Blalle

Tento film mě neustále fascinuje: už z diskuse - jak to, že polovina ho vidí jako kritiku Církve a druhá polovina jako katolickou propagandu? Podle mě proto, že se na téma dívá neobyčejně střízlivě: nedává odpovědi, ale velmi konkrétně se ptá. A ptá se na takovou škálu zásadních otázek: Co je vlastně Církev? Jak se může člověk, který prošel prakticky zázračným obrácením, vrátit k válečnému řemeslu? Jak je to s poslušností? Je správné poslechnout biskupa, otce Gabriela, nebo Mendozu? Měla Církev ustupovat politickým zájmům? Neměli třeba ustoupit ti indiáni? Dalo se nějak vyhnout krveprolití? Jak může Bůh stvořit takovou krásu a pak ji nechat zničit? Je vlastně Bůh? Podle mě je nejzásadnější otázka: Kdybych si musel vybrat, se kterou osobou ve filmu bych se identifikoval? Pokud by si totiž člověk nevybral, byl by jedním z těch rozkaz vykonávajících vojáků, nebo řekněme přímo ten šlechtic otrokář. Hláška: "Svět je takový, jaký jsme jej udělali." podle mě přesně vystihuje film.

Z určitého pohledu je to film filmů, a to z hlediska toho, kolik "hlášek" se dostalo do jazyka a povědomí národa. Svojí koncentrací přesahuje i jednotlivá díla Járy da Cimrmana. Ovšem i obsahově se jedná o neobyčejně originální a myšlenkově bohatý film. Zajímavá je teologická linie filmu: Bohuš má s Pánembohem jednostranný obchodní vztah (kozenka umřela - týden sa nemodlím!), i když sem tam posvém zajede na hlubinu: Vy jste doktorka? Věříte v Boha? (Tu scénu sice Polívka údajně zaimprovizoval, ale podle mě se do filmu skvěle hodí) A následuje nejkrásnější apologický argument proti eidetickému materialismu, který kdy kdo uvedl: "Vašu p.ču jsem neviděl a taky věřím, že ju máte!" Závěrečná pointa pak ukazuje, že než o spravedlnost na světě jde Pánubohu spíš o slušné vyjadřování, což by s nadsázkou vysvětlovalo leccos. Právě v nikterak nemoralizující nadsázce film ukazuje, že Pánembohem jsou křivým charakterům peníze. Který film kdy takovou téměř-banalitu vyobrazil lépe?

Krajina přílivu je podle mě vrchol Gilliamovy práce. Víc než v ostatních jeho filmech je ústředním motivem fantazie a tentokrát je podle mě nejjasněji deklarovaná Gilliamova víra: fantazie nás spasí. V Králi rybářovi probudila legenda o grálu blázna z komatu, v Brazilu utekl hlavní hrdina pronásledovatelům do své fantazie, Baron Prášil je ztělesněnou apologií fantazie a Jeliza Rose dokáže žít ve světě za zrcadlem, díky čemuž může přežít svět před ním. A to svět virtuozně úchylný! Jistojistě tento film není pro každého, protože ne každý snese tolik úchylnosti v přímém záběru, ale Gilliam tu perverzitu dokáže změnit v poezii, takže divák si může v závěru vychutnat jeden z nejparadoxnějších happyendů, s jakými jsme se mohli v kinematografii setkat.

Tento film je sice žánrem hi-fi (historická fikce), ale ošklivě bych se podíval na každého, kdo by mu to vytýkal. Málokterému filmu se totiž podařilo otevřít tolik existenciálních otázek tak strhujícím způsobem. Střet vzájemných nepochopení - poněkud uprděně osvícenecký dvůr, systém starých já-na-bráchů versus vášnivý génius. A skladatel, který má právě tolik talentu, aby pochopil cizí závan božství a svoji průměrnost. A Bůh, tajemný jako vždycky. Ačkoli Forman s ním v podtextu nepočítá, dokáže se na Něj pronikavě tázat. Odpověď právě tak odpovídající, jako tajemná spočívá v parafrázi biblického žalmu: Marně se namáhá Salieri, Bůh dává svým miláčkům talent ve spánku.

Pulp Fiction je věru braková fikce: všimněte si, že kdokoli ve filmu promluví, není normální. Bezmála. Tarantino se specializuje na mikrokosmy, do kterých slušný člověk nenahlédne, a na pozadí promyšlených dialogů vykresluje normy, které v nich vládnou: je masáž nohou holky gangsterského bosse O.K., nebo je v tom riziko? Znamená to něco? A pak je tu existenciální zážitek - zázrak nebo neobvyklá událost? Dva mafiáni prožívají tutéž situaci zcela rozdílně. A ačkoli jeden z nich ji bere jako náboženský prožitek, který vede k jeho "obrácení", pořád v něm zůstává jeho gangsterská "přirozenost". Je trochu filosofická slabina Tarantinových filmů, že v nich existuje cosi jako "determinující přirozenost", se kterou se člověk rodí a v životě ji nemůže změnit, ale pro drama to funguje dokonale. A je to fest veselé. Mimochodem ve francouzské verzi je vtip o rajčatech překračujících silnici (s pointou "catch up!"), převeden jako vtip o třech citronech s pointou "presse-toi". Analogicky bych to převedl do češtiny jako vtip o třech vředech s pointou "hni se!"

Tento film sice nepotřebuje hodnocení, ale považuji za důležité zdůvodnit, proč jsem ho vybral mezi vrchních deset. Je to jednoduše pro tu genialitu lidskosti. Podstata jeho humoru spočívá v laskavém pohledu na "malé" lidi. A pozoruhodné je, že ten pohled se opakováním nevyčerpává, ale prohlubuje. Jakto, že se některým vtipům směju pořád dokola, zatímco například gag s vylitím piva z okna, mě dokonale upodstolil toliko napoprvé? Inu proto, že některé fóry staví pouze na momentu překvapení, který se vyčerpá, a jiné staví na nesmírnosti lidské osobitosti, která nemá hranice. Na tom druhém převážně staví Vesnička, a proto je nesmrtelná.

Naprostý vrchol Leoneho tvorby. Není to jen nějaká střílečka, je to film, který byl plánovitě točen (myslím, že to tak mohu říct) jako kultovní film. Je jeden svého druhu, nelze napodobit, nebo opakovat. Což se ukázalo u Tenkrát v Americe, který se snaží být ještě patetičtější a najednou to vypadá jako stokrát dobrý dort. Na Západě mě fascinuje jeden postup: Čím je která postava na vyšší úrovni (terminologie DrD), tím méně mluví a co slovo, to mramor. Na film se nesmí dívat ten, kdo někam spěchá, jinak si tu tíživou atmosféru nevychutná. Jak v nadsázce poznamenal můj kamarád Jiří Sekanina, u některých záběrů do obličeje hrdinů má člověk pocit, že sleduje fotku, ale je to naprosto neopakovatelné! Enniova Hudba! Fonda! Cardinalová! Bronson! A další! Dokonalost v každém detailu. Nakonec už snad jen poznámku, že ten film by se měl vidět toliko na plátně.

Vrchol Montypythonovské tvorby! Pozor spoilery! Detaily napovídají, že tvůrci četli Bibli důkladně, například když se otec jednoho z proroků dštících síru na tržišti jmenuje Deuteronomista! Spousta fórů není jen absurdní nadsazení náboženských tezí, ale znamenají i seriózní výzvu k zamyšlení pro věřící diváky. Například vsuvka s mimozemšťany byla nejen dokonalý gag vpádu nečekaného žánru, ale i otázka: "Co by to pro křesťany znamenalo, kdyby se ukázalo, že ve vesmíru nejsme sami?" Postoj autorů k náboženské otázce a k životu vůbec vyjadřuje závěrečná parodická píseň "Always look on the bright side of life". Chápu ji jako: "My nevíme, netvrdíme, že víme, ale děláme si z těch, kteří si myslí, že jo, pr*el." A do připadá do určité míry plausibilní. Vždyť "věřící" není "vědoucí", takže by se tak neměl tvářit. Na druhou stranu, a tím mám na mysli tu "určitou míru", nemůžu souhlasit s větou téže písně: "Forget about your sins" (zapomeň na své hříchy...). Věřím, že hříchy existují a že reálně zraňují. Tedy, že existuje něco čemu se nelze smát. Jinak jsem ale nenašel nic, co by mě jako katolíka ve filmu uráželo.

Podle mně nikoli Fargo, nýbrž Big Lebowski je nejlepší dosud natočený Coenovic film. Je jako dokonale vybroušený diamant, na kterém se zpočátku zdá, že je naprosto absurdní, ale postupně, jak plošek přibývá, diváku dochází, že každá z nich je na svém místě a všechno má své vysvětlení. Včetně toho, že určití lidé jsou naprostí magoři. Toto je opět film, který nemá vedlejší role a jehož takřka nejdůležitější složkou je casting. Je až překvapivé, že v tak hluboce promyšleném příběhu se objevila jedna chybka: V úvodu se říká, že děj se odehrává za krize v Perském zálivu (a na obrazovce v obchodu hovoří Bush) - a v půlce filmu opilý Dude žádá o advokáta, kterého má prezident Clinton. Což je sice pěkný fórek, ale trochu ústřel. Drž hubu, Donny!