Osud člověka

Ruské válečné filmy jsou pro mě pokaždé silným zážitkem. Možná silnějším, než ty americké, protože jsou syrovější, opravdovější a uvěřitelnější. Osud člověka není výjimkou. Andrej Sokolov je prototypem obyčejného člověka, kterého válka semele, rozžvýká a vyplivne. Vidím společný výchozí bod s Ditou Saxovou, byť ta to ve výsledku uchopila jinak. Víc ruských válečných filmů v České (potažmo v české, ale tomu nevěřím) televizi, prosím. (03.05.2016)

Osud člověka je o několik tříd lepší, než 99% filmů vzešlých z produkce SSSR. Tématicky sice zapadá do šablony, jakou tehdy po sovětských tvůrcích strana a vláda vyžadovala, ale zpracováním naprosto vybočuje. Bondarčuk se chytře vyhnul povinné komunistické propagandě, zaměřil se pouze na člověka jako takového, a do filmu nepustil snad nic, za co by se dnes musel stydět. Opravdový lišák, tenhle soudruh Bondarčuk. (11.07.2006)

Sergej Bondarčuk byl génius jak herecky, tak především režijně. Jeho debut Osud člověka podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova (Nobelova cena) patří k celé vlně několika ruských filmů, které se na přelomu 50. a 60. let něajkým způsobem v rámci mezí vymezovaly vůči tehdejší sovětské propagandě a vyhrávaly za to ceny na západních festivalech. Celá scéna dialogu v autě mezi Bondarčukem a představitelem malého Váňušky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v ruské filmové historii natočeno. Osud člověka je film, který by měl patřit k základním znalostem každého filmového fanouška. Velmi sugestivní snímek ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztratil nic ze svého kouzla. Skvělá režie (ať už scéna skupin lidí před vysokou pecí nebo pasáž, kde se Sokolov ve snu hovoří se svou rodinou), naprosto brilantní kamera a závěr, u kterého vás mrazí a zároveň máte slzy v očích. "Ja tvoj otěc." (12.06.2010)

Není nad to, když si válečný film o svých hrdinech natočí sám stát, kterého se to týká. Žádná země ve válce nevytrpěla tolik, jako Sovětský svaz. Jakási pocta ruskému vojáku a člověku je tak na místě. Leč bohužel 90% sovětské filmové produkce, je zatížena politickou propagandou. Před tím není úniku. I zde se tomu sic v omezené míře nevyhneme. Přeci růžová pohádka šťastné soudružské společnosti měla být štěstím všech národů Evropy a světa. Tak říkala internacionála, tak říkala strana. Kultura filmová nebyla na této mašinérii nezávislá. V tomto kontextu natočil S. Bondarčuk ještě solidní nezaujaté dílo. Ruský pohled na válku a na svět je vždy svérázný. Velmi vtipná byla scéna, kdy se otec rodiny v silně podnapilém stavu vrací z pitky, sotva se drží na nohou a volá „Ženo, jsem doma.“ Žena s dítětem v náručí a s úsměvem na tváři říká „Podívej, taťka je doma.“ To je opravdu jiná kultura. :-) Další výstižná scéna, která asi dobře vystihuje ruskou mentalitu, je scéna s chlastáním na koberečku v koncentráku. Není nad to se vyhnout popravě přes flašku a obdivné pohledy esesáků nad exováním panáků ruským bohatýrem. Výslužka jako odměna samozřejmě nesmí chybět. Trochu účelově zkreslený scénář. Nepravděpodobná situace, která je však svým odlehčením vtipná. Samotné zakončení filmu dojme téměř každého. Jakoby návrat k lidským hodnotám představoval naději nových začátků. Úmysl autorů hrát na emoce je zde jasně cítit. Bondarčuk natočil film, který oslavuje jednoho obyčejného ruského člověka, jeho radosti i strasti v dobách pěkných i zlých. Je to oslava a pocta padlým ve válce, civilistům i vojákům. Děj je tomuto faktu zcela podřízen. Forma a záměr tak vítězí nad obsahem. Režisér k tomu přistoupil zcela bez okolků. Dočkali jsme se tak pohledu na válku sice zkresleného, ale i tak o mnohém vypovídajícího. 72% (03.10.2011)

Velmi sugestivní válečný film. Režisér Bondarčuk se tímto zapsal zlatým písmem do dějin světové kinematografie. I když se ve filmu zase tak moc neválčí, přesto vypovídá o 2.světové válce v Rusku velmi mnoho, ale hlavně ztvárnil výborným způsobem povídku Michajla Šolochova a opět je zde ukázka "ruské duše", která pokořila i krutého SS velitele tábora Müllera. Půl století starý film, stále úžasný. (04.01.2008)