anniehall

Kali čercheň je černá hvězda. Kali čercheň je dokument, který může pomoct otevřít dveře do světa romských tajemství a tužeb všem těm, kteří ještě nezatrpkli. Kali čercheň je oslavou radosti z hudby, emočního souznění a touhy tvořit. Každý takový projekt, který se pokouší prorazit staleté zdi mezi národy a zprostředkovat tak alespoň náhled do duše těch, kterými nejsme a ani nemůžeme být, je úctyhodný a krásný. Že se to v tomto případě podařilo, je zjevné nejen z dokumentu, ale i z festivalu, který se po "soustředění romských dětí" na Svojanově konal. V tu noc bylo úplně jedno, jestli jste bílý nebo černý, mladý nebo starý, holka nebo kluk. Tu noc se na nádvoří hradu za svitu stovek svíček stalo něco magického a duše všech návštěvníků se rozpustily a spojily do jedné entity, která souzněla s nádherně smutnou hudbou a existovala nezatížená kulturou, vzděláním či předsudky. Díky Ido!

Občas jsem v rámci dobrého vztahu "učitel-žák" nucen shlédnout se svými studenty nějako perlu z jejich portfolia. Perlu, které bych se jinak jistojistě vyhnul. Tahle mne ale okouzlila natolik, že se o ní s Vámi musím podělit. Rodiče mi vždycky říkali, že auta a ženský se nepůjčují. Buďto je tenhle film z jiné galaxie a jeho hrdinové se chovají podle tamních zákonů, které nám pozemšťanům mohou přijít nelogické a absurdní, nebo je chyba někde v Matrixu. Jinak si totiž nemůžu vysvětlit celé to universum, které před nás scénárista rozprostřel. Tak předně, celé fungování hlavního hrdiny a vlastně všech okolo něj se dá vyjádřit rovnicí: (Auto² + Tunning + Závod) x Sex = Smysl existence. Dále, milostné vztahy jsou degradovány na premisu - "jdu s tím, kdo vyhraje" a kamarádství se tu uzavírá přes zničená auta a prohrané závody. Do toho si představte nejtopornějšího herce z naší i přilehlých galaxií, jehož neuvěřitelně bohatý mimický arzenál mne naprosto odzbrojil, přitroublou hudbu a spoustu japonských rádobysexy "roštěnek" špulících na nás své zadnice. A nejhorší na tom všem je, že se to těm mladým opravdu líbí :(

Krásný, téměř meditativní snímek, ve kterém mají hlavní role ticho, smutek a žal a celé je to orámováno krásnými záběry pro nás exotického světa. Bolest a pocity hlavního hrdiny se na diváka přenesou skrze umně zkonstruovaný scénář, který je prost jakéhokoliv emočního nátlaku (a to je vzhledem k tématu velmi neobvyklé), výbornou prací s mizanscénou a především neuvěřitelně upřímným hereckým výkonem malého "velkého" hrdiny. Jeho smutné oči mě doprovázely ještě hodně dlouho po shlédnutí filmu.

Druhý celovečerní film s GLBTQ tématikou režiséra Josepha Grahama a pro mě je to už druhý zásah do černého. Je tedy fakt, že po mistrovské metafoře o hledání sebe sama "STRAPPED" je tohle o fous konformnější a tudíž i divácky stravitelnější, ale i přesto je to působivé a lehce dráždivé dílko. Krom přesvědčivého vizuálu (kdy film začíná a končí nádhernými záběry na Philadelphii v duchu nikoliv nepodobném Allenově Manhattanu) se divákovi dostane velmi působivých hereckých výkonů, víceméně uvěřitelné zápletky, téměř uvěřitelné, vkusně, a přesto velmi svůdně nasnímaných chvílí milostných vzplanutí čtyř hlavních hrdinů a nakonec prožije divák i katarzi, která by se dala shrnout jednou větou: "Krása a láska se většinou objeví tam, kde ji nehledáš." Na pět hvězdiček by režisér (alespoň pro mě) musel trochu ubrat na doslovnosti některých scén (vracení peněz, trhání fotek...) a ubrat na stereotypním vyznění některých scén. Ale i tak, Joseph Graham se pouhými dvěma filmy zařadil mezi mé oblíbence a už vzhledem k jeho opojnému Strapped jej rozhodně nepustím z hledáčku.

1,5 * Běda. Běda. Třikrát běda! Tak tenhle film jsem měl na jednom DVD s některými krátkými filmy a měl jsem u toho poznámku - impression. Tušil jsem tedy, že půjde o vypravěčsky rozostřený film, založený na atmosféře. Víc jsem o něm nevěděl. Na to, co skutečně přišlo, jsem však připraven nebyl... a to mám nakoukané Wendersovy, Tarkovského a Kurosawovy tříhodinové opusy. Jedna věc je vyprázdněná narace a druhá věc je absolutní vyprázdněnost formy. Já, jako divák, jsem se neměl čeho chytit. Nevěda, že jde o film Guse Van Santa (kterého mám moc rád a jemuž jsem nedal nikdy méně než 4 hvězdičky), domníval jsem se, že jde o nějaký studentský film (pravda s překrásnou kamerou). Až zhruba po půl hodině, když kamera zabírala asi tříminutový(!) detail na tváře obou beze slova pochodujících herců, mi začaly jejich hezounké tváře připadat povědomé. Po další čtvrthodině, jsem se šel na CSFD podívat, kolikže ten krátký film má vlastně minut. A ejhle, on je to celovečerní film Guse s Matem a Caseyem. Přečkat ho do konce, bylo skutečně útrpné. Mám rád pomalé filmy, mám rád filmy založené na obrazech, mám rád i filozofující filmy, ale tohle nebylo ani jedno! Tohle byla bezbřehá a a neopodstatněná nuda krásně zarámovaná Skalistými horami. K docenění snímku mi opravdu nepomohly ani hlubokomyslné výklady některých zdejších uživatelů o síle přátelství a skrytém symbolismu. K tomu, abych mohl totiž o nějakém tématu vůbec uvažovat, musím nejdřív obdržet nějakou, tezi, konstrukt, náznak, záblesk myšlenky... zde jsem ale nedostal nic. A ani úžasné scenérie či krásná Pärtova hudba tuhle mizérii nespasí. L'art pour l'art. A je otazné, jestli to vlastně ještě umění je, nebo jestli si z nás starej Gus nedělá prdel. Sorry, pane Van Sante!

2,5* Uprostřed nicoty je přinejmenším do poloviny filmu průměrné (možná i ždibec podprůměrné) teenage sociální drama s prvky komedie. Typická schémata a témata daného žánru povyšují jen herecké výkony Yelchina a Sarandonové. Pokušení vypnout film a zapomenout na něj mě ale někde za půlkou začalo opouštět, neboť schémata a stereotypy se začaly proměňovat do lyričtějších obrazů a já si začal užívat atmosféru, vhodně podpořenou použitou hudbou. Takže jsem na konci přeci jen nelitoval. Býti teenagerem, asi bych si to užil ještě o poznání víc.

Pomalé, hypnotické, temné a působivé... obzvláště ve své druhé části, kde vztahové napětí pomalu dostupuje vrcholu. Zajímavé je to i jako setkání s naprosto odlišnou mentalitou. Motivace postav je totiž zásadně formována japonskou kulturou a tradicemi, a proto se nám evropanům může zdát chování některých hrdinů naprosto zvláštní. Ale na působivosti to filmu rozhodně neubírá.

Čtyři pohledy na jednu situaci. Čtyři zprostředkování lidského utrpení a ponížení. Čtyři subjektivní pravdy v monochromatické režii pana Kurosawy. Divák může jen těžce rozlišit, co je pravda a co lež, co je černá a bílá. Každý tu kope za sebe a nebýt utěšujícího obrazu s dítětem na závěr, vyzněl by ten portrét lidského pokolení poměrně černě. Čtyři hvězdy a jdu se obklopit barvami.

Objektivně je posledního Woodyho kousek tak na 3 a půl hvězdičky. Určitě se mi líbil o chlup více než Kouzlo měsíčního svitu či Iracionální muž. Důvodem, proč dávám 4 může být mé současné pozitivní naladění a fakt, že zrovna v den promítání jsem se dostal do takové nostalgicko-sentimentální nálady, kterou umocnil ještě poslech CD duet Brada Mehldaua a Joshui Redmana - Nearness. Pohroužen tedy do Carmichaelovy Nearness of you (skladby, která zazněla v nejednom Woodyho filmu) a se sklenicí vína v ruce jsem se uvelebil na pohovce a pustil si posledního Woodyho. A přesně to, co jsem celý ten večer cítil ve vzduchu mi Woody zprostředkoval v barvách a na obrazovce. Nostalgii po dávno zašlých časech, hudbu, která se už téměř nehraje a herce, kteří si hýčkají své role. Jasně, Woodyho kulometná palba ostrovtipu spíš už jen tu a tam zableskne, příběh je tuctový a předvídatelný. To ale nic nemění na tom, že tak sugestivně vykouzlit atmosféru zlatého plátna a přivodit mi na tváři přitroublý úsměv už umí snad jenom on. Dostal jsem tedy přesně to, co jsem čekal. Ta půlhvězdička navíc je za zasněný konec, který naznačuje, že ne vždycky se nám podaří ukořistit to, co je nám nejdražší. Ale možná je to dobře. Jinak bychom neměli po čem toužit. (PS: A Eisenberg byl vynikající.)

Po naprostém zklamání z Posledního Almodóvara (Julieta) mi náladu spravil tenhle krásný snímek z pera mého dalšího oblíbence Ozpeteka, jehož "Falešné vztahy" určitě patří do mé top 20. Nenápadný a spíše komorní film s malebnou atmosférou tureckých lázní a myšlenkou, že někdy teprve změna prostředí může člověka posunout v jeho životním směřování a dost možná i naplnění. Citlivě vedená režie, postupné, letmé odhalování vztahů a překvapivý závěr. To všechno s typově přesnými herci a nádechem tajemství. Taková malá radost...