Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Animovaný

Recenze (370)

plakát

Ivanovo dětství (1962) 

Tohle se s Tarkovského pozdější tvorbou nedá vůbec srovnávat. Styl je nezvykle normální, objevují se typické ruské záběry na břízy, atmosféra nijaká. Akorát představitel Ivana odvedl parádní práci. (1x)

plakát

Velká žranice (1973) 

Připomínalo mi to Saló aneb 120 dnů sodomy...

plakát

Poslední tango v Paříži (1972) 

Kdybych žil v době vzniku film, víc než téma by mě pobouřil špatně natočený film. Vlastně blbě napsaný scénář, ale Bertolucci to odnese stejně. Tango staví na provokativních scénách dvou neznámých lidí scházejících se na neutrální půdě. Tento námět má obrovský potenciál, ale Bernardovi se „podařilo“ vytěžit pouhé minimum. Když se snaží svým odporně plochým postavám vtisknout duši nějakými rádoby zajímavými rozhovory, a nahlédnout tak do jejich minulosti, vysvětlit motivace a nečinit z nich jen tvory toužící ukojit své živočišné pudy, na povrch vyplave jedna skutečnost – Bertolucci je špatný scénárista, dialogy jsou prázdné, chybí cit pro gradaci (v důsledku to znamená, že se houpáme na té nejspodnější vlně „napětí“) a nějakou atmosféru aby divák lupou hledal. Brando hraje s přehledem, Maria Schneider má oku lahodící postavu a její filmový přítel je líbeznou karikaturou na všechny ambiciózní umělce. Nejzajímavější jsou situace, kdy jsou Paul s Jeanne spolu a rázně si užívají izolovaného života. Jenže těch je na celý film až k pláči málo. Jedinou scénou, která mě zaujala, byl poslední záběr Brandových očí, ale abych na ně musel čekat 2 hodiny, to ode mě nikdo nemůže chtít.

plakát

Delikatesy (1991) 

Jeden neobjektivní komentář: Hlavní síla Delikates je ve vizuální podobě. Nejen žlutavý filtr, ale i jízdy kamery a nezvyklé úhly přispívají k jejich celkovému osobitému vzhledu. O neskutečném charismatu Dominiquea Pinona se netřeba více zmiňovat, už v Amélii mě zaujal ze všech postav nejvíc. Spád snímku je ovšem značně nevyrovnaný. Líbilo se mi úvodní seznámení se všemi obyvateli domu v „jednom tempu“, menší hudební výstupy a některé epizodní postavičky (self-destruction woman). Nápady a absurditami film jen hýří, ale jsou mezi nimi určité prodlevy (cca 5 minut), kdy Jenuet zvolňuje příliš. Váš zážitek bude zřejmě ovlivňovat několik okolností: jak dalece jste o Delikatesách informováni, současné psychické rozpoložení a množství alkoholu vámi předem požité (což neodlučitelně souvisí s bodem 2). Pokud chcete film v mnoha ohledech originální, sáhněte po Delikatesách a nebojte se je proložit několika (klidně většími) kapkami lihovin.

plakát

Mlha (1980) 

Skvěle stavěná atmosféra a skutečný strach (ne jen jednorázové lekačky) - to je Carpenter, jak ho známe. Mlha valící se zpod dveří je jedním z vrcholných okamžiků filmu.

plakát

Farma zvířat (1954) 

Forma je bohužel podřízena jednoduchému poselství.

plakát

Solaris (1972) 

Úvodní hlazení očí a pomalý rozjezd může kdekoho odradit, ale Tarkovskij jen s rozvahou diváka připravuje na mnohem lepší podívanou, která začne po necelé hodině. Idylická atmosféra se diametrálně změní, plechové stěny začínají dunět, objevují se nevítané postavy z podvědomí a minulosti hrdinů, planeta Solaris vykazuje zvláštní činnost. Režisérovi opět stačí minimum hudby, ale nesmí chybět notná dávka filozofie („Hned jak zavřu oči, nemůžu si vybavit svoji tvář.“ – téměř totožná věta s pozdějším Bergmanovým filmem Ze života loutek.) Solaris je pro mě mnohem zajímavější a stravitelnější než Kubrickova 2001. (2x)

plakát

Kundun (1997) 

Tibet zde není předkládán jako svět sám pro sebe, jenž má kolem sebe vzduchoprázdno, jak by se mohlo z prvních záběrů zdát. Čtrnáctý dalajláma je moderní člověk (stejně jako předešlý), sleduje filmy a aktuální zprávy, poslouchá rádio, uskutečňuje návštěvy do okupující Číny a přivádí její představitele do úzkých. Je zajímavé sledovat jednak proměny vztahů v rodině poté, co je Kundun „korunován“, druhak jak dochází ke konfrontaci dvou v mnoha ohledech naprosto odlišných kultur. Jedni staví náboženství na nejvyšší úroveň, pro druhé představuje jed – opium lidstva. Snímek pokládá mnoho otázek, které vybízejí k zamyšlení a uvědomění si vlastní podstaty. Scorseseho režie je naprosto brilantní, projevuje se zde dokonce jako symbolista a vkládá do filmu i odlehčující scény (dalajláma na toaletě u pisoárů, Tibeťané řídící automobil). Úchvatná kamera podtržená burcující hudbou, výborné kostýmy a výprava umocňují zážitek z jednoho z nejlepších náboženských filmů.

plakát

Erotikon (1929) 

Párkrát jsem se přistihl, jak jsem myšlenkama někde jinde... Jinak krásná symbolika s kapkou na okně a především ta chemie mezi dvěma hlavními protagonisty!

plakát

Muž, který sázel stromy (1987) 

Příliš přeslazený příběh, kýč všude kolem a animace, která mě vůbec neoslovila...