jay.jay.13

K vidění zde: https://vimeo.com/31735601

"Světová invaze" je taková filmová obdoba hry Call of Duty: furt se tam střílí a je to úplně blbý. Scénář na mě celou dobu působil dojmem, že se původně skutečně mělo jednat o videohru a nějakým nešťastným nedopatřením se dostal do ruky filmařům. Dokonce tu nechybí ani obligátní videoherní situace, kdy skupina vojáků musí udržet pozici a po určitý časový limit odrážet nekonečné zástupy nepřátel, dokud nepřijde záchrana (v tomto případě naváděná raketa). Zápletka je jednoduchá jak facka a funguje spíše jako záminka k tomu, aby mohla hráče… tedy pardon, diváka… vrhnout do výru přestřelek. O co že jde? Mimozemšťani prostě zaútočí na L.A. a skupinka amerických mariňáků po nich 2 hodiny střílí. Toť vše. Tato skupinka je tvořená jednorozměrnými archetypy, jejichž osudy jsou vám úplně lhostejný... jednak proto, že jejich naprostá nezajímavost z nich dělá de facto anonymi v uniformách, a taky je to tim, že jsou svojí klišovitostí dokonale směšný - už jenom seržant Nantz v podání Aarona Eckharta (asi jediný ksicht který si budete pamatovat i 5 minut po skončení filmu) je parodií sebe sama - velitel před penzí, který má výčitky protože při své poslední akci přišel o jednotku. A tak se hrdinně vrhá do akce, protože už nehodlá nikoho ztratit. Scénář je tak narvaný všemožnýma klišé, že tam na nic jiného ani nezbylo místo. Například nepřátelé z kosmu mají OPĚT jedno jediné velící centrum (jak strategické), po jehož zničení všechny nepřátelské letouny popadaj jak hrušky. A tak je to tu se vším. Film je prakticky jenom slepenina situací a dialogů, které jsme slyšeli už mockrát… a vždycky nám přišli debilní. Takže tu už po x-tý znějí fráze typu: "Dejte tento dopis mojí ženě... a teď už jděte, nechte mě tu a zahraňte moje muže". Podobné výlevy by byli k smíchu i před 20ti lety. Patetických proslovů a situací je tu vůbec neskutečné množství a jsou k nepřežití. Občas film připomíná spíše náborové video US Army. Když otec svému malému synkovi pomáhá salutovat, měl sem chuť nakopnout strýčka Sama do řiti. Což o to, třeba takový "Den nezávislosti" toho byl také plný, ale to byla vyložená taškařice. Battle: L.A. se ale bere hrozně vážně a to mu láme vaz. Film ale přesto není vyložená sračka, zachraňuje ho relativně povedená technická stránka. Zvukům není co vytknout, v dobře ozvučeném sále budete mít pocit že jste uprostřed bojiště. Roztěkaná ruční kamera plní svůj účel - přestřelky jsou sice nepřehledné, ale velice intenzivní. Jenom ten střihač to (už zase) trochu přehání. Relativně skromný rozpočet (70 mega) je vyždímaný na maximum a film vypadá že stál dvakrát tolik. Minimálně za to si režisér Jonathan Liebesman zaslouží uznání. Battle: Los Angeles je prostě klasický povrchní akčňák, který si můžete užít pouze v případě, že budete mít mozek přepnutý do režimu "standby". Pokud to neumíte a nad každým filmem musíte mermomocí přemýšlet (můj případ), vyhněte se mu velkým obloukem. Bude to bolet. 4/10

Gore Verbinski je skutečně univerzální režisér. Zvládá natočit bláznivou komedii o dvou chlapech bojujících proti myši (Hon na myš), děsivý horor o holčičce vylézající z televize (Kruh) nebo velkorozpočtový dobrodružný film o pirátech (trilogie Piráti z Karibiku). Když budeme předstírat, že dvojka a trojka pirátů nikdy nevznikly, dá se říct, že si Verbinski se všemi těmito žánry rozuměl. A teď do nich přibyly další dva - animák a western. Rango je totiž obojí. Jedná se o naprosto zřejmou (komediální) poctu slavným westernům Sergia Leoneho a vtipné je, že ty klasické žánrové postupy tu fungují skvěle, režisér má evidentně nakoukáno. A nekončí to jenom u kovbojek, těch odkazů a citací tu najdete spousty (namátkou - Apocalypse Now, Transformers atd.). Verbinski má v rukávu neskutečné množtví nápadů a dokonalý cit pro timing. Akčí scény mají skutečně drajv a dokonce i snové sekvence fungují na jedničku (hlavně přecházení přes dálnici a následné nalezení "ducha západu") Rango je prvním kompletně animovaným filmem trikového giganta Industrial Light & Magic a musim říct, že co se týče vizuální stránky, film překonává téměř vše. Pixar má konečně pořádnou konkurenci. Ale nejde jen o kvalitu samotné animace, která je občas skoro až fotorealistická. Na filmu se jako konzultant podílel slavný kameraman Roger Deakins a je to poznat. Kompozice záběrů, nasvícení scény… prostě paráda. K tomu všemu hraje opět bezchybný soundtrack od Hanse Zimmera, který sice neustále variuje klasické motivy Ennia Morriconeho a Elmera Bernsteina, ale vždy má dostatek vlastních nápadů, takže se jen stěží dá mluvit o vykrádání. A stejně jako Verbinski i Zimmer potvrzuje svojí neuvěřitelnou všestrannost. Snad neexistuje žánr ke kterému by tento němec nedokázal složit hudbu. Po formální stránce tedy není téměř co vytknout, bohužel, jak už je v Hollywoodu zvykem, obsah to sráží dolů. Hlavní zápletka je zcela triviální (hrdinové hledají vodu), zvraty předvídatelné. Z filmu jsem měl podobně rozpačitý dojem jako z "Legendy o sovích strážcích". Přestože je Rango o třídu lepší film, stejně jako ze Snyderova "fantasy" není jasné, pro koho je vlastně určen. Určitě bych ho neoznačil za "animovaný film pro děti", protože obsahuje dost drsného humoru a některé narážky a podtexty jsou vyloženě pro dospělé. Ale stejně tak tu je humor ryze dětinský (hlavní hrdina je popleta který furt do něčeho naráží atd.), což v kombinaci s vyloženě jednoduchým příběhem budí pocit klasické rodinné podívané. Třeba nedávná disneyovka "Na vlásku" byla od začátku dělaná pro děti, díky čemuž se tvůrci soustředili na naplnění tohoto konkrétního cíle a mohly tak stvořit ultimátní animák pro caparty, u kterého ale pro jeho roztomilost zaplesá i srdce dospěláka. Rango ale neustále balancuje na hraně mezi dětským a dospělým filmem, díky čemuž nemůže ani z jednoho konceptu vytěžit maximum. A to je škoda. Navíc má Rango potíže s tempem vyprávění, chvilkami jsem se trochu nudil. Nicméně pořád je to velice originální, svěží a vizuálně vymazlený filmeček. 7/10

Darren Aronofsky je určitě jeden z nejtalentovanějších a nejosobitějších režisérů současnosti. Po silně stylizovaných filmech jako "Requiem za sen" nebo "Fontána" přišel předloni s famózním "Wrestlerem", kde všechny formální hrátky upozadil a naopak se vydal cestou doku-dramatu, tedy maximální syrovosti a uvěřitelnosti. "Black Swan" kombinuje oba přístupy, přesto je v mnoha ohledech nejvíce podobná právě Wrestlerovi, někdy skoro až moc (závěrečný "skok")… tedy ne že by to vadilo. Režisér diváka opět přimkne k jediné osobě, kterou takříkajíc protáhne mlýnskými kameny a nechá vás zblízka sledovat její psychický a fyzický útrapy. V "Černé labuti" projde peklem baletka jménem Nina a opět je to skvělé. Film má velice jednoduchý děj - členka newyorského baletního souboru touží po hlavní roli v nové adaptaci Labutího jezera. Problém je v tom, že musí zvládnout dvojroli, tedy jak panensky nevinou Bílou labuť, tak její protipól, temnou a smyslnou Černou labuť. Tu první zvládá dobře, ale problém je v té druhé. Nina je ten typ tanečnice, která má perfektní techniku a je přesvědčená, že to stačí… že tvrdým tréninkem a odříkáním jde zvládnout všechno. Tančí tělem, nikoli duší. A Černá labuť vyžaduje skutečně vášnivý tanec. A jelikož je Nina taková naivní, nedospělá, lehce frigidní šedá myška, musí se změnit (s malou "pomocí" svého choreografa v podání výtečného Vincenta Cassela). Pokud chce roli získat, musí v sobě probudit svojí "temnou" stránku. A tak trochu (hodně) jí při tom hrábne. A o tom to celé je. Možná vám to přijde jako nuda, ale ta nehrozí, protože "Black Swan" je filmařský skvost. Kromě Aronofskyho je to především zásluha geniální kamery, za kterou je zodpovědný Matthew Libatique. Hlavně v tanečních sekvencích je vidět dokonalá symbióza pohybu herců a kamery, která doslova tančí s nimi. Celé to podporuje režisérův dvorní skladatel Clint Mansell, jehož hudba, variující původní Čajkovského motivy, do filmu sedne jak prdel na hrnec. Děj celou dobu konstantně graduje a v poslední čtvrthodině vyvrcholí takovým stylem, který jednoduše bere dech. Všechny výše zmiňované prvky, tedy režie, kamera a hudba, vytvoří dohromady audiovizuální orgasmus, který ve vás bude doznívat ještě dlouho. Tohle zkrátka Aronofsky umí, stačí si vzpomenout na finále z "Requiem za sen". O hereckém výkonu Natalie Portman se toho napsalo už mnoho, já jenom dodám, že je z ní především cítit velká dřina. V naprosté většině záběrů tančí skutečně ona, rok kvůli filmu tvrdě trénovala a klidně bych i věřil, že ty její zničený prsty na nohách nejsou maskérský trik. Bohužel ani její výkon nemůže zakrýt jediný výraznější zápor filmu, který vězí právě v její postavě baletky Niny. To je totiž velice povrchní a jednorozměrná figurka. Aby bylo jasno, samozřejmě jsem si vědom toho, že je to záměr. Přeci jenom film je o tom, jak neživá porcelánová panenka hledá svojí hlubší osobnost. To znamená, že tento "nedostatek" vyplývá už ze samotného námětu. Hlavní hrdinka, středobod celého filmu, je díky tomu víceméně nezajímavá, a právě kvůli ní je pro mě "Černá labuť" o stupínek níž než "Wrestler". Druhou menší výtku bych měl k tomu, jak režisér znázorňuje hrdinčinu rozpadající se psychiku. Nina je totiž tak trochu schizofrenik, a tak trpí vidinami. Těch je ale hlavně v druhé půlce filmu tolik, že prakticky každý důležitý dějový zvrat se následně ukáže jako výplod hrdinčiny choré mysli. To mi přijde jako poněkud nefér hra vůči divákovi. Navíc je to dosti laciná berlička, pomocí které si scénárista vlastně může dělat úplně co chce, aniž by musel řešit následky. A na závěr možná ještě jedno malé rýpnutí - v příběhu o dívce, která se snaží probudit svojí potlačenou sexualitu, by určitě neškodila trocha otevřenější erotiky. Natalie ale po celou dobu neukáže ani prso, což je například ve scéně lesbického sexu přinejmenším divné. To je ale asi daň za to, že se jedná o americkou produkci, kdyby se jednalo například o francouzský film, určitě by se tvůrci tolik nebáli. To všechno jsou ale jenom malé pihy na kráse jinak úžasného filmu, který je pro mě osobně zatím největším filmovým zážitkem roku. 8/10

Režisér Danny Boyle (Trainspotting, Milionář z chatrče) si pro svůj nový film vybral doslova sebevražedný námět - hlavní hrdina je 5 dní (a 7 hodin) zašprajcnutej v kaňonu uprostřed pustiny a nemůže se hnout. S ohledem na dobré recenze a 6 nominací na Oscara je asi zřejmé, že Boyle tuto výzvu ustál. Já mam sice trochu jiný názor, nicméně prohra je to úctyhodná. Začátek má ten typický "boylovský" drajv: dynamická ruční kamera, videoklipový střih na perfektně sednoucí hudbu… pak ale přijde onen osudový okamžik, kdy hlavnímu hrdinovy (velmi dobrý James Franco) zavalý ruku těžký kámen. Prvních pár minut po této události je naprostá filmařská lahůdka, dokonalé cvičení na téma "klaustrofobie a beznaděj"… funguje to skvěle. Nicméně po několika předem neúspěšných pokusech o záchranu najednou v tom úzkém kaňonu není moc co dělat a v tu chvíli nastává problém, který vychází právě z onoho "nefilmového" námětu. Jelikož je film natočen podle relativně známého skutečného příběhu, tak asi víte, jak to nakonec celé dopadne. Pokud ne, dál nečtěte, jelikož bez spoileru o filmu nejde moc psát. Tak tedy, po uplynutí oněch 127 hodin sáhne hrdina Aron Ralston po svém nepříliš ostrém nožíku a onen nešikovně skřípnutý úd si jednoduše uřízne… nebo spíš upižlá, páč ten nůž je fakt hrozně malej a tupej. To znamená, že celá prostřední část filmu je jenom čekání na tento okamžik a vlastně se v ní nic neděje. Nabízí se srovnání s koncepčně podobným filmem "Buried", ve kterém se hlavní hrdina probudí zaživa pohřbený v rakvi a CELÝ film (90 minut!!!) z té rakve nevyleze… ani on, ani kamera. Naštěstí tu má k dispozici mobilní telefon, skrze který obvolá půlku světa a jeho snaha se zachránit je napínavá a zábavná (skoro) po celou dobu. Je tu příběh, který plyne nějakým směrem a něco se tam děje. Aron Ralston ale žádný mobil nemá. A tak tam se svojí odumírající rukou pod balvanem prostě jenom čeká… a vzpomíná, a filozofuje… Jenom díky obrovskému talentu režiséra to sice není tak nekoukatelná nuda, jak se na první pohled může zdát, ale velká zábava to bohužel taky není. Boyle se logicky uchýlil k jediné možnosti, kterou mu filmová řeč v takovéto situaci nabízí - flashbacky. Ty jsou ale naprosto nicneříkající a právě tady spočívá hlavní kámen úrazu. Když se má divák víc jak hodinu dívat na jednoho člověka na jednom místě, tak by ho měl poznat… a to až na dřeň (to se docela povedlo v "Telefonní budce"). Bohužel, ač se Franco snaží sebevíc, po skončení filmu jsem o jeho postavě věděl stejně málo jako na začátku. Z flashbacků se dozvíme akorát to, že se s tátou rád díval na západ slunce, že měl holku, která se s ním bůhvíproč rozešla atd.… ale nic z toho není moc zajímavé ani to postavu nijak výrazně neprofiluje. Tomu já říkám promarněná šance. No a pak je tu samozřejmě ona inkriminovaná "pižlací" scéna, která myslím splnila přesně to co jsem od ní čekal… tedy že to skutečně není nic pro slabší žaludky (což mimochodem není ani vyprávění skutečného Arona Ralstona, což je taky silná káva). Nicméně Boyle je na diváky ještě docela hodný, protože hodně stříhá. Dovedu si představit, že v delších záběrech by tuhle scénu vydržel dokoukat jen málokdo. Ale aby z toho nakonec 127 hodin nevyšlo jako špatný film, to totiž rozhodně není. I ona prostřední "čekací" část má svoje silné momenty, které většinou souvisí s Aronovou snahou zachovat si zdravou mysl. Bohužel jich tu není dost. Jak jsem již napsal výše, kvůli bezobsažnosti flashbacků a nepříliš prokreslenému hlavním hrdinovi je z filmu nejvíce cítit promarněná příležitost… mohlo totiž vzniknout něco jedinečného. 6/10

Novinka studia Disney není jenom nejdražší animák všech dob (šest let vývoje spolklo 260 milionů dolarů), ale hlavně jedno z nejmilejších překvapení poslední doby, srovnatelný třeba s loňskou peckou "Jak vycvičit draka". Nebo respektive se jedná o ještě daleko větší překvapení, jelikož Škyťákovo dobrodružství už z trailerů slibovalo minimálně nabušenou fantasy akci s drakama, kdežto Tangled (česky "Na vlásku") vypadalo od začátku jen jako neškodná pohádka o princezně s dlouhými vlasy, která jen těžko zaujme někoho komu je víc jak dvanáct a má penis. Chyba lávky! Je docela těžké popisovat, co konkrétně je na Tangled tak skvělé, tak to řeknu jednoduše - ten film je naprosto kouzelný! Sympatičtí hrdinové, fungující emoce, výborné akční sekvence, perfektně sestříhané muzikálové výstupy a s tím spojené fajnové písničky (hlavní, na Oscara nominovaný song "I See The Light" je sice přeslazený popík pro nejmenší, ale v této atmosféře funguje naprosto dokonale). Je to jeden z těch pozitivní energií nabitých filmů, u kterých se sice nebudete za břicho popadat, ale blažený úsměv vám z tváře nesleze až do závěrečných titulků… a možná tam zůstane ještě dlouho po nich (můj případ). Jednou z největších předností filmu je vizuální stránka, která je prostě a jednoduše nádherná. Ale nenechte se mýlit, pod nánosem nejmodernějších digitálních technologií je totiž naprosto klasická Disneyovka… a to bohužel i se všemi neduhy, který tento subžánr doprovází už odnepaměti. Především jsou to ústupky nejmenším divákům, takže tu postavy stále do něčeho "srandovně" naráží a padají na hubu. Tvůrci ale tento neduh překonali perfektním timingem a výbornou animací postav, takže staršího diváka to neurazí a vlastně je to kolikrát opravdu úsměvné. Co už ale ani sebevětší filmařský um nezakryje, je naprostá zbytečnost "roztomilých" zvířecích sidekicků. Tentokrát se sice omezili jen na chameleona Pascala (kůň Maximus své místo v příběhu má), ale i tak mi tenhle nejotravnější prvek všech Disneyovek vadil už před deseti lety, natož pak teď. To vše se dá ale překousnout… co se překusuje o poznání hůře, je scénář, který je rozhodně největší slabinou filmu a asi nejvíce se na něm projevil dlouholetý vývoj. Vůbec nevadí, že z původní pohádky bratří Grimmů tu zbyla jenom princezna a věž. Dokonce by ani nevadilo, kolik je tu klišé, přeci jenom jde o pohádku a tam je určitá schematičnost skoro nezbytná. Scénárista si ale nepříjemně často vypomáhá neskutečně hloupými berličkami a oslími můstky, bez kterých by se příběh jednoduše nemohl posunout dál. Stačí si všimnout hned v úvodní scéně, jakým způsobem stráže najdou kouzelnou květinu. Stejně tak je tu spousta nelogičností a nesmyslů, které bohužel dosti neobratně nabourávají celý ten krásně vybudovaný pohádkový svět. Tak například když princezna Rapunzel (v češtině Locinka) dorazí do města, její dlouhé vlasy začnou být evidentně na obtíž. Jak se s tím tvůrci vypořádali? Jednoduše, prostě si svůj 100metrový ohon smotá do metr a půl dlouhého copu… a je to. V tomhle ohledu nehodlám přimhuřovat oči nad tím, že je to pohádka pro děti, i ta by se totiž měla držet svých vnitřních pravidel… i mě v nějakých 10ti letech takovýhle nesmysly byli do očí. Stejně tak základní příběhová kostra je i na pohádku velice jednoduchá. Je to škoda, s promyšlenějším scénářem by se mohlo jednat o naprostou bombu. Takhle je to "jen" vysoce nadprůměrný animák, který většinu konkurence strčí hravě do kapsy. A jen malá poznámka na závěr: film sice nevytvořilo studio PIXAR, ale producentský dohled Johna Lassetera (pozn. šéf Pixaru a tvůrce Toy Story) je cítit z každého… vlásku:-) 8/10

Tron: Legacy měl u mě jedno velké plus už ve chvíli, kdy byl oznámený. Jedná se totiž o přímé pokračování téměř 30 let staré kultovní disneyovky Tron. V dnešní době, kdy jsou v módě všechny ty remaky, restarty a reimaginace, je to skutečně úkaz který si zaslouží pochvalu. Zároveň je to ale pro českého diváka trochu nevýhoda, protože našinec většinou vůbec netuší, že nějaký první díl existuje. Pro něho může být úvod filmu dost zmatený a zároveň neocení neustálé narážky na originál, ať už se jedná o detailně zrekonstruované lokace (Flynnova herna) nebo některé hlášky ("to jsou ale velké dveře!"). To, že u nás původní film skoro nikdo nezná, je možná dáno tím, že se jedná o neuvěřitelně pitomou, nesrozumitelnou a amatérsky zrežírovanou ptákovinu, která si nicméně své místo v historii stejně zaslouží. A to díky neuvěřitelnému vizuálnímu zpracování, které předběhlo dobu tak o 20 let. Většina filmu se odehrává uvnitř počítače, v úžasném digitálním světě, který byl vytvořen pomocí tehdy nejmodernějších technologií, včetně neskutečného množství počítačových efektů. Ještě jednou připomínám, že se psal rok 1982!!! Jasně, tehdy průkopnické použití digitální animace dneska působí vyloženě směšně, ale ze svého kouzla neztratil originál vůbec nic. První Tron tedy byl obsahově blbej, ale formálně nádhernej film, a to samé jsem tak nějak čekal od pokračování. Bohužel, splnil to jenom z půlky… z té horší půlky. Ne, nemůžu říct, že by byl scénář vyloženě blbej, to není. Je jenom hrozně prázdnej, nezajímavej a povrchní. Pořád mi nejde do hlavy, jak je možný, že obrovský projekt za 200 miliónů dolarů má základní příběhovou kostru, kterou bych já byl schopný vymyslet za jeden večer. Teď nemluvím jen o Tronovi, to se týká naprosté většiny moderních hollywoodských blockbusterů (no moc po mě nekoukej, Avatare). Ok, řeknete si, že od nového Trona se čekala hlavně úchvatná triková jízda plná krásných obrázků, a právě tady film selhává nejvíce. Vizuálně je totiž neskutečně nudný a sterilní. Digitální svět tu tvoří jen modré čáry (hodné programy) a oranžové čáry (zlé programy), vše ostatní je buďto černé nebo tmavé (btw. naprosto nevhodné pro 3D projekci). Ze začátku to sice vypadá krásně, ale velice rychle se to okouká a ještě před polovinou filmu se dostaví těžký stereotyp. Tron z roku 1982 je mnohem hezčí - je barevnější, nápaditější, střídají se v něm různě stylizovaná prostředí. Triky také dneska už nikoho neohromí a při své kolísavé kvalitě to platí dvojnásob. Teď mluvím hlavně o digitálně omlazeném Jeffu Bridgesovi. Přestože byla použita podobná technologie jako u Benjamina Buttona, výsledek vypadá o řád hůř. Vlastně to vypadá úplně strašně, nejednou jsem měl pocit že Bridgesova digitální hlava jde uplně jiným směrem než tělo, na kterém je nasazená. A to radši ani nemluvim o momentech, kdy se ta hlava pokouší hrát. Samotná výprava ale zaslouží pochvalu, především design prostředí nebo vozidel je opravdu povedený. Neplatí to ale stoprocentně, třeba svítící kostýmy jsou spíš srandovní, bez ohledu na to že jsou vyrobeny ze supermoderních materiálů a jeden stál víc peněz než průměrný český film. Tron: Legacy má ale i světlé momenty. Bridges má charisma, Olivia Wilde je vyloženě rozkošná. Největší slabina tkví v hlavním hrdinovi, který je jednoznačně nejméně zajímavou postavou. Nejlepší na filmu je podle mě hudba od skupiny Daft Punk. A tak když se ve filmu zrovna nemluví (bohužel to se tu děje víc než by bylo zdrávo) a rozjede se nějaká trikově povedená pasáž, do které hrajou perfektně sednoucí těžkotonážní elektronické beaty, je skutečně na co koukat. To na průměrné hodnocení stačí, na víc ale fakt ne. PS: To je taky nápad svěři takovýhle megaprojekt nezkušenému debutantovi. 5/10

Devalvace Harryho Pottera pokračuje. První dva díly od Chrise Columbuse byly řemeslně dobře odvedené pohádky s kouzelnou atmosférou. Pak přišel můj oblíbenec Alfonso Cuarón a z "Vězně z Azkabanu" udělal téměř dokonalý fantasy film. Bohužel to jsem ještě netušil, že se jedná o vrchol série, po kterém to už půjde jen dolů. Mike Newell s "Ohnivým pohárem" ukázal, že velké filmy točit opravdu neumí (a potvrdil to letos s Princem z Persie). Spolu s "Fénixovým řádem" ale přišel režisér David Yates, čímž bylo dílo zkázy dokonáno. Nechápu, že mu studio celou ságu přenechalo až do konce. To jak jí przní jsem psal už v recenzi na šestý díl "Princ dvojí krve" (http://jjfilm.blog.cz/1007/harry-potter-and-the-half-blood-prince-4 ), takže se zde nebudu zbytečně opakovat. Jen v krátkosti - Yates neumí vytvořit atmosféru (to se snaží nahradit stupidníma lekačkama), neumí akci (třeba útěk před smrtijedy v lese je tak šíleně nepřehledný, že sem vůbec netušil co se děje… a to jen jedna skupinka lidí utíkala před druhou!), nemá nápady (veškerou vizuální nápaditost asi vypotřeboval na výborný "příběh tří bratří") ale hlavně - neumí vykřesat drama ani ze scén, které by papírově dramatické být měli. Stejně tak tu vůbec nefungují emoce. Důležité postavy umírají mimo záběr a to tak, že někdo prostě řekne, že umřely (pošuk Moody, Ministr kouzel), u jiných si toho v té zbrklosti skoro ani nevšimnete (sova Hedvika). Nepomáhá tomu ani nezajímavý soundtrack, který už absolutně rezignoval na původní Williamsovy motivy. Skladatel Alexandre Desplat ale žádné nové nepřinesl, tudíž tu není ani jeden zapamatovatelný hudební motiv. A to je u "velkolepého" fantasy filmu dost problém, když si navíc uvědomíte, že v prvních třech dílech je až neskutečné množství krásných ikonických melodií, které stihly zkultovnět. A s tou velkolepostí to taky není moc horký, když si půlku filmu hrdinové povídají ve stanu nebo chodí lesem. "Relikvii smrti" hrozným způsobem láme vaz to, že se jedná jen o první půlku filmu, tudíž je její dramatický oblouk uprostřed přetržen. Myslím, že je všem jasné, že se tvůrci k tomuto řešení neuchýlili proto, že chtěli natočit lepší film, ale prostě proto, že chtěli z této supervýdělečné série ždímat prachy ještě o něco déle. Protože to, co se za ty dvě hodiny stane (tedy skoro nic), šlo opravdu shrnout v půl hodině. Čímž se dostáváme k největšímu nedostatku, a to ke scénáři. Nejde jen o to, že knižní předloha je údajně nejslabší díl ságy (já jsem skončil u pětky) a klidně bych tomu i věřil. Zápletka o tom, že hrdinové musejí najít a zničit několik artefaktů, díky čemuž porazí hlavního záporáka, je jako vystřižená z hodně blbé videohry. Navíc většina vyhrocených situací se tu vyřeší stylem deus ex machina - například se zničehonic objeví Dobby a všechny zachrání. Nebo se zničehonic objeví Nebelvírův meč, který celou dobu hledají. Hlavní problém tkví v člověku jménem Steve Kloves, scénaristovi, který napsal všechny Potterovské filmy a který pořád nedokázal pochopit rozdíl mezi knihou a filmem. Nechápe, že dobrá adaptace knihy nevznikne tak, že se pokusí do celovečerní stopáže nacpat co největší množství původního textu v co nejpřesnější podobě, bez ohledu na to, jestli to funguje. Látka se totiž musí pro filmové médium přetvořit, jinak řečeno ZADAPTOVAT. Výsledný film musí fungovat jako samostatný celek, ne jako pohyblivá ilustrace ke knize, kterou pokud jste nečetly, nebude vám spousta souvislostí vůbec dávat smysl. Bohužel, žádný filmový Potter takhle nefunguje (dokonce ani mnou výše vychvalovaná trojka). To, že si skalní fanoušci knihy stěžují, že ve filmu něco chybělo nebo bylo jinak, je naprosto nepodstatný. Většinou se totiž jedná o filmový analfabety, kterým ke spokojenosti stačí, když v kině jen uvidí to, co si předtím přečetli a nevadí jim že film, otrocky se držící předlohy, nepřinese vůbec nic vlastního. Proto taky oficiální zdůvodnění, že se film musel rozdělit na dva, protože předloha je moc tlustá, je úplně zcestný. Ale abych jenom nekritizoval, není to úplná nuda, herci vyspěli a hrají většinou dobře, technicky je film taky na úrovni. Podprůměrný to není, ale jako vyvrcholení ságy je to spíš špatný vtip. 5/10

"Benga v záloze" jsou moje první zkušenost s tandemem režiséra Adama McKaye a komika Willa Ferrella. "Zprávaře" jsem neviděl a z "Talladega Nights" mi stačilo jen pár minut - dívat se na Ferrellova improvizační vystoupení, která jednak vypadala, jako by mu někdo zapoměl říct, že točí celovečerní film a ne skeč ze Saturday Night Live, a jednak nebyla vůbec vtipná, mě fakt nebavilo. Benga v záloze mě ale kupodivu docela bavili. A to přesto že se prakticky jedná jen o kupu scének plus jakýs takýs příběh, který má jediný účel - držet tyhle scénky pohromadě. Což se mu příliš nedaří, jednak proto že je nic moc, ale hlavně proto že je z něj cítit, jak podřadnou roli tu hraje. Tenhle koncept nikdy nedělá dobrotu (namátkou si vzpomenu třeba na strašnou dvojku Ace Ventury nebo loňskou megasračku Rok jedna). Benga v záloze to ale relativně ustáli, jelikož některé scénky jsou opravdu povedený, a to až tak, že jsem se smál nahlas. Mimo jiné i proto, že jsou docela chytré a plné absurdního humoru. Dokoce se tu hojně vyskytuje i můj oblíbený simpsonovský "fór z fóru". Jinak řečeno: tvůrci nejdříve přijdou s nějakym naprosto absurdním vtipem a následně si z oné absurdity udělají ještě jednou srandu, aby bylo jasný, že jsou si naprosto vědomi toho, jaká je to hrozná konina (např. posílání intimních vzkazů přes babičku). Vůbec je tu překvapivé množství dobrých nápadů (bullet-timeová kalba). Bohužel, na každou povedenou scénku se váže několik když ne trapných, tak minimálně vůbec ne vtipných scén. A jak má potom člověk takovýhle film hodnotit? Jako celek to nefunguje vůbec. Někdo sice tvrdí, že to Monty Pythonovské filmy taky ne... ale já Monty Pythonovské filmy nepovažuju za příliš dobré. Ale už jen kvůli těm několika momentům, kdy jsem se za břicho popadal, tomu prostě podprůměrný hodnocení dát nemůžu. Takže uděláme kompromis. 5/10 PS: celým "dějem" se táhne naprosto vážně míněná kritika amerického kapitalismu vyvrcholená závěrečnými "moorovskými" titulky. Copak o to, kritiku si určitě zaslouží, ale opravdu tvůrcům přišlo jako dobrý nápad cpát něco takovýho do střeštěný komedie? Mě teda moc ne.

Nejdříve ze všeho je podstatné zdůraznit, že The Social Network není pouze film o vzniku Facebooku. Je to především generační výpověď o současné době. O neuvěřitelně rychlé a agresivní době, ve které se z člověka může stát milionář takřka přes noc a stačí k tomu jenom připojení k internetu a dobrý nápad. Přitom úspěch není podmíněn věkem nebo zkušenostmi, nýbrž ostrostí loktů a cílevědomostí. Přesně takový je Mark Zuckerberg, harvardský student, jehož jediným (lehce obsesivním) snem je udělat "něco velkého" a dostat se tak do elitního studentského spolku, protože jedině tak dosáhne úspěchu a štěstí. Už tady je ale první zádrhel pro neamerického diváka - pokud nevíte nic o systému amerických universit, bude to chtít hodně domýšlení, abyste se neztratili. Já naštěstí s domýšlením nemam problém (a navíc sem si o tématu před filmem něco přečetl), takže myslím že jsem to většinou tak nějak pochopil. Středobodem filmu je právě postava Zuckerberga, který představuje zcela nový typ moderního hrdiny - je sice namyšlený a arogantní, ale na druhou stranu si to může dovolit, protože je opravdu velice inteligentní a většina lidí v jeho okolí ho svojí hloupostí jednoduše obtěžuje. A on to umí dát najevo. Díky tomu často dochází ke konfliktům, jelikož jeho sociální inteligence je naopak mizivá (pro vynálezce Facebooku dost paradox), a tak si kolikrát ani neuvědomí, že jeho kritické poznámky (jakkoli trefné) můžou ostatním skutečně ublížit. Hlavní hvězdou filmu je ale režisér David Fincher, který nám přinesl tak parádně napsaný, zrežírovaný a sestříhaný film, jaký tu už dlouho nebyl. Viděl jsem ho už dvakrát a opravdu dlouho se mi nestalo, že bych si tak labužnicky vychutnával každou jednotlivou scénu a jen se kochal parádní filmařinou. Fincher nezapře svůj videoklipový původ a třeba hned úvodní montáž, během který Zuckerberg vymyslí stránku Facemash, je prostě skvostná. The Social Network má jediný nedostatek, který mi ale přišel natolik zásadní, že mi brání v udělení vyššího hodnocení. Film je neskutečně ukecaný a s čestnou výjimkou pár kratších spojovacích scén se v něm mluví takřka nonstop. To by ale samo o sobě samozřejmě nevadilo, jde o to JAK se tam mluví. Jednak strašně rychle a jednak hrozně… jak bych to popsal… propracovaně. Jinak řečeno ty věty, který postavy pronášej jakoby z voleje, bych já musel vymýšlet několik minut a oni je navíc z pusy doslova střílej. Fincher údajně musel rozsáhlý (a skvělý!) scénář Aarona Sorkina zkomprimovat do 2 hodin, a jelikož se mu z pochopitelných důvodů asi nechtělo nic vyškrtávat, nutil herce aby mluvili jak po deseti redbullech. Podle mě to bylo rozhodnutí nanejvýš nešťastné. Teď samozřejmě nemluvím o tom, že člověk co musí číst titulky absolutně nestíhá sledovat dění na plátně. Jde o to, že to působí hrozně nepřirozeně (kolikrát mi dokonce přišlo, že se herci při tom hektickém drmolení sáhodlouhých souvětí vyloženě dusej!). Takhle prostě nikdo nemluví. Nejdřív jsem myslel, že se to týká jenom Zuckerberga, kterého tvůrci stylizovaly do rychlomluvícího intouše, ale on tu takhle mluví skoro každej! Už úvodní dialog v hospodě připomíná spíš agresivní hru ve stolním tenise. Ono vlastně nejde jenom o rychlost řeči, ale o celkové tempo dialogů a jejich střih. Prakticky tu chybí pomlky, jeden domluví a okamžitě začíná mluvit druhý (někdy dokonce ještě dřív). Díky tomu trpí atmosféra i emoce. Především ale samotní herci, kteří mezi tím chrlením slov trochu nestíhají hrát. To se nejvíc týká představitele Zuckerberga, Jesseho Eisenberga, který možná láme rekordy v počtu slov za vteřinu, ale po většinu filmu má jediný výraz. Je to obrovská škoda, kdyby měl film tak o 20 minut víc a dialogy byly klidnější, byla by to naprostá bomba. 8/10