Faust

[IFF 2011, Bratislava] Zaťažkávajúca skúsenosť na ktorú sa ani omylom nezabúda. Zmes dezinformačných ruchov a rozmazaných postulátov-analógia dneška. Zapredanie sa diablovi, zvrátenosť. Doberanie si opačného pohlavia, provokatívnosť. Drastické (avšak nutné) "dekréty" a neopätovaná láska, opustenosť. "Faust" mnoho divákov vzhľadom k očakávanému zážitku netaktne usmrtí, mňa netušene vzkriesil keďže ma utvrdil v presvedčení, že spracovaním intuitívne a myšlienkovo viacrozmerné diela stále existujú. Darren Aronofsky: "Sú filmy, ktoré Vás rozpláčú, potom tie čo Vás rozosmejú a nakoniec tie, ktoré Vás navždy zmenia. A toto je jeden z nich." Ja ostávam nezmenený, ale na dlho poznamenaný…a ten pád do vody v objatí (?), och ten je tak velebný. (14.11.2011)

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující... (14.01.2017)

Jedna ze scén: Přijde žena ke vzdělancovi a navrhuje mu, aby jí udělal "poševní prohlídku". Ten se jí ochotně ujme, a zatímco svými špinavými prsty vniká do ženy, dáma leží na zádech a vzrušeně si do toho zpívá. Muž jí vzápětí z vagíny vyndá vejce a podá jej ležící ženě. Ta ho začne jíst. - No a jde snad filmu, kde je taková scéna, dát jiné hodnocení než plný počet hvězdiček? :) - - - Ne, teď vážně. Sokurov překvapil. Téměř žádné mlčení. Téměř žádný oddech. Za neustálými dialogy, které tvoří jakousi kulisu filmu, se postavy bezcílně toulají po uličkách středověkého města a pustém lese. Pochopit však na první zhlédnutí jsem Fausta nedokázal. Domnívám se, že jde o režijní záměr - nehledat racionální vysvětlení, vykašlat se na narativní slepé uličky a zmatené charaktery (což mnoho lidí nepřekousne). Naopak z filmu vytvářet něco ryze pocitového, jehož struktura není dána narativními vztahy jednotlivých prvků, ale vše se podřizuje zcela jiným zpočátku nevědomým pravidlům, které však dílo pevně svírají a dávají mu tvar (a ten tvar se tak musí nutně liší od námi navyklých zkušeností). Už samotný první záběr naznačuje mnohé. Uvědomujeme si za ním shluk pixelů, které generoval počítač, přesto se však v určitém momentu najednou obraz podivně pohne, kamera mírně uhne ze své původní trajektorie a v tomto neživém obraze se najednou začne probouzet zvláštní pnutí... A takový je celý Faust. Umělé věci ožívají, chvílemi jsme zcela uhranuti a pohlceni, hned v další sekundě ale zase suše distancováni - přitom genialita je právě v této dialektice. (28.10.2011)

Naprosto atmosfericky valcujúce spirituálne majstrovské dielo, schopné vybudiť zmysly diváka na najvyššiu možnú úroveň. Faustom sa už predtým inšpiroval hocikto, ale to čo dokázal Sokurov tak to klobúk dole, niečo také sa vidí iba málokedy. Zároveň si uvedomujem, že snímok nemusí sadnúť každému, pretože sa tu popierajú snáď všetky zásady toho, čo robí film atraktívnym pre diváka: dejová linka je ohlodaná až na kosť, veľa naoko nezmyselných dialógov a situácií, slepé odbočky v dejovej linke, ťažko čitateľné postavy... Na druhú stranu treba si uvedomiť, že nejde o klasický film v štýle úvod-zápletka-rozuzlenie, ale že máme pred sebou predovšetkým senzuálny, atmosferický filmový pokrm, v ktorom sa prostredníctvom šikovne volených dialógov zabalených do bizarnej metofory a prostredia plného kontrastov rozoberajú mnohé otázky týkajúce sa života, smrti, túžby po poznaní s cieľom pohrať sa s pocitmi diváka. Diabol tu obchádza okolo hlavnej postavy, ako mačka okolo myšacej diery, našepkáva jej, využíva jej slabiny v podobe túžby po moci, vedomostiach, chtivosti.... Bezpohlavný tvor, z ktorého už len na pohľad ide mráz po chrbte. Všetko podčiarkuje príhodná atmosféra s nádhernými kulisami, ktoré presne demonštrujú stav mysle v obraze (všetko zlé a škaredé je tmavé a zatuchlé, Markétka a všetko dobré je jasné a žiariace). Nakoniec je tu výborná hudba, možno až ambientného typu. Ťažko opísať pocity, ktoré vo mne film vyvolal, ale pozor, ako som sa už zmienil, snímok nebude baviť každého, je to netradičná, svojrázna vec. (01.10.2015)

Skutečně ne film, který si dáte k snídani a do večeře jej strávíte. Měl jsem dojem, jako kdyby se Sokurov snažil do dvou hodin vměstnat co možná největší díl myšlenek z Goetheova veledíla, vyzdvihnout „svá“ témata (smrt, tělesnost, plynutí času) a navrch poskytnout dostatek prostoru hercům. Ticho a prázdnota k rozjímání absentují. Kamkoli se hrdina hne, někdo ho doprovází, něco se kolem něj děje. Ještě více poté, co se mu průvodcem stává ďábel (povoláním příznačně lichvář), cíleně podněcující chaos. I vizuálně čarokrásnou procházku Fausta a Markétky narušují přinejmenším hlasy jiných postav. Zahuštěnost zvuky, obrazy a idejemi vyvolává u diváka i u Fausta stejnou touhu, touhu po klidu. Jeho hledáním je vymezen směr vyprávění stejně jako druh kladených otázek. Existuje-li dobro, vzhledem ke zkaženosti světa k jeho poznání vede jediná cesta – skrze zlo. U něj je třeba začít. U přízemního, odporného a zapáchajícího. U všudypřítomného. Odklon z cesty vědy a víry k nebezpečným pochybám je „zhmotněn“ nahrazením duchovně založeného otce mužem, který páchne smrtí. Těla Fausta a otce i Fausta a ďábla v některých záběrech blízkým tělesným kontaktem skoro splývají – neustálý a ne vždy vítaný fyzický kontakt s druhými, neustále tlačení a otírání se, vytváří působivý kontrast k čistotě vztahu mezi doktorem a Markétkou, kdy jsou doteky něžné a žádoucí. Dominující naturalismus v zobrazování špinavé reality dává vyniknout scénám magicko-realistickým, lynchovky bizarním (vagína, homunkulus), spojujícím svět poznaného a nepoznatelného. Svět mužské racionality a svět tajuplné ženy, mezi nimiž zbloudilé duše převádí bezpohlavní ďábel. Využívání geometrie prostoru, časté sestupy a výstupy, jsou hlavní a nejméně okázalou nápovědou, že dochází k přechodům mezi snovým a reálným. Na výtvarné rovině podobnou roli plní optické deformace obrazu, vyvolávající podezření, že promítač špatně založil film do aparátu (případně, že jde o zrcadlové odrazy). Obrácení pozornosti k samotnému médiu lze chápat jako režisérovu výzvu, abychom přijali deformovaná pravidla jim vytvořeného a ovládaného světa, který slouží přednostně k verbální filozofické disputaci. Což ovšem neznamená, že by v něm chyběly obrazy, jež se jakémukoli slovnímu popisu vzpírají (v krajině polocelků „vyzařující“ detail Markétčiny tváře). Není-li možné ve stručnosti postihnout Goethova Fausta, Faust od Sokurova je podobně neuchopitelný a pro člověka životem zatím dostatečně nevzdělaného stejně nepochopitelný. 80% Zajímavé komentáře: Rosomak, FlyBoy, Radko, ScarPoul, Aquarius (02.07.2012)