suffragium

Rozpolcený film, ale tak nízké hodnocení si snad nezaslouží. Odhaduji, že většina zdejších soudců, kteří dávají odpad nebo jednu hvězdičku, činí tak spíše z pohnutek ideologických. Nuže, dobrá, ale podívejme se na film věcněji. Píšu, že je rozpolcený. Mám tím na mysli jeho estetickou koncepci, která jako by byla rozpůlena na dva vzájemně se střetávající kontrastní přístupy. První ještě pokračuje v duchu pozdního (a tehdy už poněkud anachronického) socialistického realismu. Jeho znaky jsou charakterová jednoznačnost (kladný Fučík, záporný Böhm) a instruktivní doslovnost. Druhý přístup už náleží raným šedesátým létům: jsou to vizuálně zajímavé momenty, symbolické nápovědy (byť pořád ještě polopatické) a v podstatě velice civilní herectví. Patrně nejvíc iritujícím prvkem, jimž se zde socialistickorealistická doslovnost manifestuje, jsou Fučíkovy vnitřní monology. Nesmlouvavě diváka infantilizují tím, jak mu místy až nedůstojně napovídají, co si o kterých scénách má myslet a jak je má číst. To je v ostrém kontrastu nejen s výkonem vynikajícího Hrušínského (v roli Böhma), anticipujícím hercovy vrcholné kreace z konce desetiletí, ale i s uchopením postavy Fučíka v podání charismatického Ilji Racka. Představme si, jaký film by to byl bez oněch návodných monologů přetékajících zbytečným patosem. Pravděpodobně by byl mnohem působivější a v takovém případě bych neváhal s vyšším hodnocením.

Slušná inscenace, která předloze ostudu nedělá. Mnohonásobně lepší než Steklého nechtěná parodie z roku 1985.

Nevědomá snaha udělat z Morse další sérii Kriminálky Las Vegas spektakulárně ztroskotala jako Titanic. Dalo se to čekat. Kultivované, i když ostře třídně rozdělené prostředí Oxfordu prostě neodpovídalo zápletce, která by se hodila spíš k pestrobarevným neonům nevadského centra kasínového pozlátka a kriminologických inovací. Prostředí malebných Benátek bylo sice osvěžující, tím to však končilo. Na této sérii je špatně víceméně všechno. Především se zcela zhroutil sám žánr – tohle nebyla detektivka, ale amatérské pinožení se za psychopatem a jedním slizounem, přičemž ani v jednom případě nebyl natahovaný děj korunován překvapivým rozluzlením. Jeden zloduch byl podezřelý od začátku, podezření na druhého sugerovala jedna z klíčových postav tak dlouho, až divák před dějem prostě kapituloval. A to všechno v přeslazeném nálevu odnikud nikam směřující banální romance. Dvěma slovy: velké zklamání. Jen doufám, že příští série tento náhlý a pro mě nečekaný kvalitativní sešup jinak dosud skvělého seriálu nepotvrdí. Začínám mít pochybnosti.

Záměrně dávám plný počet, i když jsem si vědom nedostatků filmu (jako jsou náhlé skoky v čase, jež pak trochu zatemnily motivaci postav apod.). Ten plný počet dávám proto, abych nepatrně zlepšil průměrné hodnocení snímku a především abych vzdoroval některým zdejším komentářům, které považuji za nejapné. Například: ve filmu o psychoanalýze se příliš debatuje o psychoanalýze (koho by to napadlo, že?); film mě nudil, bylo v něm málo děje (psychologické drama zkrátka není akčňák); Keira Knightley zbytečně přehrávala (jistě, neurotici "přehrávají" i v běžném životě). Podle mého názoru je film, navzdory naznačeným nedostatkům, povedeným počinem, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé, nepodbízí se sentimentem a neklesá do cukernaté limonády, k čemuž přispívá zvládnutý scénář s funkčními dialogy a herecké výkony. A zadruhé, nementoruje, i když tematizuje některé aspekty psychoanalýzy – avšak nikoli samoúčelně a vždy s ohledem na ústřední zápletku. Debaty mezi Freudem a Jungem navíc vysvětlují intelektuální rozměr jejich vztahu; bez této roviny by právě film upadl do banálně psychologizující romance.

Veliké zklamání. Zpočátku se to rozjíždí jako důmyslná kombinace akčního dramatu a science fiction s několika originálními nápady kořenícími jinak banální téma cestování časem. Bohužel, po pozoruhodné první třetině filmu narůstají nejen skoky v časových rovinách, ale především díry v logice narativu. To je kámen úrazu, protože právě na logičnosti – přesněji na paradoxu – má být narativ vybudován. Paradoxy však nakonec sklouzávají do jednoho bizarního zacyklení, z něhož neexistuje epicky produktivní východisko. Tím, jak příběh postupuje, sune sám sebe nevyhnutelně do pasti, kterou si na sebe přichystal – podoben příslovečnému hadu dychtivě zakousnutému do vlastního ocasu. Závěr už je jen nechtěná parodie žánru. Škoda, protože Sarah Snook hrála ženskou i mužskou roli docela dobře.

První český steampunk. To není nadsázka, ale suché konstatování historického faktu. Tento mistrovský Zemanův počin se totiž objevuje na seznamu The Steampunk Tribune a je zde oprávněně charakterizován jako jeden z nejranějších steampunkových filmů. A dodávám, že pro mě jeden z umělecky nejzdařilejších. Pravda, ve srovnání s graciézním, výtvarně i vypravěčky opulentním Baronem Prášilem působí místy přece jen trochu toporně, což je vlastnost všech pionýrů s šátkem i bez, nicméně odvážný experiment se vydařil. Tak předně, nosná je vizuální inspirace původními ilustracemi verneovek; funguje proto, že rytiny pánů Rioua a de Montauta jsou už dlouhá desetiletí součástí kulturní encyklopedie českého čtenáře. Zadruhé, spojení techniky animovaného filmu a filmu hraného se ukázalo být šťastným a vlastně i hospodárným řešením: čistě animovaný film by neutáhl charaktery postav, které jsou sice – podle zákonitosti žánru – jednoduché, nicméně právě díky přítomnosti skutečných herců z masa a krve nikoli (doslova) papírově ploché. A zatřetí je tu Zemanův humor, jeho jemná ironie, díky níž se filmový narativ obratně vyhýbá nebezpečí nepříjemné moralizátorské doslovnosti (nezapomeňme, že se psal rok 1958). Cylindr, objevivší se v závěrečné sekvenci, hnaný tlakovou vlnou představuje onen čechovovský detail, bez něhož by výbuch působil pateticky jako osudová tragédie. Pánský módní doplněk nahrazuje zdvižený varovný prst s elegancí věru nehledanou a zároveň promlouvá stylotvorně coby symbol každodennosti předešlého století. A možná nám naznačuje, abychom my smekli své imaginární cylindry? Bravo.

Martin Scorsese je velký vypravěč a tento film patří k jeho nejrozmáchlejším freskám. Je to sázka na jistotu, je v něm totiž všechno, co divák od podobných děl očekává: přátelství, zločin, konflikt loajalit, zrada, drsnovtipné hlášky a nakonec smutek a samota s plachým náznakem pokání. Robert De Niro, Al Pacino a Joe Pesci podávají bezchybné výkony, které upomínají na jejich dřívější herecké kreace – rovněž pod Scorseseho režisérskou taktovkou. Dalo by se namítnout, že poetika filmu je v podstatě konzervativní, ale tuhle námitku spolehlivě neutralizuje fakt, že zpracovává retro téma – a retro zpracování se k retro tématu hodí velmi dobře. Nicméně abych jen nechválil, dvě výhrady přece jen mám. Zaprvé, mrzela mě nepropracovanost ženských postav, hlavně Peggy, jíž narativ neumožnil, aby se stala plnohodnotnou postavou; ostatní ženské postavy dopadly ještě mnohem hůř: jen postávají, pokuřují nebo si něco myslí; maskulinní hledisko je naprosto dominantní. Zadruhé, čekal jsem, že Harvey Keitel vstoupí do děje výrazněji; žel, nestalo se. Ale dobře: 90 %.

Ano, je tam napětí. Ano, film celkem dovedně balancuje na hraně několika žánrů. A ano, Elisabeth Moss umí dobře hrát nervní, hluboce traumatizované ženy. Přesto filmu chybí něco, co by z něj udělalo víc než jen průměrnou podívanou. Není to atmosférou nebo hereckými výkony; ani režie není špatná. Je to čímsi základnějším: chybí tomu opravdu originální nápad. Žánrová hybridizace – v tomto případě propojení sci-fi námětu a thrillerového klišé o pronásledované ženě – je jistě jednou z možných cest, jak ozvláštnit filmový narativ. Ovšem pak přichází na řadu srovnání s původními náměty a původními žánrovými půdorysy. Pokud výsledný efekt není dostatečně přesvědčivý, vzniká otázka: proč to vlastně bylo natočeno? Podobným způsobem se žánrová hybridizace dostala do slepé uličky v oceňovaném (a po mém soudu přeceňovaném) filmu 10 Cloverfield Lane. Pocit, že vidíš dva známé filmy v jednom, zkrátka přetrvává a poněkud mate. Námět neviditelnosti je mnohem lépe zpracován v klasických adaptacích literárních předloh: Wellsově (The Invisible Man) a Havlíčkově (Neviditelný).

Je tam řada skutečně vtipných momentů, o které se postará hlavní čtveřice v podání Stelly Zázvorkové, Miloše Kopeckého, Ivy Janžurové a Františka Peterky. Karikaturně přitroublý (tzn. přehrávající) Luděk Sobota irituje od první chvíle, a když přichází na plac Dagmar Veškrnová-Havlová, ztrácí film tempo i vtip. Po přestěhování do paneláku se z toho stává typicky normalizační komunální satira s podprahovou propagandou o úspěšné socialistické bytové výstavbě. Slabší trojka.