suffragium

Bohužel, první díl velmi, velmi slabý. Žánrově neujasněný. Tváří se to jako krimi, a přitom jsou to jen plytké dialogy nemluvných (sic!) a vesměs nesympatických postav: počítaje v to hlavně slizkého Kryštofa Hádka a protivnou Mariku Šoposkou. Ani pomalý brumla Krobot to tentokrát moc nevytrhnul. Hanzlík vyloženě trapný. Pejsek je nejmilejší postavou, a zřejmě proto se mu pomstili blbým jménem Krvesaj. Napětí veškeré žádné, děj prostoduchý a snadno odhadnutelný. Atmosféra nikde. Celkově tedy hodně nepovedený rozjezd. Jestli další díly budou pokračovat v podobném duchu, máme tu podobně odpadový průser jako Zločiny Velké Prahy.

Nepřekvapuje, že tento mnohovrstevnatý snímek má na zdejším serveru nižší hodnocení, než by si zasloužil. Co taky čekat od komunity, kde k nejsledovanějším přispěvatelům patří grafomanský primitiv a rasista verbal? Přitom je jasné, že jde o mimořádný tvůrčí počin, jehož symbolika však zůstává českým knedlíkům a přízemním frustrátům z valné části nepřístupná: počínaje klíčovým obrazem černého muže na koni přes metaforu špatného zázraku (nesmyslně stojící bota) až po symboliku morálně-náboženskou (skrývá se za mrakem zlý anděl?). Složitá, do detailu propracovaná symbolická struktura je přitom sevřena žánrovým půdorysem takřka klasické hororové sci-fi, byť s místy komplikovanějším syžetem (proházení časových rovin apod.). Je to úžasná podívaná – což je mimochodem další symbol: oči, kamera, film; jsme společnost spektáklu, která chce všechno vidět, i když přímý pohled na neznámé může ohrozit naši existenci. Co neuvidíme, tomu neuvěříme. A tato podívaná vskutku neuvěřitelná je, proto dávám bez váhání plný počet.

Zklamání, které se kupodivu dostavilo až u posledního dílu. Rozvážné tempo vyprávění odpovídalo atmosféře budované pomalými, ale neomylnými tahy; atmosféře plné napětí, nevysloveného tajemství, frustrace a stupňujícího se vzdoru. Způsob, jakým bylo vypravění vedeno, nevylučovalo, že příběh bude nakonec směřovat k úlevnému rozuzlení. Přesto jsem žádné lusknutí prstů či wow efekt nečekal – na to mi narativ plný narážek a podvojných identit připadal příliš komplexní. Nicméně nečekal jsem ani takový neslaný nemastný závěr. Nevyřešilo se vůbec nic, vše zůstalo u náznaků. Jenže tyto náznaky mě ani nenalákaly na vidinu eventuálního pokračování v podobě příští sezóny. Může být, nemusí. Nevím. Já však případné pokračování nejspíš oželím. Čekal jsem prostě víc. Nebyla dotažena prakticky ani jedna narativní linka. Škoda. Námět i atmosféra byly výborné, herecké výkony skvělé. Možná bylo rozehráno příliš motivů najednou.

V podstatě sdílím kritiku, která zde většinově zaznívá: nápad, který se nedočkal přesvědčivého a hlavně srozumitelného rozuzlení. Jinak jsem se přesvědčil, že nesympatický Patrick Wilson prostě nepatří k mým oblíbencům.

Zvyšuji hodnocení na plný počet, a to nejen z piety kvůli zemřelému Josefu Abrhámovi. Ono je to totiž skvěle zahrané – což je fráze par excellence, ale pokusím se ji objasnit. V podstatě je to další ze série příběhů české literatury a kinematografie, kde hlavní roli hraje idealizovaná postava mravně dokonalého lékaře, který ve složitých životních situacích vždy obstojí (viz třeba Dým bramborové natě nebo Skalpel, prosím). V tomto případě jde o složitou dobu těsně po válce: odsun Němců, vzrůstající moc komunistů. (Mimochodem, docela oceňuji, že právě komunisté jsou tu pojati střízlivě; což je jistě dáno dojezdem osmdesátých let, ale ex post to nám nepamětníkům může ukázat, že komunistická strana měla skutečně pro leckoho svou autentickou přitažlivost. Nehájím, nerelativizuji, pouze vysvětluji a kontextualizuji.) Abrhám roli zvládl výborně, protože byl uvěřitelný (omlouvám se za další frázi). Uvěřitelný v tom, že nebyl teatrálně jednoznačný, nýbrž křehce dvojznačný. Některá jeho ušlechtilá rozhodnutí zkrátka nebyla výsledkem neměnného zásadového postoje bezchybného mramorového hrdiny, nýbrž výsledkem překonavším obyčejnou nerozhodnost člověka uvrženého do nečekané situace. A to je přesně ten způsob, jak se vyhnout plakátovosti, moralizujícímu schematismu. Tohle se Abrhámovi povedlo ještě v Člověku proti zkáze, třebaže tam byli Zelenka a Skalský ještě více idealizující.

Žánr romantické komedie sice ve mně budí apriorní nedůvěru a konzumentskou ostražitost, ovšem tady nelze trefit vedle. Je to vtipné, ironické, inteligentní, přitom lehké, bez zbytečného přehánění komediálních prvků. Výtečné dialogy a opravdu vůbec nevadí, že fór s Abrhámovým vnitřním monologem se objevuje vlastně už potřetí (předtím ve filmech Kulový blesk a Jára Cimrman ležící, spící); má to šťávu i zde.

Neříkám, že jde o veledílo, ale hodnocení odpad si tento seriál jistě nezaslouží. Obecný problém zdejší komunity nespočívá jen v převaze průměrného vkusu (a často infantilních žánrových preferencí), nýbrž také v přemíře tupého ideologického hodnocení tvorby před rokem 1989. Přitom právě Druhý dech je ukázkou sice dobově krotké, nicméně přece jen kritiky; je to příběh člověka, který byl nucen odejít (jistě z politických důvodů, což pochopitelně není zmíněno) z fakulty a jít takzvaně do terénu. Je to obvyklý normalizační topos, tady navíc zdůrazněný kritičností hlavního hrdiny vůči technokratickému pojímání zemědělské produkce, spočívajícímu v bezohledné exploataci živých organismů. A to je téma aktuální i dnes, n'est-ce pas? Za zmínku stojí civilní herecké projevy, v čele s dnes už zesnulým Josefem Abrhámem.

Hypnotizující pomalý narativ, jehož nehrdinský hlavní hrdina je opakem středověkých heroů: snaží se uniknout svému osudu, a to dost dětinsky, v rozhodujících chvílích selhává, ba projeví svůj nepevný charakter. Přesto docela neztrácí divákovy sympatie. Jenže právě ve chvíli, kdy se zdá, že dosáhl svého životního vrcholu, se jeho osud neodvratně naplní. Vizuálně okouzlující dílo a příjemné překvapení letošního roku.

Nepříliš zajímavá duchařina s pointou, kterou lze uhádnout nejpozději ve druhé třetině filmu. Pomalý rozjezd by mohl slibovat stupňující se napětí, kdyby se tam cosi jako napětí opravdu objevovalo. Přitom slibné momenty tu skutečně jsou: překvapivá nehoda, komiks coby profesní prostředí hlavního hrdiny, komplikované rodinné vztahy atd. Ale příběh, který by měl drajv nebo který by byl dokonce děsuplný, se z toho vymáčknout nepodařilo. Chtělo to víc přitlačit na pilu a vyždímat z postav více úzkosti, více strachu a více slz. Škoda. Ale na zabití jednoho odpoledne dobré.

Vražda v salónním coupé je proti tomu thriller. Shrňme si to: Krávy v čerstvě vymalovaném kravíně. Křiklavě barevné fasády domů. Mladí netalentovaní herci, kteří by to neuhráli ani v komparzu; ti zkušenější hrají prkenně, jak jim (ne)dovolí prkenný scénář. Jiří Bartoška má špatnou zubní protetiku. Jazyk 21. století neústrojně protkaný archaismy. Hloupá, nedotažená zápletka. Statkářka v titulu bezdůvodně označena jako dáma. Takže spíš Zločiny velkého průseru. Další zářez na pažbě scenáristického tupostřelce Zikmunda. Soucitná jedna * je za náznak neortodoxního zorného úhlu na politický kontext první republiky.