Gertruda

"A woman's love and a man's work are mortal enemies."     Dráma zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorá je tou svojou prehnane teatrálnou štylizáciou pre mňa veľmi ťažko stráviteľná. Je to všetko hnané do takých extrémov (strašne škrobené prejavy, až protivne pomalý spôsob reči), až začínam uvažovať, či to náhodou nemá byť nejaká paródia na Bergmana. Postavy majú takmer stále kamenné tváre, sú ako také bábky, prázdne, bez života. Najmä hlavná hrdinka Gertrud pôsobí ako zombie a príliš veľké sympatie nevzbudzuje. Jej predstavy o láske sú totiž veľmi špecifické (a až nerealisticky náročné) a ak nie sú splnené bezvýhradne, taký vzťah jednoducho neakceptuje. Jedným z mála plusov je z môjho pohľadu pekná čiernobiela kamera (s výnimkou tých hrozne preexponovaných flashbackov).     "The man I'm with must be completely mine. I must come before everything. I don't want to be an occasional plaything." (25.02.2023)

Komorní drama z počátku dvacátého století. Život Gertrudy je (ať to zní jakkoliv romanticky a vágně) neustálým hledání lásky. Latinské "amor omnia" (láska je vše) je úryvkem z básně, kterou napsala jako šestnáctiletá, jejím epitafem i jejím životním krédem. Žádný z mužů (ministr, oficiální básník, klavírista) ji nedokázal učinit šťastnou, hledání bylo neúspěšné... I přes velmi pomalé tempo a neskrývanou divadelnost (málo interiérů, minimální dekorace, téěř žádné exteriéry) je Gertruda fascinujícím psychologicým dramatem. (20.12.2005)

Carl Theodor Dreyer, přízrak dánské kinematografie, dovádí k dokonalosti svou režijní formu. Snímek natočený po způsobu jeho o 20 let starších filmů v polovině 60. let působí spíš jako anachronismus, pečlivá obrazová struktura proti tomu ale protestuje. Mnohaminutové záběry bez jediného střihu s kamerou zpravidla ve výši hrudníku, tonoucí v hrobovém tichu, udávají velmi pomalé tempo a nechávají postavy během jednání na scéně žít a přemýšlet... jenže ony nežijí. Tváře odráží vyhořelost duší, oči se bez mrkání upírají směrem ke kameře a slova přichází jakoby ze záhrobí. Gertrud je Paní Bováryovou nového věku, hledá druh lásky, který žádný muž v jejím okolí není s to nabídnout, zdá se však, že si to začíná uvědomovat a přijímá to. Děj mlčky přihlíží. Je to hodně zvláštní zážitek, jenže u toho také zůstává, s Dreyerem si do noty příliš nesednu. (19.04.2008)

Pokud bych nějaký film označil nálepkou "pro náročného diváka", pak rozhodně tento. Podívejte se na plakát a vidíte 90% obrazové stránky Gertrudy. Jen si představte že obě postavy, muž i žena, šeptají v této pozici dvě hodiny o tom, jak se milovali a proč už se teď nemilují a jestli se někdy zase budou milovat a podobně. Přesto, že mě atmosféra filmu (hlavně kvůli chování hlavní hrdinky - nechápu jak se do ní mohlo zamilovat tolik mužů, když POŘÁD jen blbě čumí kamsi do dáli) značně iritovala, nemůžu upřít, že na tom bylo i něco působivého. Jako když vám někdo vypráví historku ze svého života tak dlouho, že už ani nevíte, jestli se máte smát nebo brečet nebo co. A pak zjistíte, že ta historka vlastně není tak špatná ani nudná. Důkaz: spal jsem na ten den málo, a přesto mi za celé dvě hodiny ani jednou nepadla hlava únavou. Gertruda - příběh jedné ženy mezi třemi muži, minulým, současným a (možná) budoucím. Když se to bere takto a ne jako dvouhodinové plácání jedné divné ženské a tří divných chlapů, může to diváka i v dnešní době oslovit a být to pro něj v jistém slova smyslu napínavé. (01.03.2011)

„Gertrudo...prosím, pojeď se mnou.“ - „Jak můžeš věřit, že bychom mohli oživit to, co je mrtvé a pohřbené?“ Divadelní způsob vedení dialogů, kdy se na sebe 2 postavy často ani nedívají, případně jen jedna z nich na tu druhou (vzájemné pohledy očí zaberou za celý film snad jen několik vteřin) působí strašně sterilně, což je u snímku, kde mají hrdinové prožívat hluboké emoce, problém, a mě to dost iritovalo. Co mě však štvalo ještě víc, byla Gertruda. S tou se mi nedařilo nesympatizovat či alespoň soucítit, u mě se dostavila čirá lhostejnost. A jestliže bylo snahou ukázat těžký úděl ženy, jež musí bojovat o lásku mužů s jejich kariérou, v mých očích přišla zcela vniveč. Tohle její vymlouvání se na sobeckost mužů bylo sprostým alibismem (Gabrielova poznámka?!). Ospravedlňovala si jím svou pýchu, povrchnost, sebe litování se a touhu vlastnit druhého (jistě, láska může být slepá, ubližování lidem kolem to ale těžko omluví). A když k tomu přičtu ještě zbytečně velkorysou stopáž a vyloženě natahovaný konec, s hodnocením tentokrát končím v podprůměru. (15.12.2023)