Blalle

Tento film sice nepotřebuje hodnocení, ale považuji za důležité zdůvodnit, proč jsem ho vybral mezi vrchních deset. Je to jednoduše pro tu genialitu lidskosti. Podstata jeho humoru spočívá v laskavém pohledu na "malé" lidi. A pozoruhodné je, že ten pohled se opakováním nevyčerpává, ale prohlubuje. Jakto, že se některým vtipům směju pořád dokola, zatímco například gag s vylitím piva z okna, mě dokonale upodstolil toliko napoprvé? Inu proto, že některé fóry staví pouze na momentu překvapení, který se vyčerpá, a jiné staví na nesmírnosti lidské osobitosti, která nemá hranice. Na tom druhém převážně staví Vesnička, a proto je nesmrtelná.

Hluboce lidský, lehce nostalgický a pravdivě humorný film. Tato láska se mi jen těžko vyjadřuje - vychází ze sympatie se svěrákovským viděním světa. Kdo tuto poetiku nechápe, nemůže si filmu užít - a je mi ho poněkud líto.

Z určitého pohledu je to film filmů, a to z hlediska toho, kolik "hlášek" se dostalo do jazyka a povědomí národa. Svojí koncentrací přesahuje i jednotlivá díla Járy da Cimrmana. Ovšem i obsahově se jedná o neobyčejně originální a myšlenkově bohatý film. Zajímavá je teologická linie filmu: Bohuš má s Pánembohem jednostranný obchodní vztah (kozenka umřela - týden sa nemodlím!), i když sem tam posvém zajede na hlubinu: Vy jste doktorka? Věříte v Boha? (Tu scénu sice Polívka údajně zaimprovizoval, ale podle mě se do filmu skvěle hodí) A následuje nejkrásnější apologický argument proti eidetickému materialismu, který kdy kdo uvedl: "Vašu p.ču jsem neviděl a taky věřím, že ju máte!" Závěrečná pointa pak ukazuje, že než o spravedlnost na světě jde Pánubohu spíš o slušné vyjadřování, což by s nadsázkou vysvětlovalo leccos. Právě v nikterak nemoralizující nadsázce film ukazuje, že Pánembohem jsou křivým charakterům peníze. Který film kdy takovou téměř-banalitu vyobrazil lépe?

Tento film je sice žánrem hi-fi (historická fikce), ale ošklivě bych se podíval na každého, kdo by mu to vytýkal. Málokterému filmu se totiž podařilo otevřít tolik existenciálních otázek tak strhujícím způsobem. Střet vzájemných nepochopení - poněkud uprděně osvícenecký dvůr, systém starých já-na-bráchů versus vášnivý génius. A skladatel, který má právě tolik talentu, aby pochopil cizí závan božství a svoji průměrnost. A Bůh, tajemný jako vždycky. Ačkoli Forman s ním v podtextu nepočítá, dokáže se na Něj pronikavě tázat. Odpověď právě tak odpovídající, jako tajemná spočívá v parafrázi biblického žalmu: Marně se namáhá Salieri, Bůh dává svým miláčkům talent ve spánku.

Tento film mě neustále fascinuje: už z diskuse - jak to, že polovina ho vidí jako kritiku Církve a druhá polovina jako katolickou propagandu? Podle mě proto, že se na téma dívá neobyčejně střízlivě: nedává odpovědi, ale velmi konkrétně se ptá. A ptá se na takovou škálu zásadních otázek: Co je vlastně Církev? Jak se může člověk, který prošel prakticky zázračným obrácením, vrátit k válečnému řemeslu? Jak je to s poslušností? Je správné poslechnout biskupa, otce Gabriela, nebo Mendozu? Měla Církev ustupovat politickým zájmům? Neměli třeba ustoupit ti indiáni? Dalo se nějak vyhnout krveprolití? Jak může Bůh stvořit takovou krásu a pak ji nechat zničit? Je vlastně Bůh? Podle mě je nejzásadnější otázka: Kdybych si musel vybrat, se kterou osobou ve filmu bych se identifikoval? Pokud by si totiž člověk nevybral, byl by jedním z těch rozkaz vykonávajících vojáků, nebo řekněme přímo ten šlechtic otrokář. Hláška: "Svět je takový, jaký jsme jej udělali." podle mě přesně vystihuje film.

Pulp Fiction je věru braková fikce: všimněte si, že kdokoli ve filmu promluví, není normální. Bezmála. Tarantino se specializuje na mikrokosmy, do kterých slušný člověk nenahlédne, a na pozadí promyšlených dialogů vykresluje normy, které v nich vládnou: je masáž nohou holky gangsterského bosse O.K., nebo je v tom riziko? Znamená to něco? A pak je tu existenciální zážitek - zázrak nebo neobvyklá událost? Dva mafiáni prožívají tutéž situaci zcela rozdílně. A ačkoli jeden z nich ji bere jako náboženský prožitek, který vede k jeho "obrácení", pořád v něm zůstává jeho gangsterská "přirozenost". Je trochu filosofická slabina Tarantinových filmů, že v nich existuje cosi jako "determinující přirozenost", se kterou se člověk rodí a v životě ji nemůže změnit, ale pro drama to funguje dokonale. A je to fest veselé. Mimochodem ve francouzské verzi je vtip o rajčatech překračujících silnici (s pointou "catch up!"), převeden jako vtip o třech citronech s pointou "presse-toi". Analogicky bych to převedl do češtiny jako vtip o třech vředech s pointou "hni se!"

Krajina přílivu je podle mě vrchol Gilliamovy práce. Víc než v ostatních jeho filmech je ústředním motivem fantazie a tentokrát je podle mě nejjasněji deklarovaná Gilliamova víra: fantazie nás spasí. V Králi rybářovi probudila legenda o grálu blázna z komatu, v Brazilu utekl hlavní hrdina pronásledovatelům do své fantazie, Baron Prášil je ztělesněnou apologií fantazie a Jeliza Rose dokáže žít ve světě za zrcadlem, díky čemuž může přežít svět před ním. A to svět virtuozně úchylný! Jistojistě tento film není pro každého, protože ne každý snese tolik úchylnosti v přímém záběru, ale Gilliam tu perverzitu dokáže změnit v poezii, takže divák si může v závěru vychutnat jeden z nejparadoxnějších happyendů, s jakými jsme se mohli v kinematografii setkat.