Jansen

Další ze série zbytečných blockbusterů. Samozřejmě skvělá technická stránka s pár dobrými záběry a několika výbuchy, ale i povrchní příběh a slabá atmosféra. Mutanti mě nebrali, Willa mi líto nebylo, tak nevím. Typický trhák, na který se podíváte, možná se i pobavíte a po závěrečných titulkách se vám vykouří z hlavy.

Z dvojice Tarantino, Rodriguez u mě na celé čáře vyhrává Tarantino. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se síly obou zmíněných téměř vyrovnaly. Grindhouse má totiž největší sílu jako celek a oba filmy (Tatantinův Auto zabiják a Rodriguezova Planeta teror) se k sobě výborně hodí. V planetě teror, drsnější části celého projektu, uskutečňuje Rodriguez pod záštitou nadsázky své zvrhlé filmové choutky a pro nezasvěceného diváka by to nemusela být zrovna příjemná podívaná. Litry krve, vnitřnosti, samopal místo protézy a spousta zvrhlé zábavy to je Planeta teror. Zrovna fanouškem tohoto žánru nejsem, ale vždycky když už jsem se začínal nudit nad bezhlavou akcí podbarvenou litry krve a kilogramy vnitřností, přišla neskutečně bizardní a vtipná scéna, která mě okamžitě probrala. Zatím Rodriguezuv nejzábavnější a nejvtipnější film.

Svižný, krátký, výstižný. Bulkleyho zodiak není žádné velké umělecké dílo, ale podařený triller, který vtáhne do děje a nenudí. Zvláštní je rozložení napětí, o které film v žádném případě není ochuzen, je však pouze poněkud netypicky rozmělněné a přechází spíše do tísnivé atmosféry strachu. Navíc první film o masovém vrahovi, který si o něj sám řekl.

V rámci animovaných filmů pořád nadprůměr, ale na Simpsonovi už trochu slabota. Příběh je poslepovaný ze seriálových nápadů a hlavní zápletka, která je na tento základ naroubovaná působí místy až přehnaně. Některé vtipy a hlášky vyšly, jiné ne (Arnold Schwarzenegger jako prezident USA v českém dabingu působí otřesně). V seriálové podobě mají Simpsonovi mnohem větší sílu.

Zápach a špína mexického předměstí, luxus vyšších vrstev a spletitý dech beroucí děj, který většinou nemá dobrý konec. Příběhy lidí, kteří nemají zdánlivě nic společného, to je specialita Alejandra Gonzáleze Iňárrity. Iňárritu dokázal spojit osudy tří navzájem úplně odlišných obyvatel jednoho města a přitom do diváka napumpovat neuvěřitelný příval emocí. Na začátku děj nabírá vysoké obrátky, aby k cíli mohl dojet pouze setrvačností. Bohužel slabší konec kazí výsledný bezchybný dojem, ale to si Alejandro bohatě vynahradil v 21 gramech.

Tak trochu jako realita, tak trochu jako sen působí poválečná Evropa v podání Larse von Triera. Příběh zasazený do Německa roku 0 (těsně po 2. sv. válce) v sobě spojuje jakési tajemno spolu s nezvratnou osudovostí, která je odpočítávána hlasem vypravěče. Je to až kavkovská atmosféra, která dělá z filmu výjimečný zážitek. Umělecko-výtvarná stránka filmu tak zapadá do celkového příběhového konceptu až je to neuvěřitelné: černobílý obraz, z kterého se barva prodere jen v místech největšího emocionálního napětí, výjevy, které se místy objevují na pozadí za hlavními hrdiny a hudba, která je prostě dokonalá.

Cestování v čase většinou nemá dobré důsledky, a to pro nikoho! No, musím říct, že nějak zásadně uchvácenej jsem z toho nebyl. Dětství hlavního hrdiny, ke kterému se děj neustále vrací a které je opornou stoličkou celého příběhu, je jak z každé druhé knihy Stephena Kinga a zrovna originální mi nepřišlo, alternativní přítomnosti jsou už lepší a zamíchané to taky nebylo spatně. Tyto časové paradoxy, alternativní budoucnosti a podobné nesmyly mě vždycky fascinovaly, a tak hodnotím vysoko, to ale neznamená, že bych na dané téma neviděl lepší filmy.

Nádhera. Montmartre mám spojený představami čtvrti plné krásných a tajemných zákoutí, které obývají umělci a lidé, které, ať už z jakéhokoliv důvodu, nemůžeme označit jako běžné občany tohoto světa. Lidé, co dělají přesně ty věci, které se jeví jako nepodstatné a přitom jsou tak důležité. Přesně tento dojem ve mně Amélie z Montmartru podporuje. Kamera spojená s vynalézavým střihem a použité filtry vytváří dojem jakési útulnosti, naivnosti a příjemné pohody. Hlas vypravěče, Améliino dětství a scénář je pak přímo dokonalý.

Po pravdě řečeno, jižanský temperament mě zrovna nebere a Penélope Cruz, napříč tomu, jak dobrá je herečka, nepatří mezi mé oblíbenkyně. Pedro Almodóvar ale tento žánr prostě umí a dokazuje to znovu a znovu. Až s přílišným nezájmem a odcizeností nechává své postavy prožívat osobní tragédie jako je rakovina nebo vražda manžela, aby nakonec určila pointu matka hlavní hrdinky, ostatními považována za dávno mrtvou.

Nutno říci, že na tento film jsem se nedíval dobrovolně a možná i proto, ale především proto, že tento film totálně není můj šálek čaje, jsem celou projekci protrpěl. Nechci nějak snižovat kvality tohoto filmového představení, které jsou především zosobněny hereckým obsazením, ale tento filmový muzikál, na motivy knihy Nikola Šuhaj loupežník, s trampským podtextem z období normalizace mi přijde, když už nic, poněkud trapný.