Jansen

Někde mezi Andreiným Akvárkem a Spring Breakers Harmonyho Korina. Hlavně díky kameře velmi stísněný a bezvýchodný film. Na to aby se American Honey dal brát jako regulérní sociální drama, místy příliš audio-vizuálně-i-obsahově ustřeluje a dostává se "ven z koryta", následně se ale vždy vlije zpátky.

Refn je bezpochyby jeden z nejtalentovanějších tvůrců současnosti a proto nároky kladená na jeho díla nemůžou být menší než velká. V jeho tvorbě jsou dominantní dvě díla - Pusher, který odstartoval jeho kodaňské období a Drive, jehož podvratná estetika a exaltovanost byla jako blesk z čistého nebe a velmi ostře vyryla dosavadní kontury jeho post-kodaňského rukopisu. Kodaňské období mělo bezesporu gradující charakter. Brutální a absurdně humorné zkazky z kodaňského podsvětí vyvrcholily závěrečným dílem trilogie Pushera. Refn stále více rozvíjel v prvním díle definovanou estetiku, díl od dílu více tlačil na pilu (a to obrazně i doslova) a přitom dokázal udržet zcela osobitou a specifickou náladu, která charakterizovala první díl. Trilogie Pusher spolu s Bleederem tak tvoří jasně stylově definovanou a ohraničenou skupinu. Poté následovaly Bronson a Barbar, filmy sice nadprůměrné, ale stylově neukotvené, ve kterých jakoby Refn hledal svoji budoucí tvůrčí polohu. Mnohé sice už předznamenaly, ale skutečný průlom nastal až s Drive. Exaltovaná jízda ulicemi LA se zádumčivým Ryanem Goslingem funguje s timingem švýcarských hodinek. Alespoň minimálně poučenému divákovi však musí být jasné, že je to dobře promyšlená hra s žánrem a diváckými očekáváními a brát film jako akční žánrovku je proto mylné a musí vést ke zklamání. Zároveň zde funguje určitá melancholie, kterou přiživuje výborně zvolený soundtrack. Exaltovanost a tendence ke zvýraznění skutečnosti pomocí extrémů předznamenává už červený rating filmu. Romanticko-patetické momenty oslavy dětských narozenin se střídají se záměrně násilnými scénami, které jsou ale podány tak, že je nelze brát vážně. Vše je výborně natočené a film má úžasný rytmus. I přes všechny objektivní faktory lze však výjimečnost filmu v plné šíři chápat spíše intuitivně, coby podvratnou hru s žánrem a divákem, která funguje na základě využití mnoha hyperbol. Estetiku zvýraznění skutečnosti pomocí hyperbol si Refn přenesl i do dvou posledních filmů. Co však zmizelo, je ona melancholicky podmanivá atmosféra a rafinovaná hra s divákem. Refn stále prohlubuje a vyhraňuje vizuální aspekt svých filmů – jednotlivé záběry jsou stále více vycizelované a obraz je rámován do působivých kompozic. Tomuto záměru dává volné pole působnosti oblast módního průmyslu, které se Refn věnuje ve svém posledním filmu Neon Demon. Tmavé pokoje a luxusní sídla střídají prosvětlené fotoateliéry a film tak zcela přirozeně může nabývat jasně ohraničených kompozic. Jednotlivé záběry jsou sice působivé, ale někam se vytratila atmosféra, která by film pojila a dávala mu konzistenci a výjimečnost, tak jako tomu bylo u trilogie Pusher a u Drive. Neon Demon je sice přímým potomkem estetických postupů definovaných ve Drive, ale bohužel nezdědil onu podmanivou atmosféru a umělecké fluidum, které se tak těžko popisuje slovy. Ale závěrečná scéna ve stylu „fuck the future, hlavně když budu krásná“ a následné titulkové záběry na vyprahlou poušť stejně potěší. Refn je pořád svůj, i když momentálně ne v top formě.

Odér Kouře, ač venkovskou krajinnou značně zvětralý, je stále přítomný, ale jinak se mi Vorlovy filmy za posledních 20 let nelíbí. Revoluční exaltovaná estetika Kouře je zřejmě do nového tisíciletí nepřenositelná.

Nevím na čem Terrence Malick jede, ale měl by s tím přestat, protože na rozdíl od Gaspara Noého nebo v blahých časech Alejandra Jodorowského mu drogy nesvědčí. Knight of Cups je o něco málo horší než Strom života a o něco málo lepší než K zázraku. Nicméně všechny tři filmy jsou podobně špatné a slévají se mi v něco jako: „My son…“ What is the meaning of life?“ Krásné ženy. Funkcionalistické chladné prostory. Vybroušený vizuál. Podmanivé kamerové jízdy. Dinosauři. „Love.“ „Life is like a swamp.“„There is no meaning.“ ___ Pořád se mi vkrádá srovnání s Houellebecqovými Elementárními částicemi, které možná není úplně na místě. Ale v obou dílech, Malickově filmovém a Houellebecqkově literárním, vidím určité společné rysy. Snaží se býti filozofickými, v určitém smyslu transcendentálními, ale v konečném důsledku jsou „prázdnými“.

Už si na Clinta asi začínám zvykat – netrpěl jsem ani z poloviny tak jako u Gran Torina. Stále ale platí, že filmy Clinta Eastwooda nijak nerozšiřují kontext témat, o kterých pojednávají, a v podstatě nemají co nabídnout. Eastwood se zuby nehty snaží dělat onu „velkou“ kinematografii s kvalitním, blockbusterovským, vizuálem a hlubokým sdělením. Problém je v tom, že Eastwood je naprosto nesebereflexivní a o nějakém přesahu zde nemůže být ani řeč. Jediné v čem s každým dalším filmem vyniká víc a víc je míra sebezalíbení a vášnivého patriotizmu.

Nejzábavnější film roku. Seidl ve mně neustále vzbuzuje otázku, co je vlastně "dokumentární film". Respektive, co jsou Seidlovy filmy. (hodnocení filmu: 12.10.2015 - Be2Can)

Za posledních 30 let nejlepší Ridley Scott. Přemýšlím nad tím McCarthyho scénářem. Sám o sobě působí jako patetickej pseudofilosofickej deepshit, ale v kombinaci s Ridleyho vizuálem a prezentací hlavní herecké pětky to funguje naprosto dokonale. Vyprázdněnost ve velkých gestech a zločin je následován trestem. P.S.: Pod tím balastem je scénář velmi chytře vypointován a věřím, že McCarthy přesně věděl, co dělá. (datum hodnocení: 1.3.2016)

Påla Øieho jsem po Temných lesích (Villmark) a Skrytém považoval za jednoho z největších talentů evropského filmu orientujícího se na žánrovou kinematografii. V některých ohledech mi Øie připomínal Denise Villeneuva. Ten dráždivý moment napětí a zdánlivě civilní atmosféra strachu a nadpřirozena, která přímo vysávala vzduch z plic... Z toho všeho u Villmarku 2 (s prvním dílem pouze společný název) zbylo jen několik mrazivých záběrů od táboráku. (datum hodnocení: 7.3.2016)

Obraz má pastelový nádech, hlavní hrdina působí kouzelným dojmem a děj je protkán bizarními scénami. Celkově film působí zajímavým, ale nesourodým dojmem. Je zde na delší diskuzi, zda tuto „nesourodost“ chápat negativně nebo jako hlavní devizu filmu. V rámci standardního příběhu o dospívání chlapce v romantických kulisách amerického středozápadu jsme konfrontováni s několika momenty, které značně vybočují z nastolené linky. Tyto scény nejsou v příběhu hlouběji ukotveny a působí místy až nahodilým dojmem. Na druhou stranu jsou natolik bizarní a spolu s pastelovým vizuálem působí tak ulítle, že film posouvají do úplně jiné dimenze. Kdyby to byl režisérský záměr a Ridleyho rukopis, řeknu, že je to geniální. U Reflecting Skin mám ale pocit, že je to jenom šťastná souhra okolností – herecký výkon chlapce, výborná kamera a netradiční filtr, dostatečně výstřední scénář. Režisérská supervize a nadhled, který by dal filmu konzistenci, zde chybí.

Svět jest vsazen do expresionistických kontur a jediné co ho nese a podpírá je kostra příběhu. Fascinující.