janisska

Film spadá do podobné kategorie jako Plan 9 from outer space: divák si musí zvolit mezi totálním zoufalstvím a totálním pobavením. Maximální trapnost. Skvělé pro večírek s přáteli, kteří ocení kvalitní literaturu a kvalitní alkohol.

Věrné zfilmování literární předlohy. Snad až příliš věrné? Je těžké vymyslet, proč bylo téhle adaptace vůbec potřeba, proč by nám vlastně neměl stačit Nezvěstný: 1)Kamera je úžasně statická a nutí nás, abychom se soustředili na samotný text. 2)Postavy tu neustále zachovávají poker face; ať už říkají cokoliv, z jejich výrazu ani gest nevyčteme nic. Pozornost tedy musíme věnovat slovům. 3)Ta dominují i kvůli podivnému frázování; postavy jednotlivé ?promluvové úseky? oddělují prapodivnými pauzami. V používání pauz jsem neobjevila žádnou logiku. Někdy sice pomáhají vytvářet určité napětí před tím, než zazní plnovýznamové sloveso nebo důležitý atribut, jindy ale zrovna tak trčí před prakticky nedůležitými gramatickými slůvky. Jestli měly pauzy za úkol akorát podtrhnout fragmentárnost Kafkova textu, připadá mi to jako nedostatečné - dialogy jsou kvůli nim celkem toporné a hůře snesitelné. A ještě jednu věc k pauzám: ústrojnější jsou před střihy, kdy dávají doznít krokům odšedších postav, neb zároveň dávají doznít i myšlenkám diváka. Vzhledem k téměř doslovnému zachování předlohy je to víc než užitečné.// -> Celý film jako by křičel "KAFKA NEJDE ZFILMOVAT!" Prima. Tak proč se mám na to, jak to nejde, dvě hodiny dívat? Abych ale nebyla nespravedlivá: Beru tento film jako regulérní experiment s tím, jak udělat film co nejvíc textovým, k čemuž se vlastně Kafka docela dobře hodí. A ten experiment až na výše uvedenou výtku ohledně pauz funguje. Takže pokud vám nevadí, že téměř jediná "přidaná hodnota" filmu ve vztahu k textu spočívá v tom, že vyznění zjednodušuje zvoleným titulem (Klassenverhältnisse = Třídní poměry), přeju hezké dívání. (PS: Jestliže jsem snad výše uvedeným naznačila, že film se výborně hodí pro ty, co jsou moc líní Kafkův text číst, uvedla jsem vás v omyl; pokud film něco vynechává, jsou to drobné pasáže, které trochu pomáhají držet dění (v) textu pohromadě, a bez znalosti předlohy se mi film zdá takřka nesledovatelný.)

Tenhle film zbožňuju tolik, že o něm žel nedokážu takřka nic říct, ale potřebuju se alespoň vyhradit vůči zdejším komentářům. Tedy: 1) Při sledování filmu se nesmíte nechat omezit vlastním moralizováním, jinak nebude dávat smysl. Přitom se tu skýtá tak nádherná možnost nechat si spoustu předsudků vzít! Nenásilně, jemně nám je odebere překrásná Hilde. Se svým typickým úsměvem. Zaslouží si označení "rozhoďnožka"? Mně se zdá, že to lze říct jen z pozice naprosté ignorace filmu jako celku, z pozice ignorace jeho fikčního světa a... A vůbec. Je taky Dykova Milá sedmi loupežníků rozhoďnožka? (A nakolik je vůbec kladení takové otázky relevantní?!?) Lze to říct, ale svědčí to jen o tom, že dílu vnucujeme něco vlastního, co v něm nechce vůbec být. A i když úplně pominu právo uměleckého díla na vlastní poetiku: ne nadarmo se zde explicitně mihne téma ženské emancipace. 2) Druhá půlka skutečně uplývá poněkud pomaleji, ale nezdá se mi, že by to snímku škodilo. Přece jen obvykle po probdělé noci neskáčeme euforicky přes kaluže - tudíž ono tempo jen zapadá do všudypřítomné snahy o navození autentické atmosféry.// *Závěrem* Připadá mi jako obrovská nespravedlnost, že se zrovna na tenhle německý film zapomnělo. Tak krásně se tu prolíná bezstarostnost, melancholie, chuť žít, chuť umřít, tělo, duše... Přesvědčte se sami. K čemu je láska v myšlenkách? Přece aby ožila!

Stalkerství konečně povýšilo na lásku, toporná gesta a držky na herectví. A ten narativ! Diváku, pohleď, kterak jsem komplikovaný! A ty jsi tak chytrý, když si dokážeš záběry chronologicky seřadit!

Prý povrchní film o povrchních lidech (viz např. Radek99). Tak zaprvé: zde vytvořený povrch je dokonalý a zároveň vůbec ne jednoduchý. Už dlouho mě povrch tolik nevtáhl (ačkoliv vlastně nevím kam, když je to povrch)! A zadruhé: pod povrchem se nic neděje? Vždyť pod ním cosi vře (a několikrát vyvře)! + Zdá se mi, že napětí mezi ležérní stylizací F. a M. a jejich skutečně vynaloženým úsilím film výborně táhlo. Vzniká rytmus s někým - sám - s někým... (povrch - vření - povrch...) To reflektuje i kamera a dohromady to působí... magneticky. Do toho všeho přichází fantastická bestie Nicolas, která se na ně dívá a... baví se. Jako my.// Postavy tu samy o sobě ví. O každém svém vlásku. Tedy o každém svém vlásku, jenž ten druhý vidí. Vše se zahrnuje do plánu sebeprezentace. Jediné, co nevidí: vlastní směšnost (berou se příliš vážně). A chatrnost vlastní masky i kostýmu. Investují maximum času do dokonalosti povrchu a zapomínají sami sebe. Osvěžujícím dojmem pak působí odhalené, otevřené "dokumentární" vstupy, kde se vážnost přesouvá do roviny, jež je snad jen implikovaná, naopak na povrch proniká suverénní sebeironie.// Teď jen nevím: když se povrch zraní a objeví se pod ním něco... krvavého a pulzujícího... je to už také povrch?

Jednoduše téma toho, co je podle většinové společnosti "nepřirozené". Jednoduše? Vlastně ne. Třebaže je celá zápletka načrtnutá přesně podle schémat, která bychom čekali. Třebaže herectví tu znamená maximálně vyhrocené přehánění. Třebaže syntax i lexikum jsou osekány na minimum. Třebaže je film velmi zrcadlový (což se mj. explicitně tematizuje) a my mnohokrát zažíváme jakési déjà vu s lehkými variacemi. Celé to dohromady kupodivu funguje tak, že lze všechny "jednoduchůstky" přežít ve zdraví.// Zajímavé, kterak se Fassbinder nechává omezit některými tabu, zatímco vytváří film, pomocí nějž se tabu snaží prolomit (to se projevuje hlavně při -ne-zobrazování sexuality starší ženy), škoda.

Výrazově úsporné. Odtažité. Silné.

Dospívání - doba, kdy se formu(lu)jeme, okrajujeme a vystřeďujeme. Kterak to ovšem provést, musíme-li svou identitu zcela skrýt, abychom zachránili holý život?// Nejsilnější okamžiky filmu přichází tehdy, když se drama dospívání spojuje s dramatem věčného útěku. Když se problematizuje, co je vlastně to *vnitřní* (Innere) a co *vnější* (Außere). Na pubertální dívce lze neoddělitelnost těchto "protikladů" ztvárnit výborně, nicméně zde se tvůrcům nepodařilo dostat se nad některá oblíbená klišé. Druhým zásadním problémem jsou pak herecké nekvality hlavní protagonistky. Ajaj. Vím, že Jeanne se celý život učila jen "Nech mluvit ostatní a sama mlč", leč nemusela by být na pěst pokaždé, když ze sebe přece jen něco vymáčkne.

Přistup poutníče a popřej sluchu následujícímu vyprávění o citu, jenž nezničila ani mizerná adaptace...// Knižní Wuthering heights si v sobě nesou fantastickou sílu: nelítostně (pravdivě) zobrazují lásku v její komplexnosti, nejen v rozněžnělých slůvcích. Na počátku nás nechávají, abychom se spolu s dětmi radostně plácali v bahně a smáli se, postupně se nicméně špína přesouvá z povrchu do nitra - povrch se naopak nabízí k vymydlení, nastrojení a načesání. Tady první výtka k filmu: Celou dobu se tak zoufale snaží, aby se neušpinil, že nás ani trošičku neurazí (což je trestuhodné vždy, zde ale obzvlášť!). Proto nevznikne potřebné emoční rozpětí do šíře, proto se plácáme na té nejzjevnější a nejbanálnější úrovni čehosi, co lásku možná trochu připomíná (Z toho se vymyká snad jedině scéna, kdy Cathy vybíhá do bouře (což je podle mě ostatně nejpůsobivější moment celého filmu)). Kam se poděla láska destruktivní (a v destrukci zároveň tvořivá), láska směřující k smrti (ale v zániku opět životadárná)? Kam se poděla láska bolestná ze svojí podstaty? A láska takřka incestní, ale zároveň čímsi posvátná? Ne, tuhle lásku jsem ve filmu nenašla. Předloha se osekala nejen o zásadní příběhy celé následující generace (zde jsem ale stále ochotna říci "budiž"), ale hlavně o mnohoznačnost a tíhu. Vlastně mě nakonec ani nepřekvapilo, když k nejemotivnějšímu a nejsymboličtějšímu okamžiku předlohy (závěrečné spojení Éróta a Thanata u Cathy v hrobě) nedošlo. Kdepak, to by si tenhle romantický ňuňu filmeček ušpinil ručičky. A co by byla láska, kdyby měla špínu za nehty, že?// Čeho si tu nicméně navzdory výše uvedenému cením? Asi důsledně dodržené a ucelené poetiky. A Laurence Oliviera. Jeho charisma zachraňuje vše, co se zachránit dalo. Jedině Heathcliff nevyznívá v okleštěné filmové podobě naprosto ploše. Této adaptaci totiž občas vyloženě chybí některé logické (haha, čti pochopitelně: iracionálně-logické) vztahy, jež dokonalý Heathcliff dokáže doplnit jediným gestem.// Závěr: Wuthering heights vypráví příběh o těch, co plakali štěstím, když se směli z nebe vrátit na zem (resp. do země), ale ve filmové podobě se nepřestaneme vznášet kdesi na obláčcích. Škoda. Řečeno s milovaným Heathcliffem: "Co oni můžou vědět o nebi a o pekle?"

Trauriger Sonntag, dein Abend ist nicht mehr weit/ Mit schwarzen Schatten teil ich meine Einsamkeit/ Schließ ich die Augen dann seh ich sie hundertfach/ Ich kann nicht schlafen und sie werden nie mehr wach/ Ich seh Gestalten zieh´n im Zigarettenrauch/ Laßt mich nicht hier, sagt den Engeln ich komme auch/ Trauriger Sonntag// Einsame Sonntage hab ich zuviel verbracht/ Heut mach ich mich auf den Weg in die lange Nacht/ Bald brennen Kerzen und Rauch macht die Augen feucht/ Weint doch nicht Freunde, denn endlich fühl ich mich leicht/ Der letzte Atemzug bringt mich für immer heim/ Im Reich der Schatten da werd ich geborgen sein/ Trauriger Sonntag