházejí (např. se od rozhovoru o vlkodlakovi dostanou k tomu, jak manželka jedno chlápka umí skvělé kafe). Nesmí chybět laboratoř s kádinkama a hadičkama, kde neustále něco bublá. Zkrátka pouze nezajímavý film těžící z úspěchů tehdejších hororů, kterým nesahá ani po kolena.

Pro mě dost těžce sledovatelný film, když jsem se však do něj po chvíli ponořil, poskytl mi nebývalý zážitek. Takového Felliniho ještě neznám, stylově a myšlenkově se podobá některým snímkům svého krajana Pasoliniho. Film jsem zřejmě ne zcela pochopil, ale to není důvod, proč bych jej měl odsuzovat.

Trochu sentimentální, smutná i úsměvná romantika, která zaujme natolik, nakolik jste schopni se ztotožnit s hlavními postavami. Rozpustilá Audrey Hepburn provádí psí kusy, scény, kdy se spolubydlícím krade v obchůdku či nakupuje v klenotnictví, si divák užije minimálně stejně jako oba protagonisté. Její svůdné oči, styl chůze a nádherná intonace ve mně evokovali něco nepopsatelného. Snídaně u Tiffanyho je nenáročný romantický film – s překrásnou ústřední melodií – pro lidi, kteří v životě už něco okusili

V divadle možná zábava, ale doma po 10 minutách začínají stále stejný nadávky lézt na nervy (byť je jejich kombinace neuvěřitelně různorodá). Zbytečný hudební vstupy, který tento průměrný divadelní záznam ještě více zpomalují.

Chtěl jsem jen nějaký pomalý film, kde bude hodně pěkných záběrů přírody a zapůsobí na mě atmosféra. Toho se mi vrchovatě dostalo a Ang Lee navíc přidal perfektní herce (jen zestárnutí Ledgera bylo oproti Gyllenhaalovi nevěrohodné), pár silných okamžiků a klidnou hudbu podobnou Badalamentiho Straight Story.

Tohle býval můj nejoblíbenější večerníček... měl jsem tehdá pro vlaky slabost, no :-)

Místy je Scorseseho vliv skutečně znát a jsou části, které jako by Mafiánům z oka vypadly (úvod, vysvětlování přezdívek gangsterů), ale samozřejmě se Bronx s jeho o třídu lepšími díly nedá srovnávat. Peníze zde mají opět hlavní vliv na moc, majetek a přátele, postavy nejsou jednoznačně profilované – je na ně nazíráno z dětského pohledu váhavě nevyhraněného mladíka. De Niro odvádí famózní herecký výkon a svými replikami dokáže při promluvách k synovi učinit z rozhovoru emocionálně vypjatou situaci, ale jakmile zmizí z obrazovky, odchází s ním i kus filmu. Za vyloženě špatný tah považuji obsazení Lilla Brancaty (Calogero v pozdějším věku), který je naprosto ordinérní vzhledem i herectvím a na utáhnutí filmu mu chybí jakékoliv charisma Během Bronxu mi hlavou stále poletovala myšlenka: „co je to za mafiánský film s De Nirem bez Joea Pesciho“? A pak přišel ten velký nečekaný moment, kdy se na chvíli objevil, a mně oči zjihly, protože vidět tyto dva velikány opět spolu je nezapomenutelný zážitek!